Mýtus: Izrael své arabské občany diskriminuje a provádí politiku apartheidu. Fakta: Izrael je jednou z nejotevřenějších společností, celou jednu čtvrtinu izraelského státu tvoří občané nežidovského původu. Arabové v Izraeli mají stejná práva, včetně hlasovacího. Stát Izrael je jednou z mála zemí, kde mohou volit i arabské ženy. Ve 120členném Knessetu mají arabské strany 10 křesel. Velvyslanec Izraele ve Finsku je arabského původu. Arabština je spolu s hebrejštinou uznaná jako státní jazyk židovského státu. Roku 2002 rozhodl izraelský soud, že vláda nemůže přidělovat pozemky na základě etnického či náboženského původu. Arabové mají stejné možnosti získat vedoucí pozice v zemědělských, průmyslových podnicích či ve službách. Arabští studenti mají volný přístup na střední a vysoké školy, tisíce Palestinců jsou zaměstnány v Izraeli.

Mýtus: Arabové, kteří jsou drženi v izraelských věznicích, jsou mučeni, biti a zabíjeni.

Fakta: Vězení není pro nikoho příjemné místo. Mnoho vězňů v různých zemích si stěžuje na špatné zacházení. Izraelské zákony zakazují svévolné zatýkání občanů jako v každých demokratických zemích, obžalovaní jsou považováni za nevinné, dokud se neprokáže jejich vina. Zadržený má právo být zastoupen obhájcem a může se odvolat k izraelskému Nejvyššímu soudu. Stát Izrael nemá žádné politické vězně. Roku 1999 izraelský Nejvyšší soud zakázal používání tvrdých metod při výsleších arabských teroristů, žádný terorista nikdy nebyl odsouzen k trestu smrti. V dějinách Izraele byl absolutní trest vykonán jen jednou, a to v případě Adolfa Eichmanna, člověka zodpovědného za „konečné řešení židovské otázky“.

Mýtus: Židovský stát upírá práva palestinského obyvatelstva na Západním břehu Jordánu.

Fakta: Při obraně své vlasti po vítězné šestidenní válce převzali Izraelci kontrolu nad Západním břehem Jordánu. Kvůli neutuchajícímu palestinskému terorismu proti izraelským civilistům byli Izraelci nuceni omezit některé činnosti Palestinců. Stát Izrael je jediná země, která je ve válečném stavu se všemi arabskými zeměmi, čelí násilí ve své vlasti, proto nelze situaci v Izraeli srovnávat s ostatními státy. Židovský stát se snažil – a dodnes snaží – omezit počet checkpointů (kontrolních stanovišť) na nutné minimum. Roku 1976 se po volbách v Palestině dostali k moci tři starostové z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP): Muhammad Milhem z Halhoul, Fahd Kawasmeh a Bassa Shaka, kteří odmítali ukončit násilí proti izraelským civilistům a snažili se podlomit izraelsko-egyptskou mírovou smlouvu z let 1978 – 1979. Milhem v palestinských novinách podněcoval nenávist v duchu nacistické propagandy, a z toho důvodu byl vyhoštěn. Během mírového jednání mezi Izraelem a Egyptem na konci 70. let palestinští Arabové odmítli návrh k vytvoření samosprávy v naději, že časem dobudou celé území Palestiny, včetně území dnešního státu Izrael. Po jednání v Oslo se izraelští a palestinští vyjednavači dohodli na plánu vytvoření samosprávy Palestinců na Západním břehu Jordánu.

Mýtus: Izrael krade Arabům vodu.

Fakta: Po roce 1967 se životní situace Palestinců výrazně zlepšila. Izrael začal lépe obhospodařovat a pečovat o vodní zdroje na palestinských územích, více než 60 měst na Západním břehu Jordánu dostalo nové zásobovací vodní systémy. Nové vrty byly vybudovány v Hebronu a Janinu, vrt v Nábulusu byl rozšířen. V současné době Izraelci poskytují arabským zemědělcům dostatečné množství vody k zajištění úrody a nezbytných životních podmínek na základě smlouvy z Osla. Na jejím základě měli Izraelci a Palestinci spolupracovat na rekonstrukci vodních systémů. Palestinští Arabové využívají vodu z vrtů, které vybudovali Izraelci před desítkami let. Židovský stát provedl rekonstrukci vodních zdrojů ku prospěchu obou stran a zároveň zabránil prosakování vody a jejím ztrátám. Izrael tak splnil všechny závazky vyplývající z mnoha smluv, které byly uzavřeny v Turecku, Jordánsku a v Řecku.

Mýtus: Africké národy přerušily s Izraelem diplomatické styky kvůli špatnému zacházení s Palestinci.

Fakta: Africké státy nepřerušily diplomatické styky se státem Izraelem ani z důvodu špatného zacházení Izraele s palestinskými Araby, ani z obavy před izraelským rasismem, nýbrž kvůli masivnímu nátlaku arabských zemí r. 1973. Vztahy mezi africkými zeměmi a židovským státem byly před r. 1973 velmi dobré, mezi roky 1948 – 1973 Izrael vyškolil tisíce Afričanů v různých oblastech lidské činnosti, včetně zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, ekonomie atd. Tisíce Afričanů se vzdělávalo na školách v Izraeli.

Mýtus: Izrael se chová k Palestincům stejně jako nacisté k Židům a provádí genocidu arabského obyvatelstva v Palestině.

Fakta: Toto je snad nejvíce nenávistné a lživé tvrzení. Nacisté se snažili vyhladit plánovitě veškeré Židy, muže, ženy, děti a starce bez ohledu na to, zda se k židovství hlásili či nikoliv, zatímco Izrael usiluje o mír, vyjednávání a dohodu s palestinskými sousedy a činí k tomu dílčí kroky. Arabští občané v Izraeli mají stejná práva jako Židé, ovšem není tomu recipročně: v muslimských zemích jsou Židé a křesťané v nerovnoprávném postavení ve srovnání s muslimy.

Je pravdou, že někdy Izraelci skutečně použijí tvrdé metody proti palestinským radikálům, a to z důvodu ochrany bezpečnosti svých občanů a normálního chodu státu, ale izraelská vláda nemá vypracovaný plán na vyvraždění (genocidu) všech Palestinců. Odpůrci Izraele často srovnávají postup vlády Izraele s nacistickým stylem vládnutí a přisuzují jí nacistické metody. Vyvstává otázka: Jak je pak možné, že počet palestinského obyvatelstva nadále početně velmi narůstá, např. v Gaze se počet obyvatel zvýšil z 731 000 r. 1994 na 1 500 000 v r. 2009???

Mýtus: Stát Izrael způsobuje humanitární katastrofu na palestinských územích.

Fakta: Je důležité si uvědomit, že Izrael nabídl odstoupení 97% Západního břehu Jordánu a 100% Pásma Gazy. Palestinští Arabové bohužel tento návrh odmítli a vyhlásili intifádu proti židovskému státu. Do čela palestinské samosprávy v Gaze byli zvoleni zástupci napojení na teroristickou a radikální skupinu Hammás, kteří vyhledávají spíše konfrontaci než budování základů palestinského státu včetně tvořivé práce. Navzdory této linii násilných výpadů se Izrael podílí na poskytování humanitární pomoci palestinskému obyvatelstvu, zajišťuje mu zčásti i pracovní příležitosti, dále pak plnou lékařskou péči, přísun léků, oděvů, potravin, stavebního materiálu, který je určen nastavbu domů, nemocnic, škol.

Mýtus: Izrael cíleně zabíjí palestinské civilisty

Fakta: Plánem či záměrem Izraele není zabíjení palestinských civilistů. Pokaždé, když je nucen sáhnout ke krajnímu řešení a provést zásah proti palestinským teroristům, snaží se izraelská vláda a ozbrojené složky palestinské civilní obyvatelstvo předem varovat. Naopak je smutným faktem, že palestinští teroristé se maskují civilním oblečením, obyčejných obyvatel dokonce zneužívají jako živých štítů, a potom propagandou o velkých početních ztrátách na bezbranných obyvatelích se snaží obrátit světové veřejné mínění proti Izraeli.

Mýtus: Izrael pronásleduje křesťany

Fakta: Zatímco v mnoha muslimských státech jsou křesťané nežádoucí enklávou, která musí čelit mnoha diskriminačním opatřením, křesťané v Izraeli jsou vítáni. Lze to doložit statisticky – v židovském státě vzrostl počet křesťanského obyvatelstva ze 34 000 r. 1948 na dnešních 140 000. Křesťané na území Svaté Země žijí svým běžným životem pod izraelskou správou, kde jsou integrováni do politických, sociálních, zdravotních a vzdělávacích struktur. Stát Izrael svěřil opatrování křesťanských památek různým křesťanským denominacím. Na území Západního břehu a Gazy je však situace opačná. Výmluvný je údaj o počtu křesťanů v městě Betlémě (pod palestinskou správou), kde se počet křesťanů snížil z 80% na současných pouhých 17%. V Gaze se křesťanská komunita stává terčem vražedných útoků.

Mýtus: Palestinci pod izraelskou správou mají nejnižší životní úroveň na Blízkém východě.

Fakta: Pod vládou Izraele se životní úroveň palestinských Arabů zlepšila. Délka života se zvýšila ze 48 na 62 let, výrazně klesla kojenecká úmrtnost, snížilo se přelidnění a snadněji jsou k dostání moderní vymoženosti. Do roku 1967, kdy Jordánci okupovali Západní břeh Jordánu nebo např. v Pásmu Gazy, vlastnila chladničku nebo kuchyňský sporák pouhá 3% obyvatel, v polovině 80. let mělo už chladničky 77% a kuchyňské sporáky 87% obyvatel. Vzrostl též počet univerzit a nemocnic. Více než 100 000 Palestinců našlo zaměstnání v Izraeli, přičemž palestinská správa není schopna svým obyvatelům pracovní příležitosti zajistit. Obrovské částky plynoucí z humanitární pomoci bývají nezřídka využívány pro nákup zbraní teroristům, nelze se tedy divit, že životní úroveň se nemůže okamžitě zvýšit tak, aby byla srovnatelná se zeměmi, které vytvářejí hospodářské hodnoty. To už je ovšem především v rukou palestinské samosprávy.

Mýtus: Izraelská kontrolní stanoviště (checkpointy) jsou zbytečná, vedou jen k terorizování Palestinců.

Fakta: Izrael zavedl kontrolní stanoviště, aby zabránil pronikání palestinských teroristů na svá území. Izraelci jsou ochotni omezit nebo zrušit kontrolní stanoviště, pokud by Palestinská samospráva plnila závazky Cestovní smlouvy, která nařizuje palestinské straně pochytat teroristy, rozdrtit jejich organizační síť a zabránit přísunu a pašování zbraní. Pokud nedojde z palestinské strany k nápravě, mají checkpointy své opodstatnění pro normální fungování židovského státu. Nutno brát v úvahu i bezpečnost cizinců, kteří jako turisté či ekonomičtí partneři v hojném počtu navštěvují Svatou Zemi a nesmí se zapomenout ani na bezpečnost arabského obyvatelstva, které našlo pracovní příležitosti v Izraeli..

Izrael se snaží zabezpečit důstojný život Palestinců, umožňuje jim přístup k práci, moderní léčbě, k vymoženostem demokracie, leč bohužel někteří palestinští Arabové zneužívají vstřícná gesta židovského státu k páchání teroristických útoků na civilní obyvatelstvo v Izraeli. Izrael tak zůstává osamoceným ostrovem demokracie a civilizačních hodnot, které má právo bránit. Dnes se ukazuje, že to už nedělá výhradně pro sebe, ale čelí i rozpínavosti militantního muslimství, které -byť zatím zdánlivě od nás vzdáleno – představuje hrozbu do budoucích věků i pro Evropu.

Zdroj: ePortal.cz