Názorně to ukázaly ohlasy na jeho desáté výročí, v nichž nechyběla ani výzva ze strany USA, aby se ruské ozbrojené síly stáhly z Jižní Osetie a Abcházie. Pro mne osobně to byl další příklad toho, jak se interpretace událostí, které jsem zažil a důkladně sledoval, může v případě potřeby změnit ve svůj pravý opak. Pro ideology, kteří udávají směr propagandy, ani pro režimní novináře, kteří ji zveřejňují, nepředstavují historická fakta ani nezávislé vyšetřování žádnou překážku v jejich lhaní. Naopak se důsledně drží postupu, který geniálně předpověděl G. Orwell.

Válka začala v noci na 8. srpna ostřelováním spícího města Cchinvali. To si vyžádalo kromě obětí z řad civilistů také životy 15 příslušníků ruských ozbrojených sil, kteří v rámci Mírových jednotek OSN dohlíželi na dodržování příměří v regionu, jenž se odtrhl od Gruzie v občanské válce v letech 1991 - 1992. Datum přepadu nevybral tehdejší gruzínský prezident M. Saakašvili náhodně. Tou dobou v Pekingu začínaly Letní olympijské hry a jejich zahájení se zúčastnili oba nejvyšší představitelé Ruské federace, tehdejší prezident D. Medvěděv a premiér V. Putin.

Přestože situace mezi oběma sousedními zeměmi byla již několik let velmi napjatá, nikoho nenapadlo, že by válka mohla vypuknout právě tehdy, protože k tradicím civilizovaného světa vždy patřilo dodržovat v době Olympiády mír. Toto překvapivé načasování však gruzínská armáda nedokázala využít. Neporadila si dostatečně rychle s osetínskou domobranou, ani nedokázala zablokovat tunely a silnice přes Kavkaz, aby tak zabránila příchodu ruských posil. Přes svou moderní výzbroj a důkladný výcvik ze strany amerických instruktorů neuměla vzdorovat ruským ozbrojeným silám a gruzínské jednotky se velmi rychle daly na útěk.

Již 12. 8. začala jednání o ukončení bojů, kterých se jako zpostředkovatel ujala Evropská unie, konkrétně její předsednická země Francie, takže mírové podmínky dojednal v Moskvě francouzský prezident N. Sarkozy. EU zároveň rozhodla o vytvoření nezávislé vyšetřovací komise, která prošetří příčiny a průběh konfliktu. Její zpráva zcela jednoznačně za viníka rozpoutání války označila Gruzii, a konkrétně gruzínského prezidenta M. Saakašviliho.

Pak ovšem zafungovala oblíbená politika dvojího metru a Michail Saakašvili (na rozdíl od Slobodana Miloševiče) neskončil před Mezinárodním soudem v Haagu. Naopak, pomalu se rozbíhající studená válka mezi Západem (zejména Spojenými státy) a Ruskou federací vedla k tomu, že jeho zločin proti míru byl zapomenut. Pak se přestalo mluvit o zjištěních vyšetřování EU, což nakonec vyústilo v současné pojetí deset let starých událostí – vzpomínali jsme na bezohlednou agresi imperialistického Ruska vůči mírumilovnému a téměř bezbrannému sousedovi. Orwell by to lépe nevymyslel.

S ohledem na svůj pokročilý věk jsem podobné ideologické přemety oficiálních míst zažil vícekrát, například kolem roku 1968. Tenkrát však existoval informační monopol vládnoucího režimu, takže se mu lhalo snáze. Dnes není problém najít třeba tu zprávu vyšetřovací komise EU a citovat z ní, ale obávám se, že přesto platí stejné pravidlo jako tenkrát v „době nesvobody“ – kdo má moc, má také pravdu. Zejména, co se historických událostí týče.

Nechci končit tak pesimisticky. U nás v Čechách dobře víme, co paní Historie umí. Každý prolhaný režim nakonec skončil špatně. Proto máme heslo Pravda vítězí! Málokdo však ví, že dlouhá staletí je doprovázelo ještě jedno, stejně vznešené: Spravedlnost vítězí! Nebylo však na standartě či erbu, ale na meči kata. Staří Čechové dobře věděli, že bez Spravedlnosti Pravda vítězit nemůže.