„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. ... Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. ... Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. ... Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Básník Karel Sýs napsal v životě mnoho veršů, které některým přilnuly, jiní se bez nich obejdou. Přiznám se, že ač o básníkově existenci vím po desetiletí, náležím k těm druhým. Sýs patřil k protagonistům minulého režimu, jejichž poesii jsem nevyhledával. Občas jsem něco koutkem oka zahlédl, a zle jsem to odstonal.

Tentýž Chesterton, tentokrát ve spise příznačně zazvaném „Stromy pýchy“, napsal též toto: „Vím, že mnoho dobrých věcí roste divoce v Boží zahradě.“ Domnívám se, že tou pýchou je „vědět“, které jsou ty dobré, a které ne. Hloupé je však o tom nepřemýšlet. Důležité je to, že rostou „divoce“, tedy bez péče, takové či onaké.

Když se moc trochu přelila, a přesměrovala různé životní cesty, tak jsme se se Sýsem setkali. Pro mne je exotické každé setkání s protagonistou minulého režimu, nejen jako jistá satisfakce, ale i jako určité memento. Proto jsem si vzpomněl na ty Chestertonovy Stromy pýchy a začal jsem o Sýsově příběhu přemýšlet trochu jinak.

Pak poslanci schválili návrh na Sýsovo státní vyznamenání, a strhla se mela. Pikantnější o to, že to prý bylo omylem, šlo o záměnu Sýse za Síse, respektive obráceně, no prostě ukazovaly se charaktery. A že prý komunistický básník, vyznamenaný Husákem, levicový novinář. S podtónem, že je kritický k novému režimu, a že není ochoten hromadně provádět debolševizující prostocviky. Nelze se mu ale divit, vždyť předcvičovat se snaží europoslanec Jaromír Štětina, ale je to nesmírně trapné, jde mu to jak psovi pastva. Nebo svazák Pavel Žáček.

Nic nepochopili z odkazu Václava Havla, který – když byl ještě mladý – říkal „nejsme jako oni“. Ovšemže to bylo jenom toužebné přání, které pouze u výjimečných charakterů zvítězilo nad tím pokušením „být jako oni“, a ještě víc! Ta radost, vyměnit rudou za jinou barvu, ale chovat se stejně, a vykládat přitom, že „nejsme jako oni“!

Sýs mi prostě – snad dokonce trochu proti mé vůli – začal být sympatický. Neznamená to, že začnu vykupovat po antikvariátech jeho opusy. Znamená to, že má svou identitu, což ho výrazně, dokonce zásadně odlišuje od těch améb, které jsou za každého režimu avantgardou, které jsou živoucí ilustrací rčení, že má-li člověk hroší kůži, nepotřebuje páteř.

Proč takový dlouhý úvod? No protože v Kralupech nad Vltavou pořádají, ausgerechnet na památku básníka Jaroslava Seiferta, autorskou literární soutěž v rámci festivalu poezie a přednesu Seifertovy Kralupy. V odborné porotě zasedl i Karel Sýs, a za „skvělou práci při vyhodnocení“ mu poděkovala zástupkyně kralupského KD Vltava. V témže mailu však následovala dosti neuvěřitelná věta:

„Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.“

Korunu celé této absurdnosti, vznášející se nad vyhřezlou kralupskou bažinou osobnostní rozblemtanosti, alibismu a srabáctví nasadilo závěrečné přání (oné se svou rolí zřetelně nespokojené zprostředkovatelky) : „Mějte krásné léto.“

Jsou šťouchance, které je možno přežít, je však i jistá hranice, kterou neradno překračovat. Každý ji má jinde, já ji mám tady. Normalizaci už jsem jednou prožil. A už je tady zase. To ne!

Radši Sýse, než do Kralup! Nebo jinak: Do Kralup ano, ale jedině se Sýsem!

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)