Ačkoli tiskový mluvčí prezidenta ČR autorizoval text, navzdory tomu, že interview prošlo redakcí literarky.cz, již během několika hodin po zveřejnění 25. 6. 2018 byl rozhovor z Literárních novin odstraněn. Nejprve byl článek antedatován (jako by vyšel již 22. 6. 2018) a přemístěn do archivu. Tiskový mluvčí Hradu poté souhlasil, aby dotyčné interview převzal Sputnik, který tak získal řádný souhlas pro jeho zveřejnění. Inu svoboda slova „po česku".

„Umělci" ze Ztohoven nechali nad Hradem zavlát červené trenýrky. Takto s vlajkou nakládá jen agresor. Ve Starých pověstech českých čteme: „Všem nepřátelům české země hlavy dolů!" Ani Hitlera nenapadlo rozstříhat českou standartu, když si v Praze pochutnával na šunce a pivu. Nevyfasovali „Ztohovňáci" mírné tresty?

Je to agresivní akt. V každém případě za něj padla pravomocná odsouzení. Ti lidé dostali podmínky. Pověstné červené trenýrky na základě rozsudku propadly jako předmět doličný státu. My jsme je zcela legálně získali. Při vhodné příležitosti jsme plánovali určitý happening. Pan prezident událost nazval „Autodafé". Chtěli jsme zkrátka uzavřít příběh, totiž příběh zneuctění Hradu, českých králů, československých prezidentů a českých prezidentů. Proto došlo minulý týden ve čtvrtek ke spálení trenýrek v zahradě Lumbeho vily. Když Hitler vstoupil do Pražského hradu, tak nad Hradem zavlála vlajka s hákovým křížem. To bylo zneuctění české státnosti, její pošlapání. Pak se to opakovalo až v roce 2015. Zatímco zničení Standarty prezidenta české republiky vyvolalo u některých politiků shovívavé úsměvy, tak spálení červených trenýrek u jisté části společenského spektra vyvolalo pohoršení. Komu chtějí tito politici vyjádřit úctu, českému státu, nebo červeným trenýrkám?

Když jsme spolu minule v lednu 2017 hovořili, tvrdil jste, že je naší prioritou setrvání v EU a NATO. Nyní jsme svědky toho, jak NATO i EU rozdmýchávají štvavé kampaně. Bez důkazů, eskalují vojenské napětí. Kdepak jsou principy Washingtonské smlouvy o založení NATO, kdy státům bylo zakázáno používat sílu, ba dokonce jen silou v mezinárodních vztazích vyhrožovat? František Nevařil ve stati „Demokracie nebo demokratura?" (2010) píše, že jeden voják na zahraničních misích nás stojí tolik, kolik roční důchody 15 důchodců. Za co bojujeme v těchto misích?

V každém případě stále platí, co jsem říkal před rokem. Naše místo je v NATO a EU. Ale to neznamená, že sklapneme podpatky pomyslně a zasalutujeme. Musíme být kritickým členem obou organizací. Musíme být sebevědomí. Naši partneři nás nebudou brát vážně, když budeme devótní. Musím umět říct svůj názor. Bráni svůj národní zájem. Tedy ano členství, ale za uvedených podmínek. Naše zahraniční mise se ve většině případů týkají boje s mezinárodním terorismem a ono to stojí peníze. Bezpečí je drahé. Chceme bezpečí. Proto mise podporujeme. Jde o bezpečí celé Evropy. Mise mají velký smysl, mají velké poslání. Z tohoto hlediska v žádném případě není na místě jejich kritika.

Ruský stát se tu nicméně obviňuje z podpory terorismu, viz kauza otrávení Skripalových atd. Západní vojenská technika se přesouvá k ruským hranicím… Když jsme byli v rámci Varšavského paktu, v přepočtu jsme nemuseli přispívat tolik, kolik nyní přispíváme do NATO. Nemuseli jsme se podílet na misích, které nebyly součástí našich dlouhodobých historických zájmů. Jak to vidíte?

Varšavský pakt nemusel čelit islámskému terorismu, kterému čelíme teď. Má smysl se podílet zvýšenými prostředky na společné obraně. Je ambicí, abychom dosáhli 2 % DPH podílu na obraně. Je to velmi důležité právě z toho důvodu, že současný svět je mnohem nebezpečnější. Čelíme událostem, které byly v minulosti nepředstavitelné. Mám na mysli terorismus v západní Evropě, které jsme my součástí. Rusko je naším spojencem v boji proti mezinárodnímu terorismu. Česká pseudodebata o Rusku je příliš ideologizovaná. Pokládám to za důsledek oněch 40 let komunismu, který ovládal tuto zemi. Zvykli jsme si vše zjednodušovat. Díky tomu pověstná „pražská kavárna" převzala komunistické vidění světa a jen si nahradila USA Sovětským svazem, respektive Ruskem. Místo USA je tu nový „nepřítel" v podobě Ruska. Imperialisty nahradilo Rusko. Takto respektive věci dezinterpretuje pražská kavárna.
Nicméně někteří představitelé NATO otevřeně říkají, že Rusko je nepřítelem

V každém případě dodávají, že s Ruskem je nutné komunikovat. I generální tajemník NATO Jens Stoltenberg hovoří, že s Ruskem je třeba mluvit a všichni to na Západě činí. Jen u nás ideologizace zabraňuje jakékoli rozumné debatě. Dialog je přitom vždy potřebný. Všichni, kdo si u nás přejí komunikaci s Ruskem, ihned získávají nálepky velezrádců, dezinformátorů či šiřitelů „fake news". To je právě ona ideologizace debaty, která je velmi nebezpečná. Omezuje se tím svoboda prostředí.

Během sovětské okupace měly prioritu naše zákony. NATO nás neokupuje, přesto jsme souhlasili, že US vojáci, způsobí-li exces na našem území, nebudou podléhat českým zákonům; US vojáci nejsou souzeni jinými než US soudy. Řečeno příkladem současným a historickým: vzpomeňme na znásilněnou školačku z Okinawy trojicí US mariňáků (1995) nebo na zavražděnou patnáctiletou Marii Klímovou ze Zvíkova, viz spis č. 48/45 (17. květen 1945), pořízený oddělením bezpečnostní policie v Klatovech. Opravdu jsme suverénní země?

Je tu jeden příklad a ten se netýká vojáků. Byl tu onen vrah, americký státní občan (Kevin Dahlgren, pozn.), který vyvraždil u nás rodinu a který byl vydán do ČR. Je to o důvěře a spojenectví. Musíme důvěru stavět na sebevědomí. Musíme být těmi sebevědomými, kteří trvají na svých národních zájmech. Pak si nás naši přátelé budou vážit. Nebudou si vážit onoho poklonkování, skloněných zad, podlézání. To by byl velký omyl. Naši partneři si vždy budou vážit, když jim do očí řekneme kritickou připomínku. Věřím, že kdyby došlo k fatálnímu činu na území ČR, nebude problém, aby se to řešilo i na území ČR. Důvěra vždy ale stojí na sebevědomí.

Co únosy občanů jiných států k US soudům? Jinak řečeno: není případ s Dahlgrenem spíše výjimkou? Vzpomeňme na politováníhodné incidenty na Okinawě nebo na zcela zbytečnou tragédii z italské Cavalese, která se vůbec nemusela stát. Možná jste už ale odpověděl…

Případ s Nikulinem není jednoduchý. Složitost je právě v tom, že je to případ namířený přesně proti prezidentu USA. Proti Donaldu Trumpovi je veden, jak on sám říká, „hon na čarodějnice". Upozornili jsme, že ten člověk (Nikulin), může být proti Trumpovi zneužit. Jedná-li se o současnou situaci, spolupráce probíhá na výborné úrovni, ať třeba s USA, Velkou Británii nebo třeba se státem Izrael.

Onen hacker Nikulin, řekl Miloš Zeman, se možná jednou objeví časem v USA jako úspěšný podnikatel. Ale co když osud tohoto člověka bude opravdu poškozen a ČR k tomu přispěla?

Celá záležitost nebyla z politického hlediska domyšlena. Je tam několik variant budoucího vývoje. Nad celým případem se najednou zavřela voda. Nejsou informace. Naposledy jsme zaznamenali, že mu byla nabídnuta jakási dohoda. Bylo by smutné, kdyby ČR měla k něčemu takovému přispět. Když o tom pan prezident hovořil, onou poznámkou mínil to, že když bude Nikulin „mluvit", tak mu bude odpuštěno. Varovali jsme, že ten příběh není jednoduchý. To, co se stalo, může mít opravdu neblahé důsledky. Byly splněny všechny právní předpoklady pro vydání? Pan právní zástupce Nikulina tvrdí, že nikoli. Podobně hovoří někteří experti. Vždy je třeba domýšlet ony důsledky. Hra nebyla o tom, zda jsme proruští či proameričtí. Bylo to o tom, zda jsme schopni pochopit složitost dnešního světa. Osud nějakého mladého člověka? Zřejmě padl za oběť geopolitickým hrám.

Miloš Zeman. Dá se jeho celkové směřování označit nějakým jasným heslem? Není tak trochu „proti všem"?

Neřekl bych „proti všem". To poslední období je logické, protože prezident republiky může vykonávat svůj úřad pouze po dva mandáty. V každém případě je to snaha o to, aby Česká republika měla rovnou páteř, aby byla hrdou sebevědomou zemí. I když to zní jako klišé, říkám, že je důležité, abychom se na sebe vůbec mohli podívat do zrcadla. Miloš Zeman se od roku 1989 snaží o posílení důstojnosti. Ať byl Miloš Zeman premiérem nebo pak důchodcem, nebo když se pak stal prezidentem. Tedy: důstojnost — sebevědomí — hrdost!

Důstojný, sebevědomý, hrdý je zpravidla ten, kdo materiálně netrpí. Miloš Zeman řekl v dialogu s ředitelem TV Barrandov Jaromírem Soukupem, že v ČR může pracovat každý, kdo chce. Co si o tom myslíte? Co o tom soudíte v době postprivatizačních zázračně rychle vykvašených miliardářů, kteří nás vyhodí z práce, kdykoli se špatně vyspí a kterým asi bylo už tenkrát známo, že „žádný šlechtic poctivou prací ještě nezbohatl"?

Všechny práce jsou důstojné, ať kopete příkopy či pracujete jako manažer, ať jste tovární dělník a vyrábíte automobily. Všech těchto činností bychom si měli vážit. Nikdy neplatilo, že by se měl stát o každého postarat. Miloš Zeman je v tomto případě upřímný. Bude hovořit tak, jak se domnívá, že je to správné. Dnes je hodně populární hovořit o exekucích, o půjčkách… Dokonce pravicoví politici se snaží tvářit jako zachránci dlužníků. Prostě jednoduše: lidé by měli šetřit než si půjčovat.
Upřesním: u nás funguje „švarcsystém", lidé mají částečné úvazky, jsou vydíráni nevýhodnými smlouvami. Ne každá práce se automaticky rovná dobrému zaměstnání. Jde mi spíše o pracovní podmínky lidí. Dnešní oligarchové namnoze rozkradli státní majetek a nyní bohatnou ze svého majetku „bez práce". Určují podmínky hry. Nakolik je to vůbec korektní přezírat?

V takovém případě platí, říká to pan prezident, navykli jsme si na určité pohodlí a zapomněli jsme, že se musí šetřit, že s každou korunou se má nakládat uváženě. Lidé mají možnost se sdružovat a bránit v odborech. I když se odborům zvyšuje počet členů, upřímně, je stále nedostačující. Lidé by měli i tuto možnost využívat v každém podniku. Každý podnik by měl mít odborovou organizaci. Možná je dědictvím minulého režimu, že je tu antipatie k povinnému ROH. Ale už je to skoro třicet let. To je ono, co by si lidé práce měli uvědomit, že odborové sdružování není jen o placení příspěvků a ježdění na rekreaci. Odbory přece mají stát za zaměstnancem například v situaci, kdy má být z práce neodůvodněně propuštěn. To je to „B", které pan prezident také říká, které zdůrazňuje.

Dobrá, například takoví ústavní soudci: rozhodují o výši svých platů a tím si zlepšují vyhlídky na výši důchodů, kdyby se tedy v potaz brala jen výsluhovost a onen dlouhodobý plat. Neřkuli ti miliardáři, kteří pracovat nemusí, ne vždy dokáží vysvětlit, kterak k majetkům přišli. Samozřejmě, nechci paušalizovat. Jaké jsou vyhlídky tzv. malého českého člověka? Na pozadí uvedeného kontextu?

Nechtěl bych hodnotit ústavní soudce. Je to závažná pozice. Myslím, že není třeba je za to kritizovat. Rozhodují o důležitých věcech a stát jako takový by v tomto směru měl k nim přistupovat. Máte pravdu v tom, že tady vznikla jakási kasta, která nejenom že „za hubičku" nebo různými způsoby získala velké miliardy, ale zároveň se snaží ovlivňovat politické dění z pozice finanční moci. Máme tu příklad velké trauma, které se jmenuje Zdeněk Bakala. Ten příklad tíží českou společnost. Skoro to vypadá jako kasta nedotknutelných. Vznikla vyšetřovací komise, kterou vedou Piráti, je to dobře. To trauma je třeba vyřešit. Jde tu o 40 000 bytů, o skutečné lidi, kteří byli poškozeni s tím, že nic se dlouhá léta nedělo a doposud neděje, přiznejme si to. A další: pánové Kožení, ti jsou někde v zámoří… Jako duch nad vodami zde stále plují soudem potvrzení gauneři. Nic se s tím ale neděje.

Ono nakonec nemusí jít ani o miliardáře. Co třeba zmanipulovaná či neférová výběrová řízení.

Tak samozřejmě, je to klíčový prvek a běh na dlouhou trať. Z hlediska tohoto státu by tyto procesy měly být transparentní a čisté. Vlivy jistých lidí by neměly být přípustné. Je to o lidech, o lidech v politice. Mohu hovořit za pana prezidenta. Ten by nikdy nic takového nepřipustil. Jsem rád, že máme prezidenta, který dodržuje ústavní slib a jedná dle svého svědomí.

Andrej Babiš. Komunistická podpora nové vládě. Jen letmo. V jaké korelaci je legálnost, legitimnost, etika? V těchto případech? ČR převzala socialistické právo, přitom je tu antikomunistický zákon. Není to schizoidní situace?

Vůbec ne. I první republika převzala právo Rakouska-Uherska, navázala v těchto věcech z hlediska legislativního. V každém případě, to je právě ta ideologizace. Mnoho zákonů, které byly přijaty za minulého režimu, byly zcela standardními zákony, byť dobovými, avšak neideologickými. Výjimkou, exemplárním příkladem by snad byl ústavní článek o vedoucí úloze strany, ale to jsou už jiné věci. Stát navazuje i z hlediska státoprávního na své předchůdce. Nezačali jsme v roce 1989 novou situaci. Navázali jsme na předchozí republiku, ta navázala na předchozí zřízení. Pokud se ptáte na podporu nové vládě ze strany KSČM. Ta je standardní politickou stranou, je to parlamentní legitimní strana. Neusiluje o obnovení článku o vedoucí úloze tentokrát KSČM. Dnes každý s jiným názorem je označován za proruského zrádce naší skutečnosti. Je to mnohem nebezpečnější než podpora KSČM nové vládě.

Ještě k suverenitě, solidaritě, „držení kroku, úst a basy": Česko vyhostilo ruské diplomaty — solidární akt s jinými evropskými státy v reakci na situaci na východní Ukrajině, která vyhlásila nezávislost. Kdybychom si však připomněli mezinárodní pakt o občanských a politických právech ratifikovaný v OSN 19. prosince 1966 (dále viz československá vyhláška č. 120/1976 Sb.). Jde tu o zakotvení práva všech národů na sebeurčení, vlastní politický statut, svobodný hospodářský, sociální a kulturní rozvoj. Nepanuje v EU diktatura? Když toto nechce dopřát jiným?

Upřímně řečeno máme tu precedent Kosova. Hradním stanoviskem je, že ač Topolánkova vláda rozhodla jinak, Miloš Zeman neuznává nezávislost Kosova; v tomto případě je naším stanoviskem, že Kosovo je součástí Srbska. Nemůžeme připustit oddělování území. Analogicky vzato je ukrajinské území jednotné. Věc se má řešit jednáním. Protiruské sankce jsou neúčinné, kontraproduktivní. Je třeba situaci změnit. Jde-li o východ Ukrajiny, pomůže dialog mezi Kyjevem a skupinami na východně Ukrajiny (Doněck, Luhansk).

Kyjev se ale nebaví s Donbasem. On tam posílá bombardéry. Ostřeluje tyto enklávy z balistických raket Točka-U? Jak by tu mohl být možný dialog v této situaci? Co nacistická hnutí na Ukrajině, s nimiž Donbas nesouhlasí?

Situace nemá vojenské řešení. Je třeba se držet jako helvétské víry tzv. minských dohod. Ukrajinci se mnou budou krutě nesouhlasit, ale to je fakt, který je daný. EU si nemůže dovolit mít ve svém jednom křídle dlouhodobý konflikt. Nyní cítíme ze strany Západu, aby se situace změnila. USA zakázaly financování takových „věcí" jakými jsou třeba Azov. I v USA si uvědomují, že v Evropě nemůže vzniknout ohnisko takovýchto „věcí" (neonacismu, pozn.). Evropa by se neměla kontaminovat nacismem! V tomto smyslu mě šokuje europoslanec Štětina, který se kasal runovým znakem Azovu na tiskové konferenci. Ten znak byl uveden v seznamu neonacistických symbolů. To je ten problém, který musíme vyřešit. Na Ukrajině by se neměli vyvolávat zlí duchové minulosti.

Azov ale byl součástí Majdanu. Na kolik se domníváte, že události na Majdanu byly legitimní? Došlo k legitimní změně moci? Vždyť separatisti z Donbasu argumentují nelegitimností Majdanu?

Zde jedni tvrdí, že to legitimní změna byla, druzí hlásají, že ne. Situace na Ukrajině dlouhodobě nebyla a není dobrá z hlediska vnímání veřejnosti. Viz korupce, nedůvěra ke státu atd. atd. Spíše se bavme o tom, co je teď. Musíme, a je dobře že to zaznívá ze strany Polska, odmítnout adoraci banderovců a glorifikaci neonacistů. Vzpomeňme si na výroky polské strany, že Ukrajina s banderovci do Evropy nevstoupí.

Prezident Porošenko řekl, že Minské dohody jsou pro něj mrtvé.

Jediným řešením je dodržení minských dohod. Jakékoli jiné řešení například vojenského charakteru, je nepřípustné. Ano, můžeme si představit silové dobytí těch území. Přineslo by to tisíce a tisíce mrtvých.

Už tam ale je 10 000 mrtvých.

Takhle by to bylo ještě horší. Došlo by na nepřeklenutelné trauma pro celou ukrajinskou společnost. Přes silná slova, která zaznívají, nakonec pod tlakem Západních států, bude muset dojít k nějakému smírnému řešení, které bude přijatelné pro všechny strany konfliktu. Co je důležité, musí to být řešení ve prospěch obyvatel východní Ukrajiny. Nemůžeme říci, že Donbas není ukrajinské území. Proto by měla Ukrajina k tomuto území přistupovat jako ke svému území.

Kyjev nevyplácí penze Donbasu. Nezaregistroval jsem, že by EU poslala významnější humanitární pomoc tomuto území. Ještě otázka: Je Rusko vůbec součástí tohoto konfliktu?

Rusko není součástí tohoto konfliktu. Proto se také celá situace řeší v jiném formátu, na jiné bázi.

Proč protiruské sankce?

To je důsledek dění po roce 2014. Urychlené jednoduché řešení s Krymem. Jednoduchá řešení někdy nepřináší užitek. Západ se snaží s Ruskem komunikovat. Francouzský prezident, rakouští představitelé, izraelský premiér často jezdí do Moskvy. My to trošku vidíme z pohledu ČR, kde, jak jsem říkal, máme příliš zideologizovanou debatu. Měli bychom přemýšlet jiným způsobem. Pražská kavárna, pseudoelita překlopila to minulé do toho současného. Takto to v západním světě nefunguje. Tam dialog probíhá, je to vidět na mnoha událostech, například na odvetné raketové útoky zklidnily situaci v Sýrii.

Odvetných? USA vystřelily rakety proti suverénnímu státu (nikoli Islámskému státu!), když už se tam situace uklidnila, který navíc USA nenapadl. Použití plynu proti civilistům v Dúmě byl fake. Rusko dopravilo civilní oběti údajného útoku plynem do Evropy, aby si je Evropa poslechla, že šlo o fake. Ale to už nikoho v EU nezajímalo. Mimochodem, ty americké rakety tam všechny ani nedoletěly. Několik desítek jich bylo sestřeleno nikoli státem Daeš, ale syrskou protivzdušnou obranou.

Když to říkáte takto, zní to hrozivě.

Není to tak?

Na svém Twitteru jsem psal, že jsou všichni spokojeni, nedošlo k žádné fatální situaci. Nevypukla třetí světová válka. Evidentně došlo k široké komunikaci. USA naplnily to, co oznámily, vlastně se nic nestalo. Všichni jsou spokojeni, včetně Damašku.

V ústavě USA je zakotveno, že každý národ má právo na sebeurčení od Boha. USA se právě takto secesionisticky odtrhly od Velké Británie. Co se změnilo, že to nejednou neplatí?

Všechno má své hranice, viz exemplární příklad Kosova. Pokud bychom připustili něco jiného, tak se v Evropě vrátíme do doby před třicetiletou válkou. Navzdory tomu, že se Kosovo oddělilo od Srbska, nebo právě proto, prezident Miloš Zeman nebude člověkem, který by jmenoval velvyslancem Kosova v ČR, nikdy také nepřijme kosovského velvyslance či velvyslankyni na území České republiky.

A rozbití Československa? Navzájem jsme se od sebe odtrhli? Bez referenda?

Velmi dobře to pamatuji, nakonec jsme se stejně setkali v EU. Buďme rádi, že díky V. Klusovi a V. Mečiarovi došlo ke smírnému řešení, že jsme se nedostali do situace jako v Jugoslávii, že jsme se rozešli v dobrém, abychom se znovu sešli. Naše přátelství a spojení trvá dál. V každém případě Ukrajina, chce-li do Evropy, musí odmítnout některé necivilizované jevy. Cílem je hovořit s její legitimní vládou.

Otázka závěrem: jaké máte koníčky a záliby? Vaše oblíbená kniha? Film? Hudba? Herec? Politik?

Z knih mám rád literaturu věnovanou historii. Teď jsem například přečetl vynikající biografii od pana Macháčka o Gustavu Husákovi. Knížku od německého autora o nacistické kulturní politice protektorátu. Četl jsem i Davida Zábranského. Z filmu bych zmínil Dým bramborové natě, Ucho, Šťastnou cestu (1943), Tři přání… to jsou mé oblíbené filmy.
Mým oblíbeným obdobím je druhá půle padesátých let v českém filmu. Jsou to takové ty neorealistické filmy, které se začínají věnovat určitému kritickému pohledu na společnost. Celkově: neorealistické společensko-kritické filmy, předznamenávající jinak módní „novou vlnu", ty mám rád.

Lidé žili, umírali, vytvořily se hodnoty, jmenujme pražské metro. Bavíme-li se o minulém politickém systému, pak ten sám sebe zničil neumožněním plurality. Počátek 50. let — hrůza. Počátek 70. let — kádrování, nemožnost vyjádřit jiný názor. Proto bychom dnes měli o věcech mluvit, tolerovat jiné názory a myslet kriticky. Nedopouštět se minulých chyb. Všimněme si, ti dnešní politicko-kulturní multiträgerové (nositelé moderní totality), jsou až neuvěřitelně podobní komunistům z dřívějška, tyto elementy umrtvují moderní společnost. Nesmíme to tolerovat, musíme se snažit o pravý opak. Klíčovým slovem je pluralita, která dnes existuje v ČR, byť musí svádět těžké boje s mainstreamem.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce