Moderátoři ČTv ve středečních Událostech a komentářích však násilně tlačili s použitím nejprofláklejších eristických technik například bývalého chartistu Jana Litomiského k vyjádřením, která by byla zneužitelná k deformování současnosti. Zkušenosti s komunistickou stranou, třicet až sedmdesát let staré, se snažili po mičurinsku naroubovat na odpovědnost současné KSČM. Píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Komunisté přitom už provedli mnoho předepsaných gymnastických cviků, jak dokázat, že "se rozešli se svou minulostí", avšak neustálé nucení opakovat tyto prostocviky je nemůže učinit demokratičtějšími. Ba naopak, spíše než co jiného to může vést k zatvrzení. Je proto div, že se komunisté chovají chvílemi dokonce demokratičtěji, než ti, co si uzurpují právo mluvit za "demokraty".

Ostudné je stavění komunistů na pranýř zejména z historické perspektivy zvolení Václava Havla prezidentem ČSSR v roce 1989, kdy právě a jenom komunisté tento "etalon demokracie" zvolili jednohlasně. Ostudné je i vyčítání nedemokratických postojů komunistům zejména z hlediska zvolení Václava Havla prezidentem ČR o jediný hlas (1998), když jeden poslanec byl v tu dobu ve vazbě.

Eristickými lze tedy zvát metody televizních moderátorů oprávněně, protože důsledně ignorují jakékoliv srovnávání. Vyčítat komunistům sedmdesát let staré zločiny poté, co se již před třiceti lety vzdali vlády, je typově stejné, jako vyčítat současné katolické církvi zločiny inkvizice. Církev však - na rozdíl od komunistů - přejmenovala Svaté oficium na Kongregaci pro nauku víry, aniž by však jakkoliv popírala přímé následnictví.

Můžeme proto redaktorům ČTv poradit, aby se v rámci naplňování demokratických potřeb společnosti (jak je vepsáno ve statutu ČTv) seznámili s tím, jak se katolická církev vyrovnala se zločiny inkvizice, aby měli podle čeho poměřovat vyrovnání se komunistů se zločiny jejich předchůdců.

Přejmenování se – při zachování právní kontinuity – skutečně není vyrovnáním se s minulostí, i když například takový europoslanec Jaromír Štětina to komunistům doporučoval s tím, že by to pokládal za dostatečný argument o jejich odkomunističtění. On ve svém případě to za dostatečné pokládal, když převlékl dres a sám sebe začal vydávat za demokrata. Jeho přetvářka ale zůstane odpornou.

Z tohoto pohledu je mnohem férovější, když se komunisté, kteří neopustili své přesvědčení, budou dále nazývat komunisty. Odliší se tím od těch, kteří si myslí, že když se budou nazývat demokraty, tak se jimi tak nějak nakonec i jakoby stanou. Omyl. Nestanou. Naopak. Budou svým pokrytectvím brzdou jakékoliv kultivace politického prostředí.

Tím však zavdávají příčinu těm politikům, kteří mají sami máslo na hlavě, láteřit nad tím, jak se „komunisté vracejí k moci“. Ne, nevracejí – to jen společnost trochu snad vyzrává a přestává konstruovat „vnitřního nepřítele“, a začíná s komunisty konečně zacházet tak, jak to s demokraticky zvolenými zástupci lidu má být.

V samém jádru demokracie je totiž vepsáno zlaté pravidlo, které znají všechny civilizace, hodné toho jména: nedělej druhým, co bys sám nestrpěl.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)