Chybí však už ale velmi dlouho  ti  – snad od Bílé hory- kteří by tuhle zemi dokázali efektivně vést a zdokonalovat ji tak, aby se dále rozvíjela. Tedy lidé předvídaví a schopní řídit i velké společnosti. K jejich nejcharakterističtějším znakům patř vlastnosti a dovednosti, které se získávají jen obtížně. Bez těchto adeptů moci tato země totiž nemůže konkurovat jiným, rychle se rozvíjejícím zemím. Dokonce ani v případě, že si “vypůjčí“ uchazeče o místa premiéra, ministrů, poslanců či jiných nositelů a představitelů moci odjinud, třeba ze Slovenska, kde je jich ovšem takékrajní nedostatek.

Být součástí skutečné mocenské elity ovšem vyžaduje kromě jiného i dobré vzdělání. Konkrétně to nejlepší, které se dá široko daleko získat. Je jedno zda na vysoké škole, či jiným způsobem. Třeba usilovným sebevzděláváním, pokud takové školy chybí. Něco takového ale vyžaduje jisté kvality opřené mj. i o prvotřídní charakter a oddanost vlasti. Tedy o skutečné vlastenectví. Jen pak lze aspirovat na pozice ve zdejších mocenských strukturách a nebýt při tom k pláči, ke zlosti ani k posměchu.

Každá společnost, která chce být jedničkou mezi jinými společnostmi, proto potřebuje i kvalitní školství a lidi, kteří takové školství umí vytvářet. Přirozeně nejen to vysoké, ale i to nižší. Není obtížné zjistit, jak to na trhu se vzděláváním funguje, a kde a jak takové školy fungují. Třeba u vysokých škol to zde identifikovat podle zájmu talentovaných jedinců z celého světa o určitou školu, jistý obor, ve kterém se lze na ni vzdělávat. Tyto školy nepřijímají ovšem jen tak někoho do řad svých studentů. Chtějí jen ty, kteří dokázali už na nižších školách podat špičkové výkony. Ať už proto, že měli talent, či štěstí na dobré učitele. Nejčastěji obojí. V žádném případě  na nich nestudují ti, kteří nezvládnou samostatně ani vypracovat a obhájit svoji závěrečnou práci, která představuje v jejich rozvoji důležitý zlom. Schopnost si samostatně či po konzultaci s nějakým odborníkem vybrat problém a řešit jej v podobě kvalitní diplomky, hraje v těch všech požadavcích na kvalifikaci absolventa/ky klíčovou roli. A nejen u nich. Také na školách, kde se vzdělávají. Řešení tzv. malých, resp. menších odborných problémů je důležité i pro funkční školu, která se tím zapojuje do  společného úsilí o rozvoj To ovšem platí jen pro školy, které na to mají.

Mezi vrcholnými českými politiky všech politických orientací  lze za uplynulých sto let najít z hlediska  jejich vzdělavatelnosti skutečný pel mel. Jsou, resp. jde o absolventy různých oborů i škol, takový domácí melting pot. Kromě tzv. vokovické Sorbonny okopírované ze sovětského modelu škol pro vyšší nomenklaturu, jde i o různé  rakouské, slovenské či francouzské školy. Většinou však patří jejich alma mater mezi ty domácí, ničím moc nevynikající vzdělávací instituce proslulé svojí snadnou průchodností a ostentativním nezájmem o ty, kteří na nich studovali. 

Zkuste třeba najít školu, která si pro potřeby svého rozvoje dělá dnes výzkum uplatnění svých absolventů. My všichni, kteří jsme takové školy navštěvovali, bychom o tom mohli vyprávět různé příběhy. Bylo to už i za první republiky (přečtěte si třeba vzpomínky nestora české právní vědy V. Knappa na tuto dobu), a ovšem i za druhé, třetí či čtvrté a další republiky. Zdrojem těchto fatálních nedostatků zdaleka nebyly a nejsou jen jejich pedagogové, ale v podstatě; jde o jeden ze základních znaků  systému přípravy na těchto institucích. Patří k tomu i absence lidí schopných koncipovat lepší způsob vzdělávání, přemýšlet o něm o pár generací; dopředu. Funkční, pro-elitní vzdělávání totiž nikdy nebylo záležitostí nějaké jednoduché a rychlé reformy, novelizace příslušného zákona apod., ale velmi dlouhého a usilovného snažení.

Je tedy trochu nefér vyčítat dnešním vysokoškolským pedagogům, že ignorují u svých nastávajících  absolventů  nedostatky, které se někdy nakonec provalí v podobě opsaných i jinak znehodnocených  diplomek.  Zdejší profesoři, docenti či jiní pedagogové se chovají ne zcela racionálně. Nebyli přece svými předchozími učiteli  - ale ani systémem reprezentovaným ministerstvem školství, jeho akreditační komisí či Radou VŠ), v jehož rámci působí - připracováni k tomu, aby někoho učili, tedy aby se více starali o diplomanty a doktorandy. Nezabývají se tedy povinnostmi, které jim už nikdo nikdy nepřipomínal. O to více se honějí ovšem za vedlejšáky a jinými kšefty, aby zvýšili své příjmy a tím i své blaho. Druhé, třetí i ještě větší úvazky většiny z nich jsou syrovou, ale nikým moc nevšímanou realitou dnešních alma mater.

Stejně jako to, že většina nejen diplomových, doktorských, habilitačních, ale už i těch dřívějších, tedy ročníkových či seminárních prací,  nebývá – ať už zčásti, či celé – produktem svých autorů. Jiní otitulovaní pedagogové zase vydělávají na svůj chléb v různých placených komisích či v  honorovaných funkcích (jako odborníci, ovšem na co a čeho?) při vládě či jinde. Kdo by se pak tedy staral o to, zda ta či jiná závěrečná práce splňuje aspoň minimální psané i nepsané požadavky? Tím méně, co a jak dělají bývalí studenti, kteří z tohoto podivného kotle (melting potu) vzešli? To, že někteří z nich si myslí, že mají na to, aby se z nich stali ministři obrany, spravedlnosti či práce a sociálních věcí, je jen logický důsledek  vnitřní katastrofy, která tuto společnost  a její vzdělávací systém  postihla.

Tyto školy dnes nemohou dělat nic jiného než tvrdit, že studenti, kteří na nich nikdy neměli mít šanci ani studovat, natož pak absolvovat, jsou v podstatě jen běžným vedlejším produktem uspěchaného úsilí dohnat a předehnat svět v produkci absolventů  na počet obyvatel. To, že někteří tito bývalí studenti jsou dnes již  ministry či něčím podobným,  je – nejen podle nich - normálním jevem. Je to  ovšem také zákonitý důsledek  faktu, že o stavu českého školství se  nevede žádný skutečný diskurs. Ani na veřejnosti, ale ani ve školství samém.  Radějii se o celém tomto problému mlčí. Mnozí z těch tzv. odpovědných  jedinců mlčí. Možná i proto, co kdyby  si náhodou na některé z nich zaměřili  ti, kteří se identifikací těchto podvodníků zabývají. Přitom i  výsledky  studia  v podobě  obhájených  závěrečných prací - dokonce  těch největších dnešních prominentů z let dávno minulých - se dají při troše dobré vůle  dohledat. Minimálně  mají  své diplomky  ve svých osobních archivech oni sami. Pokud   ne oni sami (protože se skutečně i jim ztratily),  mohou být  třeba  i v archivech  StB, tak jako v případě jednoho slovenského prominenta, bývalého člena tamější vlády a předsedy Slovenské Matice  v polistopadovém období, který předložil a úspěšně obhájil svoji disertaci většinou  opsanou z jedné diplomky na universitě v Oslo, kam zavítal ještě před devětaosmdesátým rokem.  

Takových – již tehdy známých -„vykuků“ bylo  více  i zde. O to lépe byli řiditelní. Jinak řečeno: jsme v těch sračkách až po uši. A ještě dlouho budeme, protože orgány, které by tomu všemu  měly zabránit, nedokáží nic dělat. Stačí se podívat, kdo dlouhá léta třeba řídí odbor vysokých škol na ministerstvu  školství etc.  či kdo řídil a stále ovlivňuje výzkum v oblasti vysokého i jiného školství.  Dostat se z maléru, v němž tato společnost v podobě absence  funkčních, pravých elit uvízla, nebude proto jednoduché. Končí komentář Vlaimír Čermák.