Bez těchto výjimečných lidí by  nejen jejich  vlastní společenství, ale ani ta ostatní  nebyla  tím,   čím dnes jsou.   Patří k nim i  A. I. Solženicyn. Na tohoto výjimečného člověka dnes vzpomínají nejen Rusové, ale i ti ostatní, kteří jím byli a stále  jsou ovlivňováni, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

3. srpna uplynulo deset let od dne, kdy v Moskvě zemřel (a  v prosinci tomu bude sto let od chvíle, kdy se na jihu Ruska narodil), což  je  důvod, proč právě v tento den  bychom si jej měli  připomenout. Patřil k těm, kteří byli a jsou  v  dějinách moderního lidstva nepřehlédnutelní. A dokonce jimi budou nejspíše i dávno poté, co skončil jejich život skládající se z mnoha - stále ještě na nás působících – částí. Tedy jak  z těch jeho spisovatelských aktivit, tak i  z těch badatelských činností zaměřených na   hledání pravdy o nedávné minulosti. Především  však z jeho myšlení, které sice již  smrt uzavřela, ale přesto  nás  stále  ovlivňuje.

Každý ze segmentů  jeho života  byl přirozeně  prolnut s  těmi ostatními, včetně těch muklovských i rodinných  součástí jeho života, které  jej nasměrovaly k mnoha  a mnoha dalším činnostem.  Prožil díky tomu tak mimořádně bohatý život, že pro našince je velký  problémem se v něm  orientovat.  Nemělo by  tedy smysl v tomto krátkém komentáři se zabývat -  byť jen těmi nejzajímavějšími  -  podrobnostmi z jeho života,  jeho zásluhami či třeba obsahem knih, které napsal.  Do češtiny jich u nás bylo přeloženo prý sedmnáct.

Toho, co zde po něm zůstalo je  ale tolik,   že to  nelze shrnout dokonce ani do  velmi objemného spisu.  Můžeme však díky tomu  přemýšlet o tom, co všechno lidé jako on   dokázali, a co – navzdory všemu, co ho potkalo – ve svém téměř  devadesátiletém životě   stihnul.  Rusko, ale nejen Rusko,   by bez Solženicyna bylo jiné, než je.  Není ani snadné přiměřeným způsobem  ocenit jeho mimořádnou odvahu  či výjimečnou pracovitost, díky nimž to vše zvládal. Dokázal tak  vrátit  mnohým  Rusům – ale i mnohým z nás –  i zájem o minulost  navzdory tomu, že  bolševický režim  vyvinul obrovské úsilí k jejímu přepsání a zničení.

Naprostá většina  obyvatel Ruska měla ještě před rozpadem SSSR   už jen slabé povědomí o minulosti svých rodů  a o dějinách své společnosti  ani nemluvě. Většinou  se jejich rodová paměť týkala již jen posledních dvou, tří generací deformovaných navíc totalitní ideologií osobující si po svém vykládat  důležité i všední události doprovázejících vývoj jejich společnosti. Paměť jednotlivců i celé společnosti byla  chaotizována ve prospěch vytváření kultů  lidí, kteří ji tehdy ovládali  a idejí, které už i v té době byly mrtvé.

Solženicyn se vzepřel proti neschopnostem tamějších historiků,  politiků i jiných  osob, které takové deformace  páchaly. Předložil - prostřednictvím svých knih vycházejících z bádání nezávislého na primitivní  státní ideologii -  jiné výklady nedávné i dávnější ruské i sovětské minulosti. Otevřel jimi nové cesty k hledání  pravdy o minulosti. Dodnes je pro mnohé z nás  záhadou, jak se mu to vlastně podařilo.  O tom, jak to vše bylo náročné a složité svědčí i jeho vlastní dvoudílná Autobiografie  (u nás vydaná na přelomu milénia),  v níž  zveřejnil  - v návaznosti na  to, co začal ve své slavné prvotině Jeden dne Ivana Denisoviče -  v rozmezí tří dalších   dekád  příběhy svého života. S mimořádným smyslem pro detaily, ale i se zkušenostmi z  průniku do centra politického  dění nejdříve v SSSR a následně  od r. 1974, kdy byl zbaven sovětského občanství, i do dění v  západním světě,  zprostředkoval  své početné čtenářské obci lepší orientaci v tomto světě. Umožnil nám všema v mezích  našich omezených možností mu  lépe porozumět. Solženicynovský způsob   analýzy  velkých společností, které se ve XX. století vytvářely, jeho způsob vidění problémů, s nimiž se  lidé v této době střetávaly, byl nejen originální, ale i inspirativní pro každého, kdo měl potřebu zjistit, v čem žijeme. Dokonce    i pro uvědomělé bolševiky.  Není náhoda, že  počátky tzv. Pražského jara souvisejí se zveřejněním jeho slavného Dopisu na IV. sjezdu českých spisovatelů. A po zveřejnění Souostroví GULAG bylo  vnímání  mnoha lidí o realitě SSSR již jiné.

Stal se jedním z nemnoha myslitelů moderní doby, který mohl na vlastní kůži srovnávat pocity a dojmy  z konfrontace nejen s Východem, tehdy ztotožňovaným především s existencí SSSR, ale i s tzv. západní civilizací. Vydal  osobní svědectví nejen o tom, co se dělo před rozpadem SSSR  (ale i po něm, viz jeho kniha Rusko v troskách), ale i o  době, kdy  se i Západ propadnul do hluboké krize  spojované tehdy v USA nejen  s jejich  porážkou ve vietnamské válce. To vše bylo  mnohem hlubší, než se tehdy  pamětníci tohoto dění do té doby připouštěli. 

Také čtení jeho vzpomínek (nemluvě o jeho románech, povídkách i jiných literárních  dílech) nabídlo fascinující a  nový pohled do tehdejšího dění, což usnadnilo mnohým z nás porozumění  nejen naší nedávné minulosti, ale i toho, co mělo přijít. Některé  prognózy budoucnosti  zašifrované v Solženicynově vzpomínání překvapují i po letech každého, kdo se zajímá o vývoj postkomunismu.

Solženicyn  nebyl jen vyprávěčem, ale i Tím,  kdo zanechával na své cestě životem po sobě i jiné stopy. V Moskvě, kousek od  Taganky funguje jím založené a spolufinancované Centrum  umožňující zde studovat v bohatém archivu, v knihovně i v jiných jeho odděleních  život emigrantů. Jak těch z dřívějška,  tak těch novějších, včetně emigrantů  z jiných částí Evropy. Jen málo z nás dostalo možnost se s ním setkat a vyměnit si s ním tváří v tvář své názory. Prostřednictvím jeho díla s ním ale můžeme komunikovat i my. Byl to tradicím Ruska velmi oddaný člověk, včetně tamější  náboženské víry.  Schopnost důvěřovat druhým lidem opřená o tento přístup ke světu   samozřejmě velmi znesnadňovala   Solženicynovi  jeho osobní život.  Svědčí o tom i jeho vzpomínky    plné hořkosti vůči některým jedincům, kteří se mu zdáli  být v některých obdobích života   blízcí, ale nebyli.  Pravdou je, že i tyto zkušenosti patřily k realitě.

Géniové jako on  by si ovšem zasloužili více klidu. Už  jen kvůli tomu, aby se mohli více soustředit   na své dílo a s tím spojené myšlenky. Bylo pro něj  těžké s  lidmi, kteří ho zrazovali,  komunikovat  a samozřejmě na ně i vzpomínat. Solženicyn  navzdory tomu všemu, co mu osud určil, patřila patří zjevně i dnes  k tomu nejlepšímu z toho, co Rusko dalo světu. Jeho smrt před deseti lety, jakkoliv    z hlediska jeho pokročilého věku  pochopitelná, může  v nás vyvolávat hořkost z toho, kolik  toho ještě mohl člověk  jako on nám všem mohl ještě sdělit.

Dokazuje  i to, jak hluboce mylné  jsou představy, jež některá dnešní česká média  dnes  šíří o ruské kultuře jako o něčem, co je pro nás postradatelné. Co si snad  ani nezasluhuje naší pozornosti. Trochu pozdě, ale přece to pochopili v dnešním Rusku. Dokonce  i ti, kteří  patřili ke garnituře   struktur, které se pokoušeli  Alexandra Isakejeviče  na počátku 70. let umlčet nebo aspoň mu hodně ztížit jeho život.  I o tom lze číst  v jeho vlastní autobiografii. Tyto zkušenosti a prožitky však navzdory tomu -  jak se mělo  ještě ukázat - zvyšovaly ve svých důsledcích (špatných i dobrých) kvalitu  jeho  osobnosti.

Solženicyn  díky tomu poskytuje těm, kteří si o tom  dnes čtou, porozumění  zvláštnímu procesu přeměny. Nejen  proměny člověka  jeho typu v génia, ale i společnosti kterou spoluvytvářel  v něco jiného než bylo sovětské Rusko. Uvědomili si to nakonec i ti, kteří se –ač patřili ke kágébákům a k jiným podobným organizacím, na tom přímo i nepřímo podíleli.  To dosvědčují i vyznamenání  a ocenění, které se v Rusku Solženicynovi ještě před jeho smrtí dostalo. Byla to  nevšední osobnost, která si zaslouží i z naší strany nejen vzpomínku, ale i trochu zamyšlení nad jeho viděním světa.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)