V naší české kotlině se rozběhl boj o nového uživatele Černínského paláce, ale pozornosti uniká, co ministra zahraničí, ať už jím bude kdokoliv, očekává. Co tento okresní přeborník předvede na mistrovství světa, řečeno sportovně aktuálním jazykem. Pokusím se o velmi stručné historické expozé. Snad vyplyne z toho co je za námi i to, co je před námi v nejbližší době a čemu by měl i ministr zahraničí věnovat trochu pozornosti. Historia magistra i ministra.

O versailleské smlouvě jde jen stěží tvrdit, že nastolila mír. Snad jen dvacetiletý smír mezi první válkou a tou druhou. Mezi vedlejší efekty mírové konference můžeme započítat i vznik Československa, tedy státu, který už neexistuje. Přestal existovat dvakrát a to měl prý nejlepší ministry zahraničí.

O období mezi lety 1914-1945 můžeme mluvit jako o druhé třicetileté válce. Na tu první jsme kromě symbolu Bílé Hory a že válka začala u nás, už zapomněli.

Čeho jiného než období smíru, ukončení zákopových masakrů, mohli dosáhnout diplomaté, při absenci dvou hlavních účastníků konfliktu, Německa a Ruska, dočasně poražených či rozvrácených? Nemluvě o zániku dalších dvou, Rakousko-Uherska a Otomanské říše.

Jak mohl mír vydržet, když skuteční vítězové prvního dějství této třicetileté války, GB a USA, dali od Versailleského mírového provizoria ruce pryč nebo vůči dění na kontinentu byli lhostejní? Jak mír garantoval pořadatel Versailleské konference, není třeba moc poučovat. Tak jako garantoval existenci Československa.

Ve Versailles, tak jako v Trianonu a Sevres, byly mezinárodní konflikty pouze zmražené a ty evropské rozmrzly už v Mnichově. Jen ve zkratce lze konstatovat, že tak jako konference ve Versailles vytvořila trvale mocenské vakuum ve střední Evropě a něco podobného nastolil i Trianon, pak mocenské vakuum po Otomanské říši je aktuálně v řešení a jsme prozatím jen svědky probíhajících válečných tragédií na jejím bývalém území, které jak se zda, nemají katarzi na dohled. Co se stane, až se zase začne řešit středoevropské mocenské vakuum?

Nenamlouvejme si, že hranice států jsou posvátné, že je vytyčil Hospodin a všichni svatí. Vytyčili je intrikující diplomaté s mapou, tužkou a pravítkem v ruce, případně s lahví koňaku, tak jako Sykes s Picotem, špičkoví diplomaté vítězů, Francie a GB, kteří nalajnovali hranice na bývalém otomanském území poraženého Turecka pres noc.

Nebudu zatěžovat text podrobnostmi, které znalci znají a toužící po znalostech najdou i na Wikipedii. Na Versailleském smíru pracovaly davy úředníků, kterým říkáme diplomaté, na ukončení druhé fáze třicetileté války XX. Století vsak už spolupracovali jen skuteční vůdci velmocí: Roosevelt, Stalin a Churchill v Jaltě a pak v Postupimi, v pozměněné personální sestavě.

O čem chci psát, je snad jen dokumentární fikce, ale vypadá natolik rozumně, že ji musíme brát jako realistickou a hlavně rozumnější možnou alternativu poválečného vývoje. Prý se to v Jaltě skutečně událo. Ale věřte diplomatům, natož historikům.

Jde o myšlenku F. D. Roosevelta na poválečnou spolupráci tří vítězných velmocí: USA, SSSR a GB. Stalin bral v úvahu ještě Čínu, ta však byla po dlouhotrvající občanské válce mezi nacionalisty a komunisty, kterou přerušila jen japonská agrese, zdánlivě bez perspektivy. V době konání Jalty nebyla žádná vyhlídka na konsolidaci této současné globální hospodářské velmoci číslo 1.

Kupodivu o Francii jako velmoci už neuvažoval nikdo z účastníků konference. Prohrát dvakrát v jediné válce totiž není úspěch hodný velmoci.

Idea Rooseveltova poválečného uspořádání nespočívala v churchilovském kalkulování kolik procent vlivu bude mít ta či ona velmoc v tom či onom státě. Je to dost trapná kapitola v intelektuálních výkonech největšího Brita. Poválečný osud největšího impéria je jen smutná ilustrace následku jeho vítězství. Státy buď mocenský vliv mají a jsou suverénní velmoci nebo jsou v mocenské sféře suverénních velmocí a na procenta to přepočítat smysl nemá, což se velmi brzo začalo ukazovat.

Rooseveltův plán byl založen na jediných reálných silách a to nebyly ani demokracie, ani diktatura, což se Stalinovi určitě nepříčilo. Reálnou silou byly armády. Pouze tři velmoci, plus Stalinem zvažovaná Čína, měly mít armády a držet jimi smečku demokracií i diktatur na uzdě, aby se navzájem nerozsápaly ve svých etnicko-geografických sporech. Nepřeceňujme „ideový“ nátěr. To věděl už George Orwell.

Idea se nenaplnila, Roosevelt zemřel a svět byl vydán napospas Churchillovi a Stalinovi, než se Truman zorientoval a demonstroval zbytku světa americký technologicky náskok. Čeho jsou USA ve vteřině schopny, předvedl na civilistech v Hirošimě a Nagasaki. Proč se dělit o globální dominanci, když máme v ruce nukleární trumf? Truman však dlouho triumfovat nevydržel. Pokrok nelze zastavit, ani v SSSR či v Rusku. Atomovku měl za pár roků Stalin také a ještě silnější.

Krátce po uzavření postupimského míru vše skončilo studenou válkou, která občas měla podobu horkého míru v zástupných kontrolovaných konfliktech. Garance vzájemného zničení mír mezi dvěma velmocemi celou dobu udržela.

Geopolitici a jiní novináři se dosud neshodli, jak současné období pojmenovat, zda je to studená válka 2.0 či horký mír na spadnutí. Ponechme je jejich publicistice, něčím se živit musí.

Rooseveltova idea globální velmocenské triády je však nyní velmi aktuální. Není třeba velké fantazie, stačí jen trocha znalosti historie XX. století, abychom pochopili, že jedinou alternativou ke globální konfrontaci všech se všemi, bez vítězů, je jen opětovná dělba sfér vlivu, tentokrát opět tři velmoci i když v přejmenované a pozměněné sestavě. Vypadá to, že jediným Evropanem v této sestavě bude Putin.

Ovládání celého světa je vyčerpávající břemeno i pro USA. Nepřeceňujme proto jejich kapacitu. A „je to o ekonomice, hlupáci“, řekl by Bill Clinton.

Vrtkavost rozhodování Trumpa je jen zdánlivá a politickou negramotnost nebo dokonce hloupost mu mohou vytýkat jen mediální geopolitici a jeho protivníci, kteří s ním už v USA prohráli a teď je před nimi i porážka v globálním měřítku.

Svou tweetovou politikou Trump jen očividně a demonstrativně rozvrací stávající nefunkční globální systém, na kterém hlavně lpí jen evropské politické špičky, kterým ještě nedošlo, že mohou jen mlčet, jak doporučoval Čechům, případně ostatním středoevropanům, jeden francouzský president.

Mlčení bude to nejmoudřejší co mohou euroelity dělat, i když tolik moudrosti od nich čekat nelze. EU udělá líp, když bude jen předstírat „soft power“ a rozdávat své finanční přebytky africkým autokratům, aby nehnali své poddané na evropský kontinent. Svět západní Evropě už beztak dávno ani nenaslouchá. Vojenský potenciál NATO/EU bez USA totiž nemá a neoživilo by ho ani 10% navýšení nákladů „na bezpečnost“. To oživí pouze zbrojaře.

Proč by tedy USA, Rusko a Čína skomírající EU do globální velmocenské triády „Jalty 2.0″ zvali?

Trump svou údajně šílenou globální politikou, hospodářskou, diplomatickou i vojenskou, zlomí brzo jakékoliv náznaky odporu spojenců USA a sežene dohromady i všechny odpůrce amerických globalistů. Ostatně budou mít všichni na výběr, jako třeba Turecko, a určitě se vybarví i další „nespojenci“, třeba v Bruselu. Trump je povzbudí. Mohou se pak obrátit na Rusko nebo Čínu. Nebo s takovým obratem aspoň koketovat. Zkušený obchodník Trump na takové vydírání neskočí.

Jaký smysl má globální velmocenská triáda, kterou jsem označil jako Jalta 2.0? Stejně jako měla Rooseveltova myšlenka uspořádání poválečného světa: trvalý globální mír, garantovaný 3 armádami, které si nebudou vyhrožovat válkou mezi sebou, ale budou dohlížet na své spojenecké „suverénní“ lokální mocnosti.

USA, Rusko a Čína se nenechají zatahovat do vzájemných globálních konfliktů svými ambiciózními spojenci, kteří v ranku lokálních mocností povedou své nekončící lokální geograficko-etnicko-náboženské konflikty. Na jejich ideové „nátěry“ v těchto souvislostech nemysleme, je to většinou jen mediální „píarko“.

Lokálních mocností, a kandidátů na ně je dost, určitě aspoň tucet. Nebudou mít problém získat dříve nebo později nukleární zbraně. Někteří už je mají, nejen Severní Korea. Technologický pokrok nelze zastavit ani v Saudské Arábii.

Rooseveltovské řešení je reálné a USA, Rusko i Čína to světu právě demonstrují na korejském poloostrově. Členové globální triády udrží na uzdě nejen Severní Koreu, ale i Írán a časem i Polsko, bude-li třeba, o německých ambicích nemluvě. O francouzských darmo mluvit.

Je tady i Indie a Pákistán, Izrael a jeho ne zrovna vlídné okolí. Výčet všech probíhajících i potenciálních konfliktů a jejich aktérů ponechme mediálním politickým geografům.

Všechny „míry“, ať už jde o Vestfálský náboženský, Vídeňský pokongresový, Versailleský pokonferenční i Postupimský, mají určitou trvanlivost, jako každé zboží. Tomu poslednímu míru trvanlivost vypršela už koncem osmdesátých let a nyní nastal čas na nová řešení. Přesněji na jednu reprízu řešení, ke kterému v Jaltě ani Postupimi nedošlo. Pokusil jsem se toto řešení naznačit.

Můžeme se sázet, ze Rooseveltova myšlenka se naplní dřív než proběhne příští MS ve fotbalu. Bude se to rozhodování týkat i nás. I když jsme geopoliticky na hodně nízkém „levelu“, jak se hezky česky říká. Ať už bude v Černínském paláci kdokoliv, můžeme se jen pochechtávat? Budeme plout tak daleko na Západ až skončíme v Bermudském trojúhelníku sorosovské geopolitiky?

Autor je bezpečnostní expert a bývalý člen Zastupitelstva hl. města Prahy