A čo si Kefalin predstavujete pod takým slovom „absurdný“? Tak, soudruhu majore, já bych si představoval třeba to, kdyby se o příslušnících Lidové Armády NDR omluvně říkalo, ale ta jejich parta vraždila jako příslušníci jednotek SS a nikoli Lidové armády Německé demokratické republiky. A se stejnou logikou pan kolega Stejskal obhajuje členky Pussy Riot, když říká: „Ačkoli se performance zúčastnily některé členky později založené Pussy Riot, nebyla a nemohla to být její akce. Neboť se konala v roce 2008 a pořádala ji umělecká formace Vojna. Skupina Pussy Riot byla založena na podzim 2011.“

Miloš z Eman

Ono se ne nadarmo říká, společně chyceni, společně oběšeni. A to naprosto přesně pasuje na ony dvě „skvěle vypadající a skvěle hovořící“ mladé ženy Mariju a Naděždu. Nikdo asi nezpochybňuji jejich inteligenci, ale to nemůže v žádném případě být polehčující okolnost. Spíše naopak. Takež otázka do prancie je: „byly tam u toho ony dvě krasavice inteligentní nebo nebyly?“

I na vojně (nemá nic společného se souložícím nebo soulož předstírajícím seskupením „Vojna“) bylo vyšší vzdělání přitěžující a ne polehčující okolností: „Vy, jako inženýr a otec od rodiny jste lezl přes plot“. Sice nelezl, ale říci jsem to musel.

A identitu oné slavné performerky s mraženým kuřetem ve vagíně nám pan Stejskal zamlčel zcela. Byla ve skupině Vojna a pak už ne? Nebo patřila ke kmenovým Pussy Riot, kterých zcela nepochybně, pokud umím počítat bylo více než dvě?

A nebo to byla přímo jedna z těch dvou interviewovaných mladých žen? Pan kolega Stejskal je skvělý dokumentarista, takže nám bude určitě schopen identitu té nezapomenutelné umělkyně sdělit.

Je to zase o politickém nastavení autora, o ničem jiném. Pokud je autor protirusky či protiputinovsky naladěn, tak vezme performera Pjotra Pavlenského, který si na Rudém náměstí přibyl šourek k dlažbě, jako výraz zoufalé politické a lidskoprávní situace v Rusku.

Pokud je ale autor komentáře zaměřen vůči Rusku neutrálně nebo spíše pozitivně, tak tuto akci vezme jako výraz zoufalé situace v mozku performera nebo, naprosto naopak jako výraz jeho zcela vypočítavé snahy se prostě jakýmkoli způsobem zviditelnit.

A z jiného soudku. Neměl jsme dost času prohryzat celým tím povídáním pánů Klause a Zemana na Žofíně a tak jsem z té kritické části o Národní třídě slyšel pouze opakované vyjádření prezidenta Zemana, že za „revoluci“ v listopadu 1989 může fingovaná smrt studenta Šmída.

A já si k tomu dovolím svůj komentář. Nevím přesně, jak brutální byl „totalitní zákrok“ na Národní třídě proti brutalitě některých zákroků „demokratické policie“. Ale myslím si, že hlavní význam měly souvislosti toho zákroku.

17. listopad byl totiž již tehdy významným dnem našeho lidu. Jméno Jana Opletala nám nebylo cizí a jeden kamarád z průmyslovky měl tatínka, přímého účastníka tehdejší studentské demonstrace v roce 1939.

Ten rok 1939 byl až doposud hodně potlačen a nyní se o něm politici zase začínají zmiňovat. Plus šlo nejen o studenty, vysokoškoláky, ale i středoškoláky (můj syn, ročník 1973, tedy šestnáctiletý, tam byl) a tedy z velké části ještě děti.

A především a to hlavně, je třeba říci, že my, jako národ, jsme znační poserové. Nikdy nejdeme do předem prohraných, vždy si počkáme na okamžik těsně před jistou porážkou nepřítele.

A nejinak tomu bylo i ve dnech po 17. listopadu. Sešlo se nás v neděli 19.11. na Václaváku několik set, možná i tisíc. Nějaké jednotky pohotovostní policie s kropícími vozy by nás byly zcela hladce rozprášily.

Ale nerozprášily, pouze nám na Újezdě zabránily, a to bez použití brutality, v dalším postupu na Hrad. Ale každý již cítil, že odezva režimu je slabá až žádná. Takže, pokud mohu říci svůj dojem z celého toho listopadu 1989, byl v kostce tento:

Do ulic nás nepochybně vytáhla zpráva o „smrti“ studenta Šmída. Tady bych zcela souhlasil s prezidentem Zemanem. Ale již v průběhu celé akce jsme věděli, že student je živ a zdráv nebo že žádný takový na akci vůbec nebyl.

A jednou rozjetý vlak se již dá jenom velmi zastavit a tak ta falešná zpráva sice oheň pod kotel revoluce (pokud se tak to dění v roce 1989 dá nazvat) zapálila, pak ale ten oheň již hořel samostatně a „nemstili“ jsme zmlácené studenty, ale snažili se, aby komunisté šli „od válu“.

Ale, a to zdůrazňuji, příčinou našeho vítězství nebylo naše nekonečné odhodlání, ale slabost a nerozhodnost komunistického režimu, který se, prostě a jednoduše přežil a proti tmu není žádný účinný lék.

A již jsem to napsal včera, komunisty jsme sice jakoby vyhnali od hlavního stolu ve staré hospodě, ale oni si stejně v té nově postavené hospodě zabrali ta nejlepší a nejvýhodnější místa a pustili mezi sebe jen pár „revolucionářů“.

Zdroj: Blog autora