17. listopad je bezesporu významný den – ač pro každého něčím jiným. Patřím k těm, kteří si jej připomínají jako, „výstřel z Aurory“, signál ke státnímu převratu, který během několika dní bez jediného skutečného výstřelu odstranil sovětskou moc, „reálný socialismus“. Měl jsem s mnoha svými přáteli a spolupracovníky tehdy zato, že jsme mezi „vítězi“. Brzy jsem založil a vedl poměrně úspěšný časopis (Reflex), který v mediální rovině patřil k jednomu z nejviditelnějších znaků „nové doby“ – právě proto, že se i k ní stavěl kriticky. Takový protiproud uprostřed hlavního proudu.

Malý velký krok

Dvacet pět let poté rediguji internetový názorový magazín Protiproud, jenž už stojí zcela mimo hlavní proud. A právě dnes tento projekt prožívá rovněž svůj významný den. Po půldruha letech poměrně úspěšné existence má měsíčně statisíce čtenářů doslova po celém světě. Pochopitelně ovšem jen těch, kteří čtou česky.  Dneškem se to změní. Protiproud vstupuje 17. listopadu do“ velkého světa“.

Jako první český internetový časopis máme totiž ode dneška jazykovou verzi – Protiproud v ruštině. Na hlavní stránce vpravo nahoře se Vám právě objevila malá ruská vlaječka. Když na ni kleknete, jste tam. Jen vlaječka je teď naopak česká. Opětovným kliknutím na ni se tedy vrátíte do české verze – a vice versa. Napohled něco zcela běžného. Ale opravdu jen na první pohled.

Protiproud si za krátkou dobu své existence našel pravidelné čtenáře na všech pěti kontinentech

A proč nová verze Protiproudu zahajuje po zkušebním provozu svou cestu za úplně novými čtenáři právě dnes? A proč právě v ruštině a nikoli třeba v „latině“ současného světa – v angličtině? S dnešním výročím to samozřejmě má zásadní souvislost. Symbolickou i věcnou. Ale k tomu je přece jen třeba říci alespoň několik vět.

Televizní převrat

Před pětadvaceti lety se v tento den sešlo v Praze shromáždění, zorganizované studenty. Oficiálně si mělo připomenout, že 17. listopadu 1939 zavraždili nacističtí okupanti studenta Jana Opletala. Každý, kdo se v té době trochu více zajímal o dění kolem sebe, věděl, že půjde o protirežimní demonstraci. Proto přišli i mnozí, kteří již vysoké školy dávno opustili. Byl jsem mezi nimi.

Absolutní většina Pražanů a celý zbytek Československa naproti tomu zůstával v naprostém klidu či dával najevo přímo demonstrativní nezájem. Stejně tak jako domnělý vůdce „sametové revoluce“ Václav Havel, který  trávil poklidný víkend daleko od Prahy na svém Hrádečku.

Několik hodin po zahájení dorazil průvod do středu města, kde demonstranty rozehnala a zbila policie. Jeden z Havlových disidentů, trockista, který dosud komunistický režim kritizoval zleva, signatář Charty 77 Petr Uhl, poté rozšířil do zahraničí zprávu, že jeden ze studentů byl zabit. Brzy se sice ukázalo, že onen domnělý mrtvý byl ve skutečnosti agent tajné policie, který smrt jen předstíral, „aby se věci daly do pohybu“, ale to už bylo jedno: státní převrat započal a už se nedal zastavit. Nikdo se ho, „kupodivu“, ani zastavit nepokusil.

Praha začala událostmi žít, zbytek země byl navzdory tomu nadále v klidu. Teprve když po několika dnech komunistická státní televize začala „překvapivě“ dělat z pražských shromáždění přímé přenosy, lidé pochopili, že „už se to smí“ – a vyšli do ulic. Pak už to šlo ráz na ráz. Říkat ovšem tomuto procesu „revoluce“ je hodně primitivní mystifikace. Snad pokud bychom ji místo přídomku „sametová“  říkali „operetní“, bylo by o čem vážně přemýšlet.

Místo revoluce – prolnutí protikladů 

Tehdy jsme to všechno samozřejmě žili naplno. S odstupem však bylo mnohým z nás stále více zřejmé, že o žádnou  revoluci nešlo. Dokonce ani o tolik citovaný „pád komunismu“. Pokud po čtvrt století hodnotíme začátek této epochy střízlivě, pak je zjevné něco jiného. Došlo ke „zbourání“ bipolarity a k úspěšnému pokusu o konvergenci obou protikladných systémů: Sovětského „komunismu“ a západního „kapitalismu“. Obě slova paří do uvozovek. Sovětský systém nebyl oním vysněným komunismem, ale spíše totalitním státním kapitalismem. A na Západě, zvláště v západní Evropě, v té době už dávno nebyl klasický kapitalismus, ale spíše sociálně tržní schéma v systému, jenž si formálně udržoval znaky demokracie a kapitalismu.

Konvergence obou systémů však neproběhla tak, jak o ní snil Brzezinský, ale paradoxně. Sovětský model se prolnul se západním v podobě, která si z obou zdánlivě protikladných koncepcí vzala to horší: V bývalých sovětských satelitech se převážně projevila bezhlavou konzumností, zatímco Západ zase úspěšně erodoval zbytky demokracie a občanských svobod. Tento proces dosáhl zcela unikátních podob v projektu evropské integrace, v Evropské unii, Evrosajuze, jak mu správně říkají v Rusku. Promítl se i do jazyka, kterému Západoevropané nerozumějí, ale my starší ano: Třeba Evropská „komise“ a její komisaři jsou nikoli náhodou jako vystřižení z bolševického slovníku.

Zisky a ztráty 

To ovšem neznamená, že tato nepovedená konvergence nepřinesla řadu výhodných věcí. Tak především jsme – zvláště v prvních letech po převratu – žili v nepochybně svobodnějších poměrech, než předtím. Vznikl systém politických stran, které zprvu zcela opanovaly veřejný prostor, zmizela cenzura médií, otevřela se příležitost pro individuální aktivity a podnikání, otevřel se nám svět pro volnější cestování, a tak dále a tak dále.

Koncepce „Pražského jara“ z roku 1968, takzvaného socialismu s lidskou tváří, v níž se podle všeho zhlédl Gorbačov ve své „perestrojce“ a kterou chtěl po převratu v jiném převleku prosadit Václav Havel a jeho druzi, se zdála být dlouho pohřbena. Avšak vyprovozena dveřmi prostřednictvím svobodných voleb, v nichž zvítězila koncepce standardního demokratického kapitalismu Václava Klause, se k nám nejpozději po vstupu do EU navrátila „eurooknem“.

Média a 11. září

Podstatnou roli v tom sehrála média. Novináři, stejně jako intelektuálové a umělci, jsou z definice převážně levicoví. Jsou přesvědčeni, že patří mezi „vyvolené“, kteří lépe než volení politici vědí, kam se má společnost ubírat. Mají své vize – za něž ovšem nenesou žádnou odpovědnost. A mají především nástroje, jak tyto „vize“ šířit a prosazovat ve veřejném prostoru. Navíc dramatický rozvoj elektronických technologií jim dal postupně větší a větší moc.

Tato „fronta“ se nutně ve svých přirozených zájmech musela „prolnout“ s protidemokratickou konstrukcí, jejímž hlavním a nejviditelnějším představitelem se stal Václav Havel: Konstrukcí moci elit, které se sice naoko explicitní politiky štítí, nepřímo ji však zásadním způsobem ovlivňují – a nakonec vlastní a vytvářejí.

Tyto dvě síly se postupně ukázaly jako rozhodující při destrukci standardního demokratického politického systému, jenž zpočátku v popřevratovém Československu respektive České republice dominoval: Vnitřní havlistická opozice, která skrze mediokracii zcela ovládla manipulaci veřejným míněním – a vnější „konvergenční tlak“ přicházející z Evropské unie.

K této ofenzívě protidemokratických elit se po 11. září 2001 přidala síla třetí: Dramatické omezování občanských svobod dostalo své ideové zdůvodnění v nebezpečí takzvaného mezinárodního terorismu. Vojenské intervence Západu v různých částech světa začaly permanentně zvyšovat mezinárodní napětí – a zpětně působily dovnitř jednotlivých zemí: To ještě více prohloubilo dynamiku „integračních tendencí“, zvláště v Evropě. Nový světový řád, jak o něm poprvé veřejně promluvili Gorbačov s Bushem starším, se začal stávat realitou a dostávat stále jasnější obrysy.

Pátá kolona Lidských práv

Absenci demokratické politiky, která tento proces nutně provází, nebo je dokonce jeho podmínkou, nahradila nová ideologie takzvaných hnutí – nejlépe za cokoli: Různé „nevládní“ organizace takzvané občanské společnosti, jejichž nikým nevolení „aktivisté“, podporovaní astronomickými částkami z veřejných i soukromých zdrojů – především zahraničních – bojují pod hlavičkou „lidských práv“ za pokrokovou destrukci civilizace, se postupně staly hlavním zdrojem politické moci.

Jednak vytvářejí obrovský prostor pro byznys, přisátý na veřejné financování celých nových průmyslových odvětví– nejviditelněji všemožná ekologická hnutí. Současně destruují a stavějí na hlavu veškeré dosavadní mravní, morální a duchovní hodnoty, na nichž západní civilizace vznikla a po staletí existovala.

Výsledkem je série hlubokých krizí, jimiž současný západní svět – a my v něm – prochází.

Euro-americký sovětský model

Po dvaceti pěti letech můžeme konstatovat: Předlistopadovou cenzuru nahradila mnohem účinnější autocenzura a diktát „politické korektnosti“, tedy „ctnost pokrytectví“. Demokracii nahradila mediokracie. Ideu a praxi občanských svobod ideologie takzvaných lidských práv, politiku antipolitika, strukturované politické strany marketingově řízená „hnutí“. Ve skutečnosti jen jeden sovětský model nahradil druhý, daleko horší, protože nepřiznaný, se stejnou světovládnou totalitární ambicí a mnohem většími šancemi ji prosadit.

To je hlavní reálné nebezpečí, kterému současná rozpadající se západní civilizace čelí.  A protože Putinovo Rusko se tomuto zničujícímu trendu vzepřelo, muselo být zlomeno. Když to nešlo po dobrém, má to jít po zlém. Washingtonem a Bruselem dlouho připravovaná ukrajinská krize se stala záminkou k vyhlášení nové války – zatím jen studené.

Informační blokáda 

To je hlavní důvod, proč Protiproud otevírá svou novou kapitolu právě 17. listopadu – a právě v ruštině. Stojíme na straně těch, kteří si nepřejí pokračování konfrontace Západu s Východem, jak jsme ji znali před rokem 1989. Nemluvě o tom, že ta byla alespoň z větší části autentická, měla kořeny ve výsledcích 2. světové války. Ta současná je však zcela umělá, uměle živená a udržovaná – a o to nebezpečnější.

Hospodářské a další sankce provázené nenávistnou a veskrze prolhanou mediální propagandou jsou – v opačném gardu –  pouhou reprízou toho, co si mnozí ještě pamatujeme z předlistopadových dob. Propaganda však může vytvořit a stupňovat nenávist mezi státy a národy pouze tehdy, pokud se jí daří tvořit a udržovat informační blokádu. Pokud se k veřejnosti na obou stranách nově spouštěné „železné opony“ nedostanou alespoň záblesky skutečné reality, ale jen její virtuální manipulovaná podoba.

Naším záměrem je tedy přinést do rusky mluvící části našeho společného světa informace o tom, že normální lidé ve Střední Evropě – a v Evropě vůbec – uvažují jinak než předstírají korporátní média. A naopak – chceme umožnit české veřejnosti, aby se autenticky dozvídala o ruské realitě.

Malý krůček

Celý tým Protiproudu a mnoho spolupracovníků kolem něj, kteří se na realizaci tohoto složitého a vzrušujícího projektu podíleli a podílejí, právě toto pokládají za jedinou možnost, jak přispět k uchování toho dobrého, co přinesly dramatické události roku 1989.

Je to skromný pokus.  Malý krůček. Pro nás obrovský skok. Pokud však podpora našich čtenářů bude taková jako dosud – nebo se, jak věříme, dokonce zvýší – může se podařit.

Jinými slovy na otázku proč právě nyní a právě v ruštině, máme odpověď v záhlaví této stránky: Protože jsme PROTIPROUD.

Zdroj: protiproud.cz