I když se říká ( a je to tak ), že každý člověk je unikát, občas se rodí lidé, kteří žijí a konají tak, že za zapíší do dějin. Petr Hapka se takto zapsal jednoznačně a pozitivně. Zde bych vlastně mohl skončit, stačil by nadpis a perex. Nehodlám rozebírat život „lva salonů“, jenž o sobě prý říkával, že ani neví, kolik má dětí. Nebudu zde ani vypočítávat jeho skvělé hudební počiny. Jen se mi dnes vybavil jeden den před mnoha lety, kdy ještě v Praze na Náplavce fungovala vinárna/kavárna „U Hastrmana“ a já toho letního dne seděl na předzahrádce u vody a najednou zaduněl motor „čopra“. Z něj sesedl štíhlý bělovlasý chlápek a protože bylo hezky a na předzahrádce bylo plno, marně hledal místo. Seděl jsem u stolu sám a tak si nakonec po dotazu přisedl. Propovídali jsme tři hodiny, jako by tam přijel jen za mnou….

Petr Hapka | Foto: ceskatelevize.cz

Petr Hapka byl ( a je) osobnost, byť opředená mnoha „zaručenými“ příběhy a skazkami a já byl tenkrát mile překvapen, že jsme si, aniž bychom se znali, měli o čem povídat. Vím že jsem pro něj po pár dnech zůstal jen tváří, ztrácející se s ubývajícími dny v mlze zapomění. Já si na to setkání ale mnohokrát vzpomenul. Vždy, když jsem poslouchal skvělý text Michala Horáčka (nejen ten), duet Petra Hapky a Lucie Bílé „Dívám se dívím“.

Včera večer, po oznámení, že odešel, jsem si tu skladbu pustil a i když mi při ní bylo smutno, že Mistr odešel, bylo mi hezky, že zůstal a bude tu s námi. Toho málokdo dosáhne.

Petře Hapko, děkuji nejen za to setkání…

Zdroj: Blog autora