Josef Myslín

Nebudu tvrdit, že to nebylo v některých případech za hranou. Ale proč se křičí, když někdo ubližuje panákům, když my, normální občané, v tom musíme žít úplně běžně? Jen se, milí páni imunitou chránění poslanci a senátoři, jděte zeptat svých voličů, kolik z nich se nemůže dovolat svého práva. Dnešní soudy sice neposílají lidi do Jáchymova a na šibenici, ale míra lidského neštěstí, zoufalství a pocitů bezmoci, které česká polistopadová justice způsobila, je zcela srovnatelná s posledním čtvrtstoletím minulého režimu. Äbsurdní rozsudky ve všech oblastech práva by působily jako slušné tragikomedie, nebýt toho, že za každým takovým rozsudkem je zničený lidský život. Ale podle dogmatu dnes uznávaného máme mlčet. Takzvaně nezávislá justice je přece „logicky“ nevolená, „logicky“ neodvolatelná, a to proto, aby byla „nezávislá“. Soudce může řídit ožralý, soudce může opisovat odborné texty, soudce může ztratit spis, soudce může vynést jakýkoliv rozsudek. Pokud se neznelíbí kamarádům soudcům, kteří jej mohou v rámci kárného řízení potrestat, mají občané smůlu. Bude jim dál ničit životy a oni mají povinnost držet hubu a krok, a hlavně pány soudce pořádně platit. A že si, lůzo, myslíte, že nám snížíte platy nebo že nás trošku omezíte? Ha ha, tak to si ošetříme z pozice třetí komory Parlamentu České republiky. Pardon, ono se to oficiálně jmenuje Ústavní soud – trošku jsem se nechal unést.

O našich životech (doslova – jen vzpomeňte na nedávný případ ubodaného studenta, jehož vraždedkyni soud pustil na svobodu) rozhoduje nevolená a neodvolatelná honorace – tak to je ta vaše demokracie, to jest vláda lidu? Divíte se zoufalství těch (a že jich není tak málo), kdož léta zoufale a úporně bojují s justiční hydrou? Divíte se tomu, že jsou ochotni tu slavnou demokracii poslat k čertu, když demokratičtí představitelé cestou do parlamentního bufetu jen utrousí, že holt justice, že s tou nikdo nic dělat nemůže? A justice není jedinou složkou moci, která nepodléhá žádné kontrole ze strany občanů. Samostatnou kapitolou jsou úředníci. I ti nejednou zničili lidem život, případně jim v lepším případě „jen“ způsobili vážné komplikace. A co občan může? No, může si jít postěžovat na lampárnu, což ostatně mohl i za režimu předchozího. A nebo se může začít soudit – a to už jsme probrali.

A to už ani nemluvím o tom, jak velké procento právních předpisů se vůbec fakticky netvoří v naší krásné vlasti, ale je nám sprostě nadiktováno z „brusele“. A já si bláhově myslel, a nejsem asi jediný, že s pádem impéria SSSR je pryč doba podobného dirigismu. Myslel jsem, že ve svobodném světě nám nikdo nebude kázat, jak tady máme žít, s kým smíme a s kým nesmíme obchodovat, kolik a čeho smíme vyprodukovat a podobně. A vida, RVHP se nám vrátilo, a možná i dokonce posílilo. Už nechce jen miliony tun oceli, už nechce řídit jen velké fabriky. Už nám chce lézt do našich domů a bytů. Rozhoduje, čím smíme a čím nesmíme svítit, rozhoduje, čím smíme a čím nesmíme topit, rozhoduje, čím smíme a čím nesmíme vysávat. Směrnici o zakřivení banánů si nechám jako perličku na závěr. Pokud vím, byla zrušena. Ani aktivním bruselanům se nepodařilo ty proklaté banány růst podle eurosměrnice. No a naši parlamentní hýkalové tomu ještě tleskají a milerádi (za bruselskou sušenku v podobě poplácání a možná později korýtka) vše schválí. Že to českého občana poškodí, na to se hledět nebude. Když se kácí les, tak lítají třísky. A když ono je to ve jménu té svobody a demokracie.

Ona ta Evropská unie, a celý ten povedený Západ, ono to jsou taky pěkné spolky. Kdysi jsme na Západ koukali jako na ostrov kapitalismu, na ostrov svobody a demokracie, jako na ostrov blahobytu. To vše jsme chtěli a proto jsme chtěli být součástí toho Západu. Pro ty hodnoty, ne pro ten Západ samotný. Dnes máme ten Západ, ale hodnoty se vytrácejí nebo už dávno vytratily. Nebo snad chcete tvrdit, že disidenti chtěli být součástí Západu, protože tam je běžné rozbíjení rodin, odebírání dětí a jejich svěřování homosexuálním párům? Nebo proto, že na Západě jsou běžné různé kvóty na to či ono? Nebo proto, že na Západě je běžné řádění imigrantů, na které místní policie jen kouká? Nebo proto, že na Západě už vlastně není důležité, zda něco umíte, protože na blahobyt máte vlastně nezpochybnitelný nárok od Pána Boha (a když nevěříte, tak od Pána Barrossa)? A nebo snad proto, že se jim líbilo, jak se tam krásně zametlo s těmi, kteří si v referendu chtěli o něčem rozhodnout, jako to udělali ve Španělsku? Jsem přesvědčen, že ti skuteční disidenti chtěli něco zcela jiného, stejně jako většina těch, kdož tenkrát na Národní cinkali klíči. A jestliže se Západ rozhodl opustit ty hodnoty, kvůli kterým jsme chtěli být jeho součástí, nemůže se divit, že ti, kteří ty hodnoty ctí dále, už nejsou tak prozápadní. Ono nejde o to, že by v Norsku odebírali lidem děti, ve Francii mlátili demonstranty za rodinu, ve Španělsku zakazovali referenda, ono jde zejména o to, že tyhle praktiky chtějí vnutit i nám. A ti, kdo tohle nechtějí, nejsou žádná zločinci. To jsou ti praví obránci toho, co lidé chtěli v listopadu 1989.

Jsem příznivcem kapitalismu, jsem příznivcem toho, aby o tom, kdo uspěje a kdo neuspěje, rozhodl trh, na kterém dotyčný musí dokázat, že umí. Nebudu tedy plakat nad tím, že někteří na volném trhu neuspěli, že někteří díky tomu jsou nuceni žít chudě. Protože pokud je někdo málo schopný, tak prostě musí žít adekvátně tomu. Ale nemohu se smířit s tím, že se špatně mají slušní, poctiví, pracovití a schopní lidé. A to jen proto, že jim život ničí státní mašinerie. Nemohu se smířit s tím, že stát zničí rodinnou firmu likvidační pokutou jen za to, že mamince v prodejně pomůže syn. Milí ouřadové, rodinná výpomoc byla staletí základem existence lidí, dokud jste nepřišli vy a nezačali rodinu ničit. Nemohu se smířit s tím, že senioři dožívají v „eldéenkách“ v otřesných podmínkách, zatímco kriminálníkům se podstrojuje, abychom se v tom lidskoprávním světě mohli blýsknout. Nemohu se smířit s tím, že zatímco notorická nefachčenka živíme, protože oni mají lidská práva, zatímco lidem po desítkách let práce řekneme, že nedostanou nic – mohou přece prodat byt a žít z toho. Nemohu se smířit s tím, že se bude tolerovat nevyplácení mezd s pouhým odkazem, že se dotyčný může soudit. Za co? Když nemá ani peníze na jídlo. Nemohu se smířit s tím, že na naše děti se dělají sbírky, vybírají se peníze, sbírají se víčka od petlahví, škemrá se a prosí se. Jen aby dostaly adekvátní léčbu či například pomůcku, která by jim trošku usnadnila život. A pak se dozvíme, že tentýž stát, který dětem pomoci odmítl, se rozhodl financovat léčbu ukrajinských bojovníků za eurosvobodu a eurodemokracii. Nemohu se smířit s elitářstvím ve společnosti, která preferuje formální tituly a diplomy, a pohrdá těmi, kteří si je neumí, třeba tak trošku po plzeňsku, opatřit. Nemohu se smířit s pohrdání slušnou a poctivou prací, kterou předvádí naše slavná pražská kavárna.

A k tomu všemu ta lidská práva… Ta jsou alfou a omegou každé diskuse. Jen je trošku k vzteku, že se o lidských právech hovoří tam, kde dotyční neplní své povinnosti. A nám, blbcům, kteří dodržujeme zákony, platíme daně, máme funkční rodiny a chováme se slušně, je vlastně diskusemi dáváno najevo, že jsme občany druhé kategorie. Nemůžeme pořádně potrestat zločince, protože oni mají lidská práva. Musíme je krmit často lépe než sebe, musíme jim zajistit důstojné ubytování, musíme jim zajistit zábavu. Kdo hledí na to, že pracující se často má de facto hůře? Nemůžeme potrestat nefachčenka. Musíme se s nimi dělit o výdobytky naší práce, musíme je živit, musíme jim zajistit kvalitní život. A to i tehdy, smějí-li se nám do očí a zpívají-li si o tom, jak oni se pro práci nenarodili. A to vše, protože lidská práva. Že bychom ta práva měli mít primárně my, kteří plníme také povinnosti, a že by ta práva s těmi povinnostmi měla být ve skutečné svobodě a demokracii svázána, to už nikdo slyšet nechce. Jsme dobří jen jako plátci. A zase se někdo diví, že se tohle slušným lidem přestává líbit. A to, že z EU či OSN občas přichází kontrola, zda naše věznice jsou dostatečně humánní, zatímco například bídný život mnohých našich seniorů nebo osob starající se o handicapované blízké nezajímá vůbec nikoho, to je už asi jen taková třešnička na dortu lidskoprávního pokrytectví.

A ano, pokrytectví, to je výstižné označení dnešního stavu. Lidi, co si stěžujete – máte svobodu a demokracii. A nemáte komunisty. Ti komunisté, ti jsou celkově dost slušná mana nebeská pro různé havlistické jedince. Ještě čtvrt století po ukončení jejich vlády. Když se něco nedaří, tak se to prostě svede na komunisty. Na ty předchozí, na ty dnešní, na ty skryté. A když to opravdu, ale opravdu nejde, tak se vytvoří nepřítel umělý. A to jsou ti, kteří sypou písek do evropského soukolí. Případně jsou Putinova pátá kolona, samozvanci, zaprodanci. Kde jsem o těchto pojmech jenom četl? Aby se dnes tomu primitivnímu antikomunismu dala pečeť oprávněnosti, líčí se léta před rokem 89 jako peklo na zemi. Ano, komunisté jedli děti, často přímo z matčina lůna. Lidé tu běžně umírali hladem na ulici. Ještě jako dítě si to pamatuji. Na procházce s maminkou jsme překračovali mrtvoly. Pitomci, debilové. Jak jinak mám tyhle ovčany jinak nazvat? Jen absolutní hovado nechce vidět zločiny komunistického režimu. Ale proč nechcete vidět úplně stejně dnešní svinstvo? Dnes se za názory nevyhazuje z práce? Tak proč tedy byl vyštván Láďa Bátora z MŠMT? Dnes se nebijí lidé za názor? Tak proč policie brutálně zmlátila v Budějovicích demonstranty proti nepřizpůsobivým? Například. Je toho jistě více. Neposíláme odpůrce na smrt. Trest smrti jsme totiž zakázali obecně. Ale politické rozsudky máme stále. Nevěříte? Trest pro žháře z Vítkova – 22 let, trest pro skorovrahy chlapce Patrika – 5 let. Jasně politicky motivovaný rozsudek. Před světem musíme preferovanou menšinu chránit. Český kluk může pojít jako zvíře.

Až budou zase havlisté a takydisidenti plivat na celé období před rokem 89, měli by si uvědomit, že lidé neztratili ani paměť, ani zrak. Paměť proto, že si mnozí dobře pamatují, jak žili. A že mnozí lidé prožili vcelku spokojeně a šťastně své životy. Chodili do práce, bydleli, žili. Ano, byly fronty na banány a nedalo se snadno jezdit do ciziny. To je pro mnohé symbol svobody a demokracie. Ale opravdu lze svobodu a spokojenost redukovat na banány a dovolenou v Chorvatsku či jinde? Nikdo z mých rodičů ani z rodičů manželky nebyl v KSČ. Přesto jsme se neměli špatně. Rozhodně není pravdou, že bychom měli hlad. Rekreace pak byly taky, dokonce i do té ciziny se dalo dostat. Ale pro naše milé elitáře, minimálně pro mě je důležité, s kým a jak dovolenou strávím, ne kde. Nechci ten režim glorifikovat, měl spoustu chyb i z pohledu běžného neangažovaného občana. Ale ani to nebylo peklo, ze kterého se vše muselo okamžitě zničit – jen proto, že to bylo komunistické. A lidem nechybí ani zrak. Oni velmi dobře vidí, že dnes to také není dokonalé. A pokrytectví nových vládců, kteří argumentují tím, že sice je bordel, korupce a bezpráví, ale nemáme komunisty, radujme se, jen nevoli lidí posiluje.

Takže místo oslav začněme konečně budovat to, co tady vychvalujeme, ale co zoufale chybí. Oslavujeme kapitalismus. Tak ho opravdu zaveďme – ať rozhoduje trh, ať nikdo neříká, s kým a jak smíme, a s kým a jak nesmíme obchodovat, ať nikdo neurčuje státům daně. Oslavujeme demokracii – tak ji opravdu zaveďme. Neredukujme demokracii na to, že jednou za čtyři roky občan hodí lístek do urny a může mlčet. Odstraňme honorace nepodléhající veřejné kontrole. Oslavujeme svobodu – tak ji neomezujme. Neříkejme doma ani v cizině, jak mají žít ti druzí. A neurážejme je, pokud zvolí jinak než my. Neperzekvujme je, nezavádějme na ně sankce, nemoralizujme. Navíc nejvíce moralizují ti, kteří mají sami máslo na hlavě. Ale tady skončím, neb se říká, že o mrtvých jen dobře. Oslavujeme lidská práva – tak začněme řešit práva těch slušných a nepreferujme práva těch neslušných. Práva jen za povinnosti. Jinak nebudujeme demokracii, ale anarchii.

Svoboda, demokracie, humanismus, lidská práva – to jsou velmi krásné pojmy. Jejich krása ale hořkne v situaci, kdy je někdo používá proti vám, aby vám de facto zabránil prosazovat své zájmy. Případně aby vás dokonce ohrozil na majetku, zdraví či životě. Vraťme těm slovům jejich skutečný význam. Přeji všem krásné prožití státního svátku..

Zdroj: Blog autora