Dobrých filmů není nikdy dost. Proto když se na filmové scéně objeví kvalitní dílo a navíc české, není pro recenzenta větší rozkoše, než se nechat unášet sugestivním příběhem a následně s nadšením popsat své dojmy a pocity. Zdeněk Troška je kritiky vnímán jako autor katastrofických filmů. Co film, to umělecká katastrofa. Diváci jsou ale mnohem smířlivější, u nich boduje. Populární režisér lidových taškařic ve svém posledním díle ukázal, že byl kritikou podceňován neprávem. Jeho velkofilm Senátor ze mlejna je na pomezí politického thrilleru, milostného příběhu a katastrofického filmu. Vše za jedno vstupné.

Zdeněk Troška

Troška se nechal inspirovat recenzí filmu Pompeje od Mirky Spáčilové. Filmové múzy slezly z Olympu a opět si na něho zasedly. Bylo to vnuknutí, které potká jednou za sto let jen ty nejcitlivější umělecké duše. Jeho inspirace byla ovšem dost volná. Z původního obsazení v Troškově předělávce zůstal pouze otrok-mstitel, unylá a šlechetná dívka a směšně chlípný senátor. A pochopitelně ona hrozná katastrofa, která zničila celé římské Pompeje.

Nejtěžší bylo vymyslet název filmu. První nápad, Babiátor, nebyl vůbec špatný. Režisér by tak v jednom slově spojil dvě klasická dramata: Babovřesky a Gladiátora. Současnost by splynula s antikou. Motiv starověku, gladiátorů a Pompejí ale lépe popisoval další navrhovaný název: Gladiátor a pár facek. Ani to nebylo to pravé. Pořád tomu cosi chybělo. Až název Senátor ze mlejna chytil režiséra za srdíčko. To je ono. A navíc, dvojka filmu se může jmenovat Pompeje ve mlejně. Troška se jen culil při představě svých babek oděných v tógách a pompejských orgií. Dvojka prý bude ještě ostřejší než Kameňák.

Takže Senátor ze mlejna. Děj je lidový a prostý, jako u všech troškáren. Příběh byl z římských Pompejí přenesen do současného Vsetína. Pro Pražáky, to je malá vesnice ležící hluboko v nitru Asie. Barvité a exotické prostředí působí ve filmu místy až kýčovitě. Kamera tu divokost nedotčené přírody a sršatost domorodců zachycuje pouze z ptačí perspektivy. Exteriéry byly snímány výhradně z horkovzdušného balonu. Filmový štáb nechtěl věřit tomu, že kanibalismus byl místními náčelníky nedávno zakázán. Záběry podmalované orientální hudbou Michala Davida vytváří zvláštní a podmanivou atmosféru. Citlivý divák ovšem vytuší, že za tím vším pozlátkem se skrývá hluboký konflikt a neznámé, temné síly. Ty vibrace zla jsou přímo hmatatelné. Troška je mistr hororu.

Umělec Troška se filmem Pompeje inspiroval, jen pokud se týká hlavních postav. Děj, k dobru věci, naprosto předělal. Takže jako vždy je to svěží, veselé, ale hlavně celé české. Nejdůležitějším hrdinou je moravský senátor Jiří Čunek a jeho dva občanské průkazy se strojově čitelnými údaji. Ten první, obyčejný, používá pro získávání půl milionových půjček a výběr peněz z banky. Ten druhý, opatřený kontaktním elektronickým čipem, má zastrčený v kabátě a neví o něm. A o ten čip jde. Běžný občan na něm má uložený maximálně digitální podpis. Senátor Čunek tam má navíc v digitálním tvaru zašifrovánu tajnou informaci, jméno, komu Janoušek volal hned po své nehodě.

Vtip příběhu je v tom, že senátor Čunek o tom druhém průkazu opravdu neví. Proto si nedokáže vysvětlit sérii průšvihů, která ho životem i filmem provází. To jméno z čipu se snaží získat všichni. CIA, Mosad, BIS, vietnamská mafie a také jediná kladná postava Troškova filmu. Filantrop, bývalý prodavač a současný milionář Rittig. Mít takovou informaci, mohl by z Monaka vydírat Česko, EU, NATO i USA. A nikdy by nebyl za nic odsouzen. Jelikož je klaďas, musí si na špinavou práci najít někoho jiného.

Jeho komplicem, kterým ovšem Rittig v duchu pohrdá, je člověk, zloduch, který se dobře vyzná v bahně asijských osad (Zlín, Vsetín). Tam se pohybuje jako ryba ve vodě a dokonale umí splynout s prostředím. Jeho hanáčtina z plátna přímo duní. Pro okolí je to ovšem vážený velkopodnikatel s lihovými nápoji Březina.

Dobrák Rittig ale podcenil vášeň Březiny pro chemické pokusy. Při pančování alkoholu došlo k bouřlivé exotermické (tepelné) reakci. Následkem prudkého zvýšení teploty se míchaná směs vznítila. Požár se následně z Březinovy laboratoře rozšířil do podzemních cisteren plných lihu. Došlo k mohutné detonaci a Vsetín byl smeten ze zemského povrchu ještě dokonaleji než Pompeje. Takovým způsobem režisér Troška v českých podmínkách simuloval výbuch sopky Vesuv. Ta scéna je klíčová. S ní film stojí a padá.

Původně ale mělo být vše jinak. V první verzi olomoucký prokurátor Ištvan, který je na stopě všem moravským i českým zločincům, měl americkým zapalovačem Zippo zapálit metanol rozlitý na podlaze. Namodralý plamínek běžel po schodech dolů do sklepa, kde Březina cosi nelegálního kutil. Dál to už znáte. Došlo k mohutné detonaci… atd.

Tato scéna se ovšem musela předělat. Oficiálně prý kvůli tomu, že to připomínalo Bruce Willise, který tak zničil Boeing plný padouchů. Neoficiálně, tedy pravdivě, k zákazu došlo až po protestech z Vrchního státního zastupitelství Praha. Ištvanův americký zapalovač nevadil. Vadil ten ruský benzín v něm. Ale hlavně, někdo prý nechtěl olomouckému Cattanimu dopřát hvězdnou slávu na stříbrném plátně…

Troška se chvíli stavěl na zadní. I on toužil mít alespoň jeden trezorový film. Nicméně sám uznal, že role prokurátora, coby kladného hrdiny, je silně přitažená za vlasy. To by mu nezbaštili ani jeho skalní fanoušci. A tak se točilo znovu.

Ženská role je vedlejší. Svědkyně Urbanová má ve filmu poetické jméno Puella, což latinsky znamená dívka. Nesnáší vilného senátora Čunka a miluje gladiátora JUDr. Nováka. To je ten, který Puellu po dvou letech od spáchání údajného Čunkova zločinu přemluvil, ať senátora Čunka obviní. Zde se naše příběhy proplétají. Režisér Troška je mistr pera a klenutých filmových konstrukcí. Gladiátor Novák, než se stal otrokem, byl úspěšným právníkem římského práva. V Římské říši zastával úřad konzula, neb Římané ke svému štěstí nedisponovali ministerstvem vnitra, a tak neměli ani ministry, ani exministry.

V Troškově velkofilmu tedy otrok a gladiátor JUDr. Novák obhajuje již zmiňovaného alchymistu, obchodníka s lihem a zlínského patricije Březinu. Košatým, typicky Troškovským dějem se mihnou ještě dva epizodní pretoriáni. Prokurátoři Obst a Salichov. Ovšem jejich role jsou nicotné, negativní a i v Troškově fresce nevyjasněné. Zde film kopíruje realitu. Troška umí z frašky přejít k drsnému a syrovému realismu, aniž si toho divák povšimne.

Ani ti, kdo se těšili na lechtivé scény, nebudou zklamáni. V jedné epizodě zvrhlý senátor Čunek předvádí před dívkou Puellou takové praktiky, že si Mirka Spáčilová hrůzou zakrývala oči. Citlivé divačky v sále omdlévaly a muži nadšeně řičeli. Více neprozradíme.

Mirka Spáčilová filmu Senátor ze mlejna udělila dvacet procent. Deset procent za ten krásný výbuch metanolu ve stylu hollywoodských velkofilmů. Dalších 10% za zničení celého Vsetína, moravské Sodomy Gomory, kde Romové byly senátorem Čunkem tak ponižováni. Ani křesťané ve starém Římě netrpěli tolik, jak vsetínští nepřizpůsobiví v nových unibuňkách na periferii města. Dvacet procent není moc. Nakonec však byl i sám režisér Troška mile překvapen. Tolik vůbec nečekal.

Zde ovšem recenzentka Spáčilová naletěla. Udělila deset bodů za dokonalý počítačový trik – zničení Vsetína. Pravda je jiná. Mnohem drsnější. To nebyl trik, ale realita. Režisér Troška vyznává metody Stanislavského a vždy jde až na dřeň. Vsetín byl ve skutečnosti opravdu zcela zdemolován. Na první dobrou. Jen díky nadstandardním kontaktům na ministerstvo kultury, vnitra a obrany se vše podařilo ututlat. Ano, tam všude má impresário Troška své fanoušky a obdivovatele. Věc byla vyšetřena a uzavřena jako nešťastná náhoda. Výbuch muničního skladu. Nikdo za zkázu Vsetína nebyl potrestán. Na uvolněném místě, po zasypání jámy, vznikne Troškův přírodní park. Slunce, seno, jahody, idyla…

Zda se Rittigovi podařilo získat z Čunkova čipu v občanském průkazu ono tajemné jméno, a jak vše dopadlo, pochopitelně nemůžeme prozradit. Jen naznačíme. Zdeněk Troška sehnal nového sponzora. Tentokrát se jedná o likérku Drak. A v současnosti pilně pokračují přípravy na natáčení dvojky. Ano, ano, budou to ony letní a lechtivé Pompeje ve mlejně. Máme se na co těšit.