Pokud jde o pamětníky, kteří se tu a tam tentokrát na veřejnosti objevili, s těmi je to jednoduché. Po padesáti letech mají právo se  mýlit a na svých omylech trvat, protože pravdivý popis skutečnosti nahrazují emocemi, které v sobě po půlstoletí uchovávali a dávali jim spoluprožíváním v kruhu svých přátel často nový tvar a obsah. Sporné je, když se např. slovenská herečka, politička a diplomatka stane v ČTV „pamětnicí“ a z jejího  patetického interview se dovídáme, že tady vlastně nebyla, respektive, že se svými přáteli seděla uzavřená v hotelu v blízkém zahraničí. Podobných příkladů,  dokonce i mezi později významnými politiky obou republik,  jsou desítky a jejich zkomolená vyprávění mají jen dočasný význam prokazování loajality a historií roku 1968 a let předcházejících  se vlastně nezabývají.

Tak se stala jedním z nejautentičtějších svědectví o událostech, které nelze opomenout, reportážní černobílá fotografie, která jako by díky  zvětšující se časové vzdálenosti  od doby, o které nás informuje, získávala až magickou funkci. Její výhodou  zůstalo, že kdo chtěl, mohl si její sdělení nechat pro sebe, nebo se o něj s někým podělit a dokonce si mohl přečíst i stručné popisky, které většinou byly učeny k tomu, aby informovaly a nikoli přesvědčovaly.

Ani na této úrovni opět nezklamala ČTV, která se vydala cestou hraného dokumentu a už jen neúnavně opakované anonce, vkládané mezi podobně únavná vyprávění historiků, kteří si pletli svou profesi s uměleckou literární tvorbou nebo dokonce s hereckým výkonem, varovala před tím, že se opět někdo snaží jen o další historickou falsifikaci.

Zejména veřejná vystupování některých historiků byla varující. Mezi nimi jsou vzdělanci na poli práva jmenování jako historici, jen proto, že publikovali texty, které mají někdy i vysokou stylistickou úroveň, ale nejsou ničím jiným než vzpomenutou Chaloupeckého novinařinou. Hned ale u několik dalších, o jejichž profesionální způsobilosti nemáme důvodu pochybovat,  se dopustilo prohřešku, kterému se na Pražském vysokém učení říkalo už v 17.století, možná i dříve, „hádání z výsledku“. Znamenalo to, že teze, která má být východiskem vědecké práce je nahrazena apodiktickým tvrzením nebo axiomem, které není třeba dokazovat, ale často jen velmi ledabyle doprovázet  historickým vyobrazením.

Tak se stalo, že z tohoto ahistorického pohledu zmizely události 14.sjezdu KSČ, kvůli kterému se mj. invaze konala. Z pěti armád zemí Varšavského paktu se stali „Rusové“, nejméně tři fáze tzv. Pražského jara byly zapomenuty,  nevzpomínal se ani 4.sjezd SČSS v roce 1967 a zdá se, že už nikdy nebudeme moci chtít od českých historiků, aby uvažovali jinak o opozici vůči komunistickému režimu než jako vzpouře některých soudruhů proti stranickým strukturám  KSČ, a jiných stran Národní fronty, která někdy více, někdy méně získala podporu  různých skupin obyvatelstva.  Z dějin nám vypadlo ustavení Klubu 231, společenství bývalých politických vězňů odsouzených podle § 231 Zákona z roku 1948 na ochranu republiky a souzených tzv. státními soudy.  Stejně se zapomnělo na vznik Klubu angažovaných nestraníků, který odmítal existenci Národní fronty a  ustanovení Ústavy ČSSR o vedoucí roli KSČ. Zřejmě ani současní členové ČSSD nevědí nic o pokusu  obnovit Československou sociální demokracii, o jejím připravovaném sjezdu v Praze, který byl po dohodě „starých socdem“ s Josefem Smrkovských zrušen a proměněn  v setkání bývalých členů ČSSD se studenty pražských vysokých škol, které se konalo v omezeném počtu na FFUK v Praze.

Tyto tři historické události, které se ztrácejí v současném balastu povídání o „Srpnu 1968“, nejsou jen vzpomínkou jednotlivce nebo relativně malé skupiny osob, ale byly označeny v oficiálních sovětských dokumentech za akty „kontrarevoluce“ a uvedeny jako důvody vpádu varšavských armád. Podobně se o tom píše i v pověstném Poučení z krizového vývoje… (z roku 1970), kde navíc se za odsouzeníhodné důvody vzniku opozice považují tzv. divadla malých forem a snaha „kulturních časopisů“ zbavit se  vlivu státního a stranického dozoru.

Snad by nám při letošním „srpnovém rozjímání“ tyto tři události dovolily i nám, kteří to nemáme dovoleno zákonem, ptát se, zda vlastně alespoň už od roku 1960, nebo 1963 (záleží na rozhodnutí badatele) nešlo o „československou revoluci“,  která byla v srpnu 1968 jen přerušena. Tak se pta už v roce 1976 Gordon H.Skilling ve své monumentální práci Czechoslovakia´s Interrupted Revolution (Princeton: Princeton University Press).  A snad jen na okraj bychom se mohli ptát, proč tato práce, která vyšla v 19 vydáních v zahraničí, nebyla nikdy přeložena do češtiny a proč její autor byl vážen  v České republice za práce mnohem menší svým rozsahem i významem. Snad ne proto, že po listopadu se jí dostalo odsouzení jako dílu „pozitivistickému“, což si ještě dnes, alespoň někteří, dokážeme přeložit jako „nehádající z výsledku“.

 (rp,prvmizpravycz.foto:arch.)