Před několika dny jsme publikovali závažný text. Vyšel na webu amerického senátora a někdejšího prezidentského kandidáta Rona Paula. Reagoval na letošní „události“ 17. listopadu v Praze. Máme totiž už tři „historické listopady“: 1939, 1989 – a konečně už také 2014. Autor varuje prezidenta Zemana – potažmo celou Českou republiku – že se dostala do hledáčku organizací, kterými Washington „zařizuje“ státní převraty v „neposlušných“ zemích. Že zbytky naší demokracie jsou v akutním ohrožení. Nebyla to, jak se ukazuje, slova do větru. Navzdory tomu, že se situace vnějškově zklidňuje, Pátá kolona jisté cizí velmoci se dala do práce. Má za úkol prosadit u nás už konečně a na věčné časy bezpečí, svobodu a prosperitu. Tak jako svého času její předchůdci v roce 1968 – jen v jiných kulisách a „chirurgickými“ nástroji.

Petr Hájek

Jako za Brežněva

Příkladů je nepočítaně. Zrcadlí se poměrně věrně v hlavních médiích. Známí borci nabili ostrými a vyrážejí na lov „zrádců“ našich spojenců“ do terénu. Noviny se dál hemží útoky proti prezidentu Zemanovi. Nově k němu přidali i „renegáta“, náměstka ministra zahraničí pana Druláka, neboť si odvážil zapochybovat o nedotknutelnosti „posvátného odkazu“ Václava Havla. Do centra pozornosti se dostal ale třeba i rektor Karlovy univerzity, který nesouhlasil s házením vajíček na prezidenty na Albertově, a proto čelí „studentské“ vzpouře. A to navzdory tomu, že byl až do té chvíle „příkladně“ protizemanovský. Mýlil se. Před revolučním „Výborem pro obecné blaho“ neunikne. Skončí na gilotině. Akademik – a nepoučí se z historie!

Před listopadem (1989) to bylo tak, že pokud se v československé gubernii dělo něco nepatřičného, například po roce 1968, objevil se článek v moskevské Pravdě. Udal tón „kritiky“ – ten vzápětí převzalo Rudé právo a iniciativně jej rozpracovalo. Již s konkrétními jmény těch, kteří budou společensky či profesně „popraveni“.

Mnozí jako by zapomněli, že poměrně dlouho před listopadem (2014) se bolševická „internacionála“ (říkají si „neokoni“) přesunula do Washingtonu. Pro naše současné svazáky a členy státostrany (v Čechách si soudruzi neokoni v místním žargonu říkají havlisté či pravdoláskaři) právě přišel zásadní vzkaz-rozkaz z washingtonské Moskvy. A to je vážná věc.

Navíc se tak stalo právě ve dnech, kdy tam dlela „stranická a vládní delegace“ u příležitosti „černého“ blahořečení V. I. Havla. V souvislosti s jeho uložením do zdi kapitolského mauzolea se delegace kála a slibovala poslušnost a loajalitu Na věčné časy a nikdy jinak, cestovala po „svazu“, diskutovala s traktoristy a sbírala cenné zkušenosti pro „přestavbu“ vyspělé kapitalistické společnosti. Jenže málo platné: Současně totiž vyšel článek v Pravdě (Washington Post). Určil tón kritiky. A (česká) země se zachvěla.

Malý velký šéf

Zeman, Drulák, ale hlavně „exponenti havlovského revizionismu“ a místní reakční živly vůbec, dostali okamžitě od zdravého jádra mediální státostrany co proto. Česká televize už ani neví z jakého úhlu zločince Zemana a spol. probírat a cupovat na ještě menší kousíčky než dosud. Situace je napjatá. Na obrazovce a v tisku se opět objevuje Karel Schwarzenberg – což vzhledem k tomu, že právě není před volbami, signalizuje vážnost situace. Všechna velká esa (která už asi na Kavčích horách přespávají v Rumlově spacáku) jsou opět na nohou.

Mezi nimi se ale náhle objevuje i někdo, koho mezi „rotujícími“ televizními hvězdami politické zábavy zase tak často nevídáme: Jistý Tomáš Klvaňa. Někdejší „pan radar“, co dostal od Topolánkovy vlády skvěle honorovaný úkol zařídit proměnu veřejného mínění: Z odmítání výstavby americké vojenské základny v nadšený souhlas. Dopadl sice nevalně, ale na honoráři se to jistě neprojevilo. Naopak. Vyrostl. V malého šéfa velké organizace. Zásluhy jsou zásluhy.

Když se tento důležitý pán začne objevovat mezi hvězdnou pěchotou ČT a spol., jde zjevně do tuhého. Hned pochopíme proč. Souvisí to s tím, že v popisku na obrazovce stojí za jeho jménem, že je „publicista“. Z pochopitelných důvodů nám soudruzi zatajují, že je „hostujícím profesorem“ NewYork University v Praze – ale předevšímviceprezidentem zdejšího „Aspen Institutu“. Co to je za instituci? Typově právě jedna z těch „neziskovek“, před nimiž varuje web Rona Paula, doporučující prezidentu Zemanovi, aby je „vyhnal ze země“, je-li mu (politický) život drahý.

Kdo je kdo?

Abychom opět nebyli v podezření z „konspiračních teorií“, vezměme za informační základ wikipedii. Je totiž jisté, že tam si heslo Aspen napsali aspenští sami. Dozvíme se od nich třeba:

Aspen Institute je mezinárodní nezisková organizace. Založil ji v roce 1950 chicagský podnikatel Walter Paepcke. Zaměřuje  se na podporu hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech. Centrála Institutu sídlí ve Washingtonu, D.C. Ve správní radě zasedají např. Madeleine Albrightová, Condoleezza Riceová, Javier Solana. Je financován nadacemi, jako je Carnegie Corporation, The Rockefeller Brothers Fund a Fordovy nadace(hlavní sponzoři institucí NWO, Nového světového řádu, pozn. aut.).  

Od července 2012 má Aspen pobočku i v Praze. Za její otevření lobboval dlouhodobě ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se slovy, že společnost potřebuje diskuzi s „širším nadhledem než od Bílých Karpat po Šumavu“. Předsedou správní rady je Michael Žantovský, momentálně velvyslanec ČR ve Velké Británii, bývalý mluvčí Václava Havla. Otevření pobočky finančně podpořil finančník Zdeněk Bakala.

Mezi těmito hvězdami NWO zaujal pozici „viceprezidenta“ místní organizace právě ambiciózní Tomáš Klvaňa. Je tedy jasné, že když ten něco řekne, měli bychom stát v pozoru. Nebo přinejmenším na pozoru, nejsme-li tak či onak na „jeho“ výplatní pásce, která už ani nemusí proudit přes americkou ambasádu v Praze.

Tesat ty věty do kamene

A právě tento obr „hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech“ se po článku ve washingtonské Pravdě vložil do „diskuse“. V článku v Babišových novinách nám nejprve oznamuje překvapivou informaci, že u nás dochází „k rozpadu politických struktur a největšímu politickému přeskupení od voleb 1992.“ Podstatné je podle Klvani něco jiného – a tady už bychom pozor dávat měli, protože tak trochu jde o život:

„Zásadní dělítko dnes už není mezi pravicí a levicí (i když tyto rozdíly pochopitelně dál existují), ale mezi prozápadně orientovanými silami a těmi, kteří tuto orientaci odmítají. Na jedné straně tu máme zastánce nedávného konsenzu charakterizovaného takovými hodnotami jako aktivní členství v EU a NATOvčetně převzetí odpovědnosti za humanitární mise i bojové operace, posilovaní atlantické vazby, podpora občanských svobod v diktaturách a obecné prosazování zahraniční politiky, která vyvažuje hodnotový a pragmatický rámec, ať už daný politickým realismem, nebo obchodní strategií.

Na druhé straně je tu stále vlivnější skupina, která tento prozápadní konsenzus odmítá. Jde o celé spektrum od fantasmagorií Hájkova Protiproudu přes Klausovu na hlavu postavenou apologetiku Putinových agresí až po snění o socialismu bez tanků a redukci zahraniční politiky na export do Ruska a Číny.“

Jsme tam prostě všichni. Jen prezidenta Zemana jmenuje nepřímo jako export do Ruska a Číny. Možná mu tak už ve Washingtonu říkají. Ale pointa je ve slovech „stále vlivnější skupina“. Silnější výhrůžka už v „aspenovské novořeči“ být sotva může.

Pravda o lži

Velký malý Tomáš Klvaňa pak dává washingtonské známky celé politické scéně: „V politice je leckde jasno. Nikdo třeba nepochybuje o čitelné orientaci prozápadní TOP 09 a proruské KSČM. ODS lze opatrně zařadit do prozápadního proudu, i když se neví, kolik v ní stále je nečasovských kritiků „dalajlamismu“ a „pussyriotismu“,a také kam až ji přivede eurofobie. Čím silnější budou v ODS odmítači EU a vyvážené zahraniční politiky, která chce jak obchod, tak lidská práva, tím slabší bude pro- západní skupina politiků a občanů. Něco podobného lze říci o lidovcích. I oni jsou prozápadní, ale hodně potichu.“

Ten bolševický slovník je neopakovatelný. To se nedá naučit, to musí v člověku být jako specifický talent. Každé slovo v něm je primitivní lež – přestože je to současně (mediální) pravda. Právě toto mají na stole washingtonské elity. Podle těchto „analýz-udání“ svých místních „expertů“ o nás rozhodují – a píší články do Washington Post a spol. Ale současně je pozoruhodné a nemělo by nám uniknout: V podtónu té „bilakovské zprávy“ je – strach. Začínají snad soudruzi tušit, že se opět nepovedlo zmasírovat veškerou veřejnost do řady? Něco z toho podle viceprezidenta Klvani plyne:

„Máme štěstí, že historicky a kulturně spadá náš kus pevniny do západní hodnotové sféry. Automaticky tam však nezůstane. Havlův konsenzus se rozpadl ve dva svářící se politické směry a tento zápas bude pro budoucnost Česka absolutně určující.“

Nechme stranou všechny perly typu kus pevniny, který spadá do hodnotové sféry,ačkoli jde o detail charakteristický. Tito lidé se odnaučí třeba i mateřštinu, když jim strýček Sam dobře zaplatí. Podstatná je ale ta pravda o lži, která textem prosvítá. Žádný „Havlův konsensus“ u nás pochopitelně nikdy nebyl. „Dva svářící se politické směry“ jsou tu od listopadu (1989), kdy s Václavem Havlem (a havlismem) začal bojovat Václav Klaus (a klausismus). Pouze se donedávna zdálo, že druhý jmenovaný „směr“ byl Aspeny a spol. definitivně odstraněn. Jenže on, jak zjevně s obavami zaznamenali, právě zvedá hlavu.

Vasil Bilak by to nesvedl lépe

„Kamenný Havel na to z kapitolského návrší musí shlížet se smutným úsměvem,“končí své pochmurné politické školení mužstva washingtonský frajtr. „Byl to především on, kdo u nás prosazoval úctu k občanským svobodám, západní orientaci amorálnímu rozměru politiky. Mnohým připadal směšný, abstraktní i naivní, ve skutečnosti však nebyl ani jedno. Právě díky prosazování těchto hodnot žijeme v bezpečné, svobodné a prosperující společnosti.“

Koho napadne, že to nakonec Tomáš Klvaňa zkusil s ironií a humorem, mýlí se. ONI to totiž myslí vážně. Skutečně doufají, že zmanipulovaná veřejnost nadále věří Havlově „úctě k občanským svobodám“ (dělal vše, aby je zlikvidoval a nahradil prázdnou mantrou „lidských práv“), nebo „morálnímu rozměru politiky“ (například v podobě konspirace s ČNB, která vyvrcholila „Sarajevským atentátem“ na premiéra Klause a dosazením Havlovy „zimní vlády“).

Nejdůležitější je však závěrečná věta. Opravdová pointa. Již zmíněný normalizátor Vasil Bilak, hlavní autor „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ by to svého času neřekl lépe. Konstatovat, že „díky prosazování těchto (havlovských) hodnot žijeme v bezpečné, svobodné a prosperující společnosti“ je prostě nepřekonatelné. Alespoň již autorizovaně víme, jak podle Washingtonu vypadábezpečí, svoboda a prosperita.

A budeme jí mít, ať se nám to líbí nebo ne, jinak dostaneme bratrsky přes… ústa. Vzpomínka na budoucnost a De ja vu v jednom.

Zdroj: protiproud.cz