Už je to dávno, co jsme byli pevně zakotveni v táboře míru a socialismu. Nyní pevně kotvíme v táboře demokracie, lidských práv a hodnot. Vzpomeňme dvou akcí, které proběhly v jejich jménu. Podobných akcí a s většími „vedlejšími škodami“ bylo jistě víc, snad nepočítaně. Bylo by to na plný regál v knihovně. Jedna má však výročí a vyšetřování druhé pokračuje. V roce 1988 sestřelil křižník USS Vincennes íránské dopravní letadlo, protože si spletl Airbus se stíhačkou. Zahynulo všech 290 osob na palubě Airbusu, cestujících na pouť do Mekky.

Tragédie íránských poutníků byla označena jako „Mistaken identity“, s českým názvem Tragická záměna, dílu seriálu Letecké katastrofy, uvedeného ČT 2. Přeložte si název sami. Přeložte si sami dokument celý, jako zkušenost s US Army, která je našemu světu stále k dispozici jen a jen na obranu hodnot a demokracie.

Nejmodernější křižník USS Vincennes, s dokonale odborně vycvičenou posádkou na palubě, sestřelil v íránských výsostných vodách íránské civilní letadlo v sebeobraně. Spletl si Airbus se stíhačkou.

Zásah s následkem zabití 290 civilních obětí byl pečlivě a rychle Pentagonem vyšetřen, velitel USS Vincennes byl shledán bez viny a vyznamenán. Vyznamenání předal kapitánu Willu Rogersovi, tehdy ještě jen viceprezident, G. Bush starší.

Velitel USS Vincennes byl vyznamenán za rozvahu, loď byla po návratu do mateřského přístavu s velkou slávou uvítána. Kupodivu se nám této informace dostalo aktuálně díky veřejnoprávní ČT 2 v sérii o leteckých katastrofách, tedy nikoliv goebbelsovské proruské propagandě. Určitě dokument nelze chápat jako neogoebbelsovský protiamerický fejk.

Vzhledem k uděleným vyznamenáním a oslavám křižníku po jeho návratu do mateřského přístavu, nutno zásah s 290 obětmi považovat za hrdinský čin mariňáků, nikoliv za nešťastný omyl či tragickou záměnu. Za ty se přece vyznamenání nedává. Američané to za hrdinský čin určitě považují dosud.

V případě této letecké katastrofy jsme v TV dokumentu nebyli ani tak svědky utrpení cestujících, kteří do jednoho zahynuli, ale obav statečných US mariňáků, z nichž nezahynul ani jeden.

Mariňáci pod velením zkušeného kapitána Willa Rogerse dělali všechno možné, aby civilní letadlo sestřelit nemuseli. Rejdili v dokumentu mezi zbraňovými systémy a obrazovkami radaru jako elektrické myši a velitel nejmodernějšího US křižníku vyhodnocoval míru pravděpodobnosti ohrožení.

„Velím nejmodernějšímu křižníku a teď bych měl jít s ním ke dnu, když mám nad hlavou něco a nevím co to je“, táhlo mu asi hlavou. Nevěděl totiž, jestli je to spojenec nebo nepřítel. Věděl však vůbec někdo, kdo byl ve válce Irák-Írán spojenec a kdo nepřítel USA v Perském zálivu?

Pravděpodobné bylo cokoliv. Pravděpodobnostní povahu má totiž všechno, vždy a všude, kvantovou mechanikou počínaje a chováním US Army konče, takže z pravděpodobnosti vyplynula v hlavě zkušeného velitele US křižníku stoprocentní jistota a letadlo bylo pár minut po vzletu zničeno.

Křižník Vincennes a fregata Montgomery bránily bezpečnost USA v Perském zálivu za Irácko-Íránské války. To všichni dobře chápeme. USA a Západ dodávaly zbraně oběma stranám konfliktu, jak víme i z Irangate. Zájmy tam USA měly a tak je musely bránit. A také musely bránit hodnoty, na kterých Západ stojí. Kdyby je nebránili, Západ by prohrál.

Z nepochopitelných důvodu ohrožoval Írán malými čluny nejmodernější US válečné lodě, takže je musely pronásledovat až do výsostných vod Íránu. Nechápu to ani já. Pokud by se malý člun přiblížil na kritickou vzdálenost k USS Vincennes nebo k Montgomery, byl by rozstřílen v mžiku na cucky tak jako nešťastný Airbus.

To všechno jsme v TV dokumentu mohli vidět. Snad tam ty íránské čluny obtěžovaly US lodě kvůli jejich mírotvornému posláni. Civilní Airbus nad USS Vincennes byl pro něj rovněž reálnou hrozbou, jako ty čluny.

Íránské čluny provokovaly v Perském zálivu ve svých pobřežních vodách, tak jako Kriegsmarine uprostřed Atlantiku za 2. světové a určitě by rády, tak jako Kriegsmarine, potápěly lodě. Airbusy k Luftwaffe přirovnávat netřeba. Generalita i admiralita své řemeslo zná.

V žádném případě nesrovnávejte neštěstí íránského Airbusu s lety jiných civilních letadel a jejich tragickým koncem. Některé letecké katastrofy totiž nebyly dosud jednoznačně vysvětleny, na rozdíl od uvedeného letu. Kdyby byly, určitě by zúčastnění byli vyznamenáni a oslavováni.

Například už 38 let je bezvýsledně vyšetřováno sestřelení DC 9 společnosti Itávia s 81 obětmi. Italský president Mattarela k tomuto výročí tragédie minuly měsíc řekl: „Budeme pokračovat v cestě za pravdou“. Předseda italského parlamentu Fico jen konstatoval „Dost bylo ticha.“

Jedna z verzí tragédie, která je známá jako „masakr v Ustice“, poukazuje na tehdejší „testování Kaddáfího“ Phantomy z letadlové lodi USS Saratoga. Lybijské stíhačky byly úspěšně sestřeleny. Jednou z nich však údajně bylo nešťastné italské DC 9 s 81 osobami na palubě. Pokud Italové dotáhnou vyšetřování do konce, třeba budou piloti Phantomů vyznamenáni.

V osmdesátých letech minulého století mnozí z nás drželi palce prezidentu Reaganovi, aby jeho Říše dobra zvítězila. Po třiceti letech už nejeden z nás touží jen po jednom, aby „Říše dobra“ neustálého vítězení konečně zanechala.

Prezidentu Trumpovi proto držme palce, aby se mu podařilo splnit slib, že USA za jeho prezidentury přestanou prosazovat ve světě americký způsob života a západní hodnoty.

Já mu věřím, protože export demokracie je drahý a je na čase exportovat i jiné zboží, což je dobrý argument pro obchodníka. I za cenu celních válek, ve kterých alespoň nejsou ztráty na životech.

EUnuchie prosazování Evropských hodnot bez USA globálně ani kontinentálně nezvládne i kdyby deset tisíc Jandu hrálo na klarinet. Uslyšíme brzo, jak budou vyhrávat po Helsinkách.

Pokud se chcete dovědět o dalších souvislostech událostí víc, můžete sáhnout po knize „Naši lidé v Kaddáfího Lybii. Nejen o zbraních, semtexu a Lockerbie“, kterou napsal Miroslav Belica a jejíž druhé a doplněné vydání právě vychází.  Autor jako diplomat ví dobře, o čem píše, protože mohl sledovat dění „z první řady“.

 Autor je bezpečnostní expert a bývalý člen Zastupitelstva hl. města Prahy