A to je, podle mě, víc, než kdyby běžel rychle. Po doběhu svého semifinálového běhu na 400 m, ve kterém skončil na pásce jako sedmý ( i když zaběhl lepší čas, než byl Harbigův devět let trvající světový rekord z let 1939-48) ), se ještě udýchaný dostavil k redaktorce ČT Peřinové, aby se s s ní – a skrze ní i s posluchači ČT – o své zklamání ze závodu podělil. A tady je nutno říct, že znamenitá redaktorka a jazykářka Peřinová prokázala vůči Maslákovi cit téměž až mateřský. Nabídla mu totiž uličku, kterou ze svého neúspěchu mohl před očima národa pohodlně prchnout. Řekla mu totiž zhruba toto: „Vylosovali vám nejméně výhodnou vnější dráhu. Nebyla to ona, která způsobila, že jste do finále nepostoupil?“

Přiznám se vám, že jsem v ten okamžik napětím ani nedýchal. Čekal jsem, že Maslák do téhle uličky, redaktorkou mu velkoryse otevřené, s ulehčením na srdci vběhne, začne národu pohotově vysvětlovat, jak moc je vnější dráha pro běžce nevýhodná, protože všichni běžci ostatní jsou za ním a on je tedy nevidí, tempo může proto určovat jen podle svého uvážení a nikoliv podle toho, jak běží soupeři, což je nevýhoda až gigantická, kterou samozřejmě znají jen závodníci, ale nikoliv veřejnost atd. atd., ale atlet Maslák odmítl touto sice pohodlnou, ale pro něj nedůstojnou cestou jít.

„Ne“, zatřásl odmítavě hlavou. „I kdybych měl jinou dráhu, dopadlo by to stejně“, řekl, a tím si u všech našich lidí, cenících si charakter, vysloužil větší úctu, než kdyby ve svém semifinále vytvořil světový rekord.