Velmi přesně se tyto negativní tendence dají dokumentovat na vývoji názorů amerického politologa Francise Fukuyamy. Ten v roce 1992 v euforii z pádu Železné opony a vzestupu liberálních myšlenek napsal svou nejslavnější knihu Konec dějin a poslední člověk, pojednávající o bezproblémové a světlé budoucnosti lidstva. Jeho optimismus mu nevydržel dlouho, takže již za tři roky poté své názory koriguje v dalším díle vydaném v češtině pod názvem Velký rozvrat.

V roce 2014 vydává stať Amerika v rozkladu, ve které přichází se zajímavým pojmenováním současného stylu vládnutí – vetokracie. Popisuje tak základní rys současného systému, který se brání jakémukoliv pokusu o vylepšení své funkčnosti, dobře si vědom toho, že každou změnou budou ohroženy stávající pozice a vlivové sféry aktuálních držitelů moci. Nekonečný příběh sestavování české vlády po loňských parlamentních volbách dává Fukuyamově termínu poněkud pikantní příchuť.

Historie však zná mnoho příkladů, v nichž zoufalá snaha o udržení systému a obhájení osobních pozic vedla ke katastrofám, ať již v podobě občanské války nebo k velkému ozbrojenému konfliktu. V tom druhém případě jednou z nejspolehlivějších cest, jak rozpoutat válečný požár, je odvádění pozornosti od vnitřních problémů k otázkám zahraniční politiky poukazem na vnějšího nepřítele. Nejnebezpečnějším způsobem, jak to provést, představuje spojení této agendy s poukazem na nevyřešené palčivé historické křivdy.

V letošním roce jsme v rámci Evropské unie mohli zaznamenat dva případy takového odvádění pozornosti od palčivých problémů vnitřní politiky. V březnu britská premiérka Therese Mayová málem aktivovala článek 5 Severoatlantické smlouvy kvůli údajnému ruskému útoku otravným plynem v Salisbury. Po čtvrt roce se zdá, že verze o odvedení pozornosti od těžkostí a komplikací s procesem opuštění EU (Brexitem) může být více než pravděpodobná. Ale budiž, ve svých důsledcích to nakonec jen zhoršilo britsko – ruské vztahy, které v posledních dvaceti letech byly přinejmenším hodně napjaté.

Vyjádření německé kancléřky Angely Merkelové, že pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy neexistovalo morální ani politické oprávnění zcela zřetelně patří ke stejnému typu destabilizujících výroků. Myslím si, že její motivace byla poněkud prvoplánová – dostala se do sporu o uprchlíky se svým ministrem vnitra Horstem Seehoferem z bavorské CSU, který chce stopnout migraci. Přirovnala poválečnou situaci k té dnešní, aby tím oslovila vyhnance, takto kmenové voliče CSU. Že tím zpochybnila mimo jiné také Česko – německou deklaraci z roku 1997 a vnesla nejistotu do vztahů se středoevropskými zeměmi, ji evidentně nijak netrápí.

Přiznám se, že v tomto případě odvedení pozornosti od vnitřních problémů k zahraničně - politickým tématům mě děsí. Zpochybňuje konsenzus, kterého bylo v Evropě dosaženo ohledně výsledků Druhé světové války, otvírá a aktualizuje staré skutečné či domnělé historické křivdy. Když se to v průběhu posledních téměř třiceti let stalo v zemích bývalé Jugoslávie, na Kavkaze a naposledy na Ukrajině, pokaždé to skončilo  občanskou válkou.

Statistiky ukazují, že na to stačilo pouhých 5% mužské populace s kriminálními sklony. Obávám se, že migrační vlna v roce 2015 v Německu tuto specifickou kategorii obyvatel obohatila o muže s vojenským výcvikem a (občas) i válečnými zkušenostmi. Ti by mohli morální apely paní kancléřky pochopit po svém. Končí komentář Jaroslav Bašta.