Sergej Rukaber, Karlsruhe — Krym

Odjel jsem do Německa v roce 1999, prožil jsem tam 18 let a do Ruska jsme se definitivně vrátili 31. července 2017. Německo se nestalo mou vlastí, vždy jsem uvažoval o možnosti dalšího stěhování. Rozhodujícím faktorem bylo pro mě spojení rodného Krymu s Ruskem.

V Německu jsem se celé ty roky necítil v pohodě, spousta věcí byla pro mne nepochopitelná. Například nedávno zavedli ve školách od první třídy hodiny sexuální výchovy. Podrobně vyprávějí o sexuálních menšinách, vše se podává takovým způsobem, jakoby tyto vztahy byly normální. Dcera se jednou vrátila ze školy domů a zeptala se: „A jak to je, když je jedna teta s druhou tetou?" Vypadá to, že je učili, jak být lesbičkami. Nedokázal jsem nic odpovědět, ale šel jsem si stěžovat do školy. Řekli mi, že pokud odmítnu účast dcery v této výuce, budu mít problémy s policií.

Za normální jsou považovány neustálé stížnosti na sousedy. V osm hodin večer je už třeba sedět doma, mlčet a nehýbat se, v žádném případě nehlučet. A já nemohu říci dětem, aby seděli nehnutě, protože to chce nějaký cizí strejda. Všem jsem říkal: „Nelíbí se vám to? Běžte do domova důchodců, tam budete mít ideální klid." Pro mne bylo jednodušší zaplatit pokutu než komandovat děti. Po prvních dvou stížnostech bylo pouhé napomenutí. A napotřetí přišla pokuta 50 eur.

Přitom uprchlíci mají absolutní volnost. Jednou vznikla taková situace: vyprovázel jsem rodiče na nádraží v Karlsruhe. Přijel jsem svým vlastním autem a zatímco jsem jim pomáhal donést zavazadla do vlaku, nějací Arabové vlezli do auta. Zavolal jsem policisty a ti mi řekli: „A pro Vás je problém je odvézt?" Bít migranty nelze, v každém konfliktu s nimi jste vinni jednoznačně vy.

V Rusku jsem vydechl volněji, ale ani tady není všechno hladké. Největším problémem pro mou rodinu jsou nyní dokumenty. Na krymských úřadech pracuje mnoho nekompetentních úředníků, kteří sami neznají zákony ani instrukce. Mám tři děti, zatím nám dali průkaz rodiny s mnoha dětmi, ale žádné výhody nemáme.

Anton Klockhammer, okolí Hamburku — Tomsk

Deset let jsem žil v městečku Rendsburg na severu Německa a už deset let jsem v Rusku. V Německu je život velmi klidný, předem víte, co bude za 5 nebo 15 let. Z pedantství se dělá špatně. Možná v pokročilém věku stabilita vyhovuje více, ale tehdy jsem chtěl více energie, svobody, lehkosti. Bylo mi dvacet let, dopisoval jsem si s tomskými přáteli. Někteří z mých vrstevníků už byli na vedoucích pozicích, stali se podnikali, organizovali společnosti s ručením omezeným. Mí němečtí přátelé si v té době hráli počítačové hry.

Ještě jsem stihl sloužit v německé armádě. Devět měsíců, na víkend jsme chodili domů. Tam to bylo zajímavé: sloužili jsme, sloužili a nakonec se ukázalo, že všichni, s nimiž jsem měl dobré vztahy, pocházeli z bývalé NDR. Rozuměli jsme si beze slov, měli jsme stejné představy o vzájemné pomoci. Ve srovnání s branci z NSR měli tito kluci úplně jiný smysl pro humor. V NSR byly vtipy americké, primitivní. Nejsměšnější v nich bylo to, jestli někdo nahlas říhnul nebo měl větry. Kluci z NDR měli jemný humor, vtipný, mezi řádky, se slovní hříčkou.

Ačkoliv z materiálního hlediska je život v Německu lepší. Dnes trávím celé dny v práci, mám pod sebou 50 lidí, vydělávám třikrát až čtyřikrát více než je průměrná mzda v Tomsku. Mí spolužáci v Německu nic neřídí, zodpovídají pouze za sebe, nemají vysokoškolské vzdělání, pracují jako obyčejní elektrikáři nebo instalatéři, ale vydělávají ty samé dva tisíce eur. S takovými penězi tam klidně můžete vzít hypotéku na dům. Hypotéka v Německu je mnohem dostupnější: úrok je dvě až tři procenta místo našich 12-13.

Alexej Grünenwald, okolí Kolína — Krym

V Německu jsem žil od roku 1993, zatím jsem se ještě definitivně nepřestěhoval, vyřizuji si ruské doklady. Jsme takový národ, který nemá ani vlajku, ani vlast. V Kazachstánu nás považovali za fašisty, ačkoliv mí předci se přesídlili už v době Kateřiny Veliké. V Německu nás považují za Rusy. Napadlo mne, že když jsem považován za Rusa, k Rusům i pojedu. Vážně jsem začal uvažovat o přestěhování do Ruska po připojení Krymu. V roce 2015 jsme poprvé přiletěli na poloostrov, zkoumali jsme půdu. V roce 2016 jsme ve městě Saki koupili nemovitost.

V Německu jsem vystřídal dvě povolání. Nejdříve jsem pracoval jako realitní makléř, potom jsem prodával automobily. Daně jsou tam prostě zlodějské, oškubou vás dohola. Velké firmy to zvládají, ale pro malý byznys je to život z ruky do huby. Platí se doslova za všechno. Velmi mne například překvapilo, když jsem dostal složenku na zaplacení televize — 40 eur za 3 měsíce.

Veškeré toto obírání má jeden důvod — není čím krmit uprchlíky. Ubytovávají je do každé vesnice, ačkoliv našich Rusů se údajně bojí. Jeden můj kamarád jednou zabrzdil na křižovatce, kterou přecházeli dva Arabové. Ti se zastavili, přišli k autu a přejeli si palci po krku. Můj známý jim na oplátku ukázal prostředníček. Došlo ke rvačce. Nakonec policie dala pokutu 500 eur mému kamarádovi a migrantům to prošlo.