Po dvaceti pěti letech proběhla v Praze ostrá zkouška na další státní převrat. Organizovala ji veřejnoprávní média – Čeká televize a Český rozhlas – jimž zdatně sekundovala „soukromá“ americká televize Nova. Mezi sponzory generálky na „vzbouření“ pražské havlistické kavárny pochopitelně nechyběl ani americký Westinghouse. Bakalova a Babišova tištěná média pak měla za úkol následně „protest“ správně interpretovat. Navzdory tomu šlo nakonec o fiasko – i když si to běžný občan České republiky nemůže (a hlavně nesmí) myslet.

zločinecká příprava na puč

Cenzura jako metoda „Pravdy“

Ještě než se na Národní třídu dostavily havlistické davy, proběhlo na pietním místě, kde v roce 1989 policie tvrdě rozehnala studentskou demonstraci, několik „normálních“ vzpomínek. Kytici zde položil premiér Sobotka a několik ministrů, za ním přišla skupina lidí s Václavem Klausem. Ten České televizi (a dalším médiím) poté řekl prorockou větu, kterou ovšem soudruzi z Kavčích hor okamžitě tvrdě zcenzurovali. Na otázku ČT, co si myslí o chystané demonstraci proti prezidentu Zemanovi, odpověděl: „Zorganizovat přes sociální sítě pár tisíc lidí v Praze není dnes nic těžkého. Jinou věcí je, co si myslí deset miliónů ostatních občanů naší země.“

Jeho odhad se brzy naplnil. Zatímco ČT a Český rozhlas po zbytek dne v nepřetržitém přímém přenosu referovaly o „vzbouření lidu“, což po nich vzápětí vděčně opakovala i připravená zahraniční média, ve zbytku republiky byl naprostý klid a hluboký nezájem. Druhá největší demonstrace se odehrála v Brně. Tam si přišlo připomenout 17. listopad 1989 obrovský dav skoro třiceti lidí. Protizemanovská demonstrace s „rudých“ pak čítala zhruba dvě stovky místních havlistů.

Pódium Pravda a pódium Láska

Brňáci to ale měli těžké. Všechny síly soustředili pražští havlisté a jejich mocní a bohatí sponzoři do hlavního města. Odtud se mělo do světa rozkřiknout, jak jsme konečně už i my vzorně proameričtí respektive protiruští. O nějaký 17. listopad JIM vůbec nešlo. Prošel jsem si místo činu, ještě než svůj Prague Pride spustili. Aby se přesně identifikovali, postavili na Národní dvě velká pódia:  Na jednom byl nápis PRAVDA, druhé nazvali LÁSKA.

Celou ulici až k Národnímu divadlu pak lemovaly „stánky“ mocných a bohatých„nevládních“ organizací takzvané občanské společnosti: Od zelených teroristů až po Amnesty International. Kolega Ladislav Jakl se jednoho z „prodavačů“ posledně jmenované dotázal, zda jsou to ti, kdo udělují mezinárodní amnestie. Vypadali česky, mluvili česky, ale zdálo se, že mu nerozumějí.

Mezitím mi přišel dopis:

„Jsem opravdu zděšen z toho, co právě slyším na Radiožurnálu – tohoto havlisty zprivatizovaného „veřejnoprávního“ média – při živém přenosu koncertu z Václavského náměstí. Ptám se: jaký je veřejný zájem na tom, abychom museli poslouchat skupinu Lucii, jejíž členové mezi písněmi glosují politiku ve stylu „ten zloděj Klaus“, nebo „proč leze ten Zeman Rusákům do p..dele?“ a podobně. Tohle přenáší médium veřejné služby…!

Budeme tu žít jako psanci, jako divoká zvěř?

Jsem zdrcen, omlouvám se… 

V úctě

Miloš Dostál

Kdepak, pane Dostále a vy všichni ostatní (některé z Vašich dopisů dávám do rubriky Názory čtenářů), je to ještě jinak: Tak vypadá pouze pódium Pravda a pódium Láska. Že mají jejich stavitelé spousty peněz a v rukou hlavní média – to není nic nového, s tím žijeme už spoustu let. Že si však milióny lidí v naší zemi navzdory tomu stále „drze“ myslí něco jiného, je také prostě fakt. Ostatně – i proto vznikl Protiproud, aby byl slyšet i hlas jiného Česka, než je tohle brutální a vulgární echo pražské havlistické kavárny. Téže kavárny, která jindy s tak cudnou uražeností vytýká prezidentu Zemanovi jeho veřejný překlad názvu „disidentské“ skupiny Pussy Riot… A pokud jde o tu pravdu:

Boj o „masakr“

Prezident Zeman, přímý účastník pochodu na Národní 1989, si kromě jiného dovolil říci, že o žádnou „krvavou řež“ tehdy nešlo. Jako přímý účastník téhož pochodu to mohu potvrdit. Například brutalita policie během Palachova týdne (vrchol byl ve čtvrtek) byla daleko větší. Jenže, jak správně prezident poznamenal, tehdy Havlův disident Petr Uhl nerozšířil do světa falešnou zprávu, že při střetu s policií zahynul student Šmíd.

Žádný student samozřejmě nezahynul, šlo o příslušníka tajné policie pana Zifčáka, jenž toho domnělého studenta hrál, ale symbolika byla naplněna: Jestliže nacisté v roce 1939 zavraždili studenta Jana Opletala, tak komunisté v roce 1989 zabili studenta Šmída. Teprve tato mystifikace uvedla národ do pohybu. Pravdu má určitě prezident Zeman, nikoli havlisté, kteří to vzápětí „zděšeně“ odsoudili.

V podstatě všechna Zemanova „tvrzení“ byla pravdivá. Nesmíme však zapomínat, že o to vůbec nešlo. Prezidentovy „historické výroky“ byly stejně tak záminkou k patřičnému nažhavení havlistického davu jako mediální interpretace jeho předchozího „posudku“ Pussy Riot. Smyslem celého toho divadla bylo „potrestat“ Zemana za jeho realistický postoj k Rusku v době obnovení studené války. Nový americký velvyslanec v Praze pan Schapiro si tak mohl udělat první „zářez na pažbě“. To hlavní se však neodehrálo na Národní, ani na Václavském náměstí.

Boj o Albertov

Havlisté vyfasovali na Národní červené karty

Tvrdé jádro „demonstrantů s rudými knížkami“ se přesunulo z Národní na Albertov. Zde měl prezident Zeman se svými protějšky ze Slovenska, Maďarska, Polska a Německa odhalit pamětní desku. Odtud totiž ona „studentská demonstrace“ v roce 1989 vyrazila.

Pokud dopolední sešlost na Národní demonstrovala, jak si „kavárna“ představuje Pravdu, pak to, čeho jsme byli svědky na Albertově, bylo dokonalou ukázkou havlistického pojetí Lásky: Současně – a snad především – však  šlo o naprosté selhání ochranné služby prezidenta. Pustit rozvášněný dav „na dostřel“ hlav pěti států bylo totální nezodpovědností. Co kdyby místo chlebíčků a vajec přilétlo na tribunu něco „třaskavějšího“?

Mám za to, že stejnou nezodpovědnost projevil už Miloš Zeman, když něco takového vůbec zorganizoval. Bylo přece jasné, že se mu „americký“ Polák i Němec – a bohužel i Slovák Kiska – budou skrze „rudé brigády“ pošklebovat. Že budou davu „aktivistů“ dávat demonstrativně najevo svou oddanost zámořským tvůrcům nové studené války.

Boj o interpretaci

Havlisté vtiskli karty do rukou i nic netušícím dětem

Nakonec ale není zdaleka tak podstatné, co se v Praze včera dělo. Nejdůležitější je, co z toho vyrábí česká mediální scéna. Zneužití pětadvacátého výročí pádu komunismu v naší zemi bylo lze očekávat. Nyní se musí do hlav veřejnosti zapsat „správný“ výklad. A opět: Nejlépe to asi vyjádřil Zemanův předchůdce exprezident Václav Klaus, když pro Parlamentní listy řekl:

„Jsem nesmírně pobouřen, že se našli lidé, kteří naprosto znesvětili a zneuctili unikátní a úžasnou památku 17. listopadu 1989 pokračováním prezidentské volební kampaně z ledna 2013. Jsou to stejní lidé, používají stejná hesla, používají stejné argumenty a je to strašlivě smutné.“

Samozřejmě, že to je právě tak. Frustrované voliče Karla Schwarzenberga bylo snadné nahnat skrze sociální sítě do ulic, aby si vylili vztek na muže, který nad jejich „kádrem“ ve svobodných volbách zvítězil. Právě v tomto slova smyslu byl včerejší pražský „hon na Zemana“ smečkou havlistických aktivistů a veřejnoprávními médii onou „zkouškou“ na další „barevný“ puč.

Oni totiž opravdu nadále věří, že je možné výsledky demokratických voleb zvrátit „řevem ulice“. No bodeť by si to nemysleli, když jim elity z Bruselu a Washingtonu nedávno v Kyjevě (a předtím za arabského jara) předvedly, že právě tohle je ta správná demokracie. Že mají dost prostředků a mediálních kolaborantů, aby Pátou kolonu místních „demokratů“ prosadily – a  především udržely. Pokud jsme se na to dívali zatím jen z tepla svých pokojů skrze televizní obrazovky, mohli jsme v Praze malinko ochutnat, jak se to dělá v praxi. Tady a dnes.

Rudé brigády

Chodil jsem mezi těmi nešťastníky po Národní třídě, právě když byli v největším rauši. Šel jsem tam se stejnou myšlenkou, jakou o něco později vyslovil Miloš Zeman z tribuny na Albertově: Pokud jsem se nebál jít se studentskou demonstrací a mnohé demonstrace předtím proti komunistické policii, nemohu se bát vrátit se na ta místa dnes – když je ovládá současný bolševik, havlistická falanga Karla Schwarzenberga.

Přesto však: Vidět jak ti zmanipulovaní nešťastníci na pokyn zvednou své „rudé knížky“, bylo něco, co stálo za to. Maoistické Rudé gardy či současná Severní Korea se na Národní třídě v Praze zhmotnily v unikátním koktejlu „občanské společnosti“. Ta symbolika byla úchvatná. Krása nechtěného je něco, co s železnou pravidelností původce takovýchto představení obvykle doběhne. Tentokrát to ovšem bylo zvlášť „husté“.

Hodně lidí mě poznalo, zastavovalo mne a diskutovalo se mnou. Inteligentně, věcně, normálně. Pokud bych udělal průzkum, na Národní bylo nejméně padesát procent čtenářů Protiproudu. Většinou mi tiskli ruce a šeptali (opravdu, šeptali!) „Vydržte, nedejte se, nenechte se zastrašit“ a tak dále a tak dále.

Pouze v jediném případě se na mě obořil jeden s rudou knížkou: Jak si prý mohu dovolit se svými názory přijít mezi ně? Zeptal jsem se, zda tady jako já byl také v devětaosmdesátém. Ječel stále dokola to své. Poznamenal jsem, že je ukázkový demokrat. Vedle stálo několik policistů, takže fyzicky napadnout se mě neodvážil. Ale jinak by to bylo o chlup. Mohl jsem si to zažít znovu až do lynče. Takže přece jen to bylo letos jinak než tehdy.

Poučení z krizového vývoje

Později jsem se na internetu dočetl, že někde poblíž – v kavárně, kde jinde – seděl tou dobou statečný redaktor Práva Alexandr Mitrofanov. Sděloval počítači své chmurné myšlenky při pohledu na „rudý dav“ poblázněných havlistů. Pravý „Majdan“ to podle něj zatím bohužel ještě nebyl. A děsil se toho, jak prý Miloš Zeman společnost rozděluje – protože si zřejmě smutně uvědomil, že ti rudí jsou jen malou, přestože skrze média (včetně Práva) nejhlučnější částí české společnosti.

Možná si s touto typickou lží „pravdy a lásky“ ve své kavárně vystačí. I s tou nenávistí, již on a jemu podobní v hlavních českých médiích denně vyrábějí. Vůči svému prezidentovi, vůči své zemi, vůči jejím skutečným zájmům.

Tak si to prostě vyzkoušeli. Nyní budou několik týdnů chrlit do médií své „poučení z krizového vývoje“. Vzájemně se ujišťovat, že jsou na „správné straně“, jako jejich bolševičtí předchůdci z osmašedesátého. Už proto, že stejně jako oni mají na své straně obrovskou moc. Svou novou Moskvu v Bruselu a ve Washingtonu, své odhodlané (ač krachující) vývozce revoluce.

A zbytek veřejnosti? Asi docela různě. Lidé mají většinou momentálně úplně jiné problémy. Což je dobře i špatně současně. Nezapomeňme totiž, o co skutečně v celém tom karnevalu lži a nenávisti šlo: Vytvořit bojovou atmosféru proti prezidentovi a mnoha dalším, kteří nevidí v současném Rusku nepřítele. Naopak spíše spojence proti hluboké hospodářské krizi a hodnotové, morální a duchovní dekadenci, v níž se Evropa a celý Západ nacházejí – a s níž se především v tomto směru Putinovo Rusko zásadně ideově i prakticky rozešlo.

Jdou mu po krku

Vůbec totiž nejde jen o ukrajinskou krizi. I ta je pouhou záminkou. Dosti přesně to vyjádřil na Novinkách Václav Klaus mladší, když svém pravidelném zamyšlení věnovaném výročí listopadu 1989, napsal o tom, co bylo a je myslitelné ve svobodě polistopadových let.

„Můžete se divit, co je pokrokového na tom, když polonazí lidé v kůži a s pavími pery zastrčenými v tělních otvorech poskakují po ulici, sdělují nám své sexuální záliby a občas se bičují (tedy pod záštitou amerického velvyslanectví a magistrátu MHMPJ)? Můžete, ale musíte počítat s tím, že Vás označí za nácka a zlého zamindrákovaného člověka, který ve slušné společnosti nemá co dělat.“

Ten včerejší „Prague Pride“ revolučních havlistických gard obhájců a milovníků všech deviací – včetně těch politických – jeho slova přesně dokumentoval. Pro nás ostatní to bylo rovněž poučné: Cesta nás, demokratů, vede jinudy. Ale neměli bychom si to nechávat jen pro sebe. Dokonce ani jen šeptat. Prostě nemít z NICH strach. Včera se pokusili o „obrátku“. Zatím z toho byl jen „půlobrat“. Budeme-li mlčet, půjdou dál. Proto tato reportáž psaná na obrátce.

V tomto konkrétním případě to znamená dát jim aktivně podobnou odpověď jako v době prezidentské volby, kterou se pokusili evokovat a revokovat: Ať si o Miloši Zemanovi mnozí v dílčích věcech myslíme cokoli, v tom základním dnes musíme stát za ním. Narozdíl od jeho konkurenta, pána z příslovečné „černé hory“ (schwarzenberg), je Zeman zjevně ČESKÝ prezident. Proto mu jdou po krku.

Zdroj: protiproud.cz