Je to zásluha ruského prezidenta Vladimíra Putina, který (poněkud symbolicky) po svém znovuzvolení vyrazil na své zahraniční cesty, na Západ i na Východ.

Ta první směřovala k našim jižním sousedům a nesla v sobě několik zašifrovaných poselství. Rakousko bylo první zemí Evropské unie, kterou po roce navštívil. Řekl bych, že je zvolil hned ze tří důvodů: Alpská republika je členskou zemí Evropské unie, ale není členem NATO. Za necelý měsíc přebere od Bulharska předsednictví EU, takže příštího půl roku bude mít rakouská politika a názory jejích představitelů větší publicitu a váhu než obvykle.

A konečně zatřetí, po volbách ve Slovinsku se Rakousko ocitlo v geografickém středu členských států Evropské unie, které se dostaly do opozice vůči Evropské komisi (a obecně vůči Bruselu) zejména kvůli migrační politice. V Evropě se začíná vytvářet jakási obdoba sanitárního kordonu probíhajícího od jihu na sever rozdělující Unii na země k Bruselu loajální a eurooptimistické a země vzpurné a kritické, v nichž ve volbách začínají mít převahu euroskeptici.

Itálie, Slovinsko, Rakousko, Maďarsko, Českou republiku, Slovensko a Polsko spojuje odpor k migrační politice, v některých případech i kritika protiruských sankcí. Není divu, že právě tam ruská zahraniční politika a Vladimír Putin osobně hledá možné spojence. Je trochu paradoxní, že mu v tom dost výrazně pomáhá prezident USA Donald Trump svou nevypočitatelnou zahraniční politikou, která i dlouholeté spojence redukuje na pouhé vazaly.

Když se prezident Ruské federace vrátil ze své cesty do EU, absolvoval již šestnáctou celoruskou tiskovou konference, kde odpovídal na vybrané otázky z více než jednoho a půl milionu dotazů. Většina jeho odpovědí se týkala vnitřních ruských, převážně ekonomických problémů. Zaujaly mě dva jeho výroky týkající se zahraničně politických témat.

V tom prvním odpověděl na otázku sankcí. Vysvětlil, že Západ považuje Rusko za hrozbu a nebezpečného konkurenta, proto je obviňuje z nejrůznějších zločinů a následně na ně uvaluje sankce, které mají poškodit ruskou ekonomiku. Ten druhý byl velmi konkrétní, a týkal se možnosti, že Ukrajina plánuje v době nadcházejícího Mistrovství světa v kopané útok na obě separatistické republiky v Donbasu. Na to ze strany Vladimíra Putina zazněla ta nejtvrdší výhružka, kterou kdy pronesl od začátku konfliktu na východní Ukrajině v roce 2014: „Doufám, že k takovým provokacím nedojde. Pokud se to stane, myslím si, že to bude mít velmi těžké důsledky pro ukrajinskou státnost jako takovou.“

V mezičase si našel čas, aby pozdravil účastníky Česko – ruského diskuzního fóra. Jen na okraj musím poznamenat, že mě nepřekvapilo, že část české politické reprezentace a USTR v osobě svého ředitele se postavily nejen proti dialogu, ale dokonce se prostřednictvím silně kritického projevu pana Hradílka z téže instituce pokusili tzv. hodit vidle i do klíčového momentu celého projektu, tedy otevření utajených ruských archivů. Připadá mi, že nevůle a obavy ze zveřejnění jsou v tomto případě spíše na české straně.

Potom ruský prezident odletěl na návštěvu do Číny, kde dojednával především důležité hospodářské kontrakty. Mezitím je kolem něho a Ruské federace rušno na druhém konci světa v Kanadě na zasedání G7. Způsobil to americký prezident Donald Trump, který navrhl, aby se summit nejsilnějších ekonomik vrátil k původnímu formátu G8, tedy včetně Ruska. Nepřekvapuje, že se proti tomu postavila Angela Merkelová, ani to, že D. Trumpa podpořil nový italský premiér. Na druhé straně Německo požaduje, aby na projekt Severní potok II nebyly uvaleny sankce, takže v ekonomice spolupráci s RF bezvýhradně podporuje.

Poslední zpráva na konci pracovního týdne v pátek večer zněla, že Vladimír Putin vysvětloval, že si myslí, že jeho dialog s Donaldem Trumpem bude konstruktivní a nadějný. Docela tomu věřím. Dodává Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)