Miloš z Eman pod Parou

Jenže to se nestalo. Miloš Zeman byl vždy tím samým obhroublým pijanem, který s libostí urážel své odpůrce, útočil ad hominem a byť se mu občas něco povedlo – což se ostatně děje dodnes, pozitivně lze hodnotit například jeho kladný postoj k Izraeli – zvládl se i politicky zdiskreditovat natolik (opoziční smlouvou, například), že by jej to v zemích na západ od nás jednou provždy vyřadilo z politického života. O nepolitické diskreditaci raději nemluvě, na to se ostatně v naší krásné nepánbíčkářské vlasti nehraje – tak nějak se předpokládá, že politik bude krást a podvádět, kdo by ještě řešil kultivovanost jeho projevu či uspořádanost rodinného života.

Po svém odchodu z politiky a slibech, že se už nikdy nevrátí, vynořil se Miloš Zeman znovu. Uplynulo mnoho let, Zeman založil obskurní spolek SPOZ, fanklub své osoby, jejíž jméno si dal dokonce do názvu, a začal se pozvolna chystat na ohromující comeback. Ze starých způsobů přitom neztratil vůbec nic, ba spíše naopak. Choval se arogantně, přezíravě a dával až trapně na odiv své ego. Jeho kampaň doprovázely sprosté útoky na protikandidáty, přesněji spíše protikandidáta. Z uvolněného levicového volnomyšlenkáře se stal přísný mravokárce, který útočil na rodinu Karla Schwarzenberga, nelámal si hlavu s ověřováním pravdivosti informací, protikandidátovi předhodil dokonce i jeho tchána, tedy nepřímého příbuzného.

Celá Zemanova kampaň byla pouze antikampaní. Jeho příznivci nikdy nevyzdvihovali jeho dobré vlastnosti, ale vždy kladli důraz na špatné vlastnosti protikandidátů. Byť byla v případě Karla Schwarzenberga ona mánie občas až groteskním vytvářením kultu osobnosti, Zeman byl opačným extrémem – neidealizovali si jej ani jeho voliči. Ani oni mu vlastně nevěřili. A pokud dnes stojí pevně na jeho straně, pak především proto, že jsou obviňováni těmi, které zvou kavárníky, z jistého morálního selhání. Bojovali proti něčemu, nikoliv za něco. Volili menší zlo. A veškeré obranné reakce se scvrkly na urážení Schwarzenberga, nikoliv vyzdvihování pozitivních vlastností Zemana. To je vlastně obvyklé dodnes.

Nepředstavuje však postup Karla Schwarzenberga do druhého kola určitou absenci osobností i na druhé straně? Při vší úctě, pětasedmdesátiletý šlechtic s pohnutým zdravím není zrovna obvyklým prezidentským kandidátem v evropských demokraciích. Kandidáti však původně nebyli jen dva. Bylo jich mnohem víc. Umíte si například představit, jakou prezidentkou by byla třeba Zuzana Roithová? Já docela ano. Tak či tak, vyhrál Zeman. Vyhrál přesvědčivě. Je prezidentem České republiky, všech občanů. Majorita jej zvolila z mnoha kandidátů, dala mu jeho mandát. I přes jeho ohroublost, aroganci, zálibu v pití. Nebo možná i proto.

Miloš Zeman je stále stejný. Není pomateným strejdou, jakým byl nedávné paměti slovenský prezident Ivan Gašparovič, pletoucí si nádory s národy a Dominiky s Benedikty, kterého člověku může být spíše líto. Jeho konání je promyšlené, včetně rozhlasových kund a kurev. Je pořád stejně obhroublý, arogantní a pije. Nic se nezměnilo. Je obrazem svého národa. Nebo alespoň jeho většiny. A většinu nelze jen tak odvolat.

Zdroj: Blog autorky