V České republice, kromě emocionálních reakcí pamětníků, o svoji budoucnosti přemýšlejících  představitelů různých politických stran, až po více nebo méně skryté kritiky  vzniku Československa v roce 1918 a obnovení jeho existence v roce 1945,  se připomínaly také tzv. Benešovy dekrety, ve skutečnosti dekrety prezidenta republiky z doby neexistence zákonodárného sboru, nebo z doby jeho omezeného výkonu funkcí, postupně teprve po válce zařazované do celku ústavního pořádku ČSR. Píše vkomentářipro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Personifikace několika dekretů, považovaných dodnes v nejméně dvou evropských zemích za politicky a mravně nepřijatelné zlo,  koncentrované na osobu prezidenta Edvarda Beneše, za kterou můžeme někdy nacházet i neméně výhrůžnou kritiku T.G.Masaryka, byla tentokrát vlastně podstatně umírněnější než při jiných příležitostech. Přesto ale kritiku nepřipouštějící výrok Angely Merklové a její odsouzení transferu nebo odsunu (slovy Postupimské smlouvy velmocí ve vztahu k poválečnému uspořádání vztahů s Německem) vzbudila pozornost.

Německá kancléřka, která umí politicky pracovat se slovy odsun, divoký odsun, vyhnání, přesídlení,  vysídlení, exterminace (ale také osídlení, kolonizace, přistěhovalectví nebo migrační krize), a váží jejich sémantický obsah téměř na lékárnických vahách,   si vybrala z jejího hlediska vhodný termín. Krizi své koaliční spolupráce, která má jedinečný vnitropolitický charakter, se pokusila dát regionální nebo snad celoevropský rozměr, aniž přemýšlela o tom, jaký její slova mohou mít ohlas v České republice (která ji politicky nezajímá), ale i v Polsku, Maďarsku nebo i v Rakousku.

Snad jedině Andrej Babiš si ve svém stručném komentáři posteskl, že německá kancléřka chce vyřešit své problémy na úkor jiných, a že ji nezajímá, zda „nejitří“ staré rány. Většina českých politiků ve své služebnosti rychle zapomněla, že před dvěma týdny ministryně obrany SRN mluvila o preventivní válce proti Ruské federaci, respektive o „prvním obranném útoku“, pokud česká média její slova přeložila přesně. Jen designovaný předseda české vlády upozornil na to, že tato slova padla ve dnech, kdy se vzpomínalo hrdinství československých parašutistů a vypálení Lidic a osady Ležáky.

Tím tento nepřímý spor dostal také svůj historický rozměr a ve střední Evropě, kde různé interpretace dějin jsou často politickými argumenty, se otevřela Pandořina skříňka vážných i méně vážných interpretací středoevropských dějin. Asi jen někteří si všimli, že slova Angely Merklové a její ministryně obrany padla v předvečer  výročí nevyhlášené války  Velkoněmecké říše (nikoli jen “Nacistického Německa“) proti Sovětskému svazu.  K útoku proti „bolševické hrozbě“ a obavám z „mongolsko-tatarských hord z Východu“ se  připojilo dalších 14 evropských zemí, jejichž vojáci umírali na  bojištích druhé světové války na východě Evropy. Ukázalo se, že tato akce byla připravována dlouhodobě (alespoň podle Adolfa Hitlera a jeho Mein Kampfu od roku 1923) a tzv. Mnichovská dohoda byla jen otevřením cesty na Východ, dokonce za souhlasu „západních“, později druhou světovou válkou postižených mocností.

Překvapení těch, kteří nadšeně vítali Hitlera v tehdy ještě neexistujících „Sudetech“ a museli narukovat do Wehrmachtu a s ním později táhnout nejen na Západ, ale  až k Moskvě a Stalingradu, bylo upřímné. A to ještě netušili, kolik se jich z „ruských stepí“ nikdy domu nevrátí. Snad proto tolik nenávisti vůči Karlu Hašlerovi a jeho parodii „Hoši od Gestapa, vy si klidně spíte, vy se ale domů, nikdy nevrátíte…“

Připomeňme si také, že při jedné z eskapád Sudetoněmeckých zemských družin v letech Zemanovy vlády, došlo k incidentu, který pobouřil česky píšící novináře tiskovin vydávaných německými vydavateli. Tehdejší MZV ČR, které řídil Jan Kavan, se obrátilo dopisem na signatáře Postupimské dohody, zda, zejména pokud jde o transfer německy mluvícího obyvatelstva střední Evropy, kteří po roce 1938 přijalo občanství Velkoněmecké říše, změnili  svůj postoj k této otázce. Odpověď byla záporná, i když např.  Velké Británii zformulování krátké odpovědi trvalo, pokud si dobře vzpomínám, asi dva měsíce. V zastoupení MZV byl tehdy Jan Kavan ostouzen,  ale  postoj všech tehdejších velmocí byl potvrzen.

Část české veřejnosti, jako konečně vždy před nějakými volbami, protestovala a hovořilo se o „přepisování dějin“ a popírání výsledků druhé světové války. Jen malá část věčných pesimistů upozorňovala, že se nepřepisuje, ale že je již přepsáno.

Výroky Angely Merklové, jakkoli zdrženlivě formulované, avšak v kontextu s její přistěhovaleckou a osídlovací politikou, podle našeho názoru, obnovily zneužívání historie a historických legend, které jsou, zdá se, trvale latentní. Argumentace „německou kolonizací“ (středověkých měst i klášterů), staroměstskou exekucí (mimochodem její výročí bylo ve dnech prohlášení Angely Merklové o tom, co do Evropy patří nebo nepatří a jaké jsou evropské humánní tradice a ideály, které se jí dnes zdají rozpadat a vytrácet se). Patří sem i  „tažení na Východ“ a chápání zemí a jejich obyvatel jako součástí vojenského prostoru, ve kterém je třeba  opevňovat se, poněmčit je nebo přesídlit, jak to plánoval už Hitlerův „geopolitik“ Karl Haushofer. Zdá se, že to není příliš vzdálené evropským hodnotám a možná ani podobně pojmenovaným neziskovým aktivistům. Nemluvě už ani o tom, že EU neohrožují „extremisté“, ale extrémní postoje zaujímané politiky,  pro které je stále ještě střední a východní Evropa terra inkognita, nebo kde podle starořímských map „sunt leones“

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)