Jedna z nich tento měsíc zveřejnila Globální index otroctví.

Neziskovka tvrdí, že na planetě máme nyní 40,3 milionu moderních otroků. V samotné České republice jich je údajně 31 tisíc. Podle indexu je přitom moderním otroctvím ohroženo až 19 % lidí. Naprosto alarmující a děsivé číslo. Každý pátý z nás se může stát otrokem!

Údajně nejvíc otroků je v Severní Koreji. Prý jich tam je přes 25 milionů. Vážně? Tohle číslo mě trochu zarazilo. Severní Korea je totiž tak informačně uzavřená země, že o ní málokdo máloco ví. Celkem by mě tudíž zajímalo, jak mohla neziskovka k takovému číslu dojít. Že jsou v Severní Koreji pracovní tábory, kde jsou lidé jako otroci, se běžně ví, ale že by v zahraničí někdo opravdu věděl, kolik přesně v nich je lidí, o tom silně pochybuji. Dostává to první trhliny.

Neziskovky ovšem bývají často „neziskové“ jen podle názvu, často je hlavním smyslem jejich existence čerpání veřejných peněz, pro které se vymyslí nějaký pěkný účel – třeba by se hodilo něco jako „vytvoříme index otroctví“. A veřejné peníze nepadají z nebe. Vybírají se od daňových poplatníků, kterých se nikdo na názor neptá. Globální dluh všech vlád za poslední rok vzrostl o 11 % a je na novém rekordu. Jednou ho bude muset někdo splácet. A tyto neziskovky na tom mají také svůj podíl.

Zprávy australské neziskovky se však briskně chytla česká neziskovka. Pán z Člověka v tísni poskytl českým novinářům doplňující komentář: „Dají vám malou půjčku, poté vám ji však navýší na několikanásobek. Máme běžně klienty, kteří si půjčili deset tisíc a nyní mají půlmilionový dluh. Ten člověk na vás má páku, nejste schopen mu vyhovět. Tak plníte cokoliv, co vymyslí. Jste jeho otrokem.“

Nutno říct, že na tenhle názor jsem nestačila valit zraky. Aha, takže někdo k vám přijde a jen tak bez vašeho souhlasu vám navýší půjčku. Pán z neziskovky si možná myslí, že vám půjčku někdo proti vaší vůli vnutí. A pak vám ji proti vaší vůli zvýší. A pak vám proti vaší vůli svévolně, jen tak sám od sebe, zvýší úročení. My tu nemáme zákony?

A pán z Člověka v tísni dodává: „Policie nefunguje.“ Aha – tak k čemu ji tedy máme? Chce pán říct, že když se police dozví o nějaké nezákonnosti, nekoná? Není to spíš tak, že podvedení lidé policii z nějakého důvodu neinformují? Proč asi? Není náhodou jádrem pudla to, že – jak sama neziskovka doplňuje - nejvíc jsou „moderním otroctvím“ ohroženi cizinci, lidé kulturně dezorientovaní, trpící jazykovou izolací? A jsme doma. Ekonomickými problémy z předlužení jsou nejvíc ohroženi ilegální přistěhovalci. Ti se pochopitelně policii se svými problémy nehlásí, a tudíž taky policie logicky nemůže konat.

Kdo je tedy oním hříšníkem, který porušil jako první zákony? Byl to ilegální přistěhovalec, který se nechce hlásit policii, jak sama neziskovka naznačuje? Anebo to byl věřitel, který přistěhovalci pomohl tím, že mu nabídnul půjčku, kterou si dlužník dobrovolně vzal? Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Věřitel byl nejspíš lichvář a dlužník má máslo na hlavě, jinak by šel do normální banky nebo na policii.

Na dotaz novinářů: „Co s tím můžou poškození dělat?“ se pak dozvídáme, že prý toho moc není: „Instituce jako policie nebo soudy jim nevěří. Ti lidé působí nevěrohodně a je strašně složité jim pomáhat a hájit jejich práva.“ Takže si to pěkně shrňme. Úřady těmto imigrantům nevěří, protože působí nevěrohodně. To ale neziskovkám nevadí, ty těmto lidem věří. Nakonec to ale vyjde prašť jako uhoď. Kdyby těmto lidem pomohl státní rozpočet, bylo by to z veřejných peněz. Když jim pomůže neziskovka, je to taky z veřejných peněz, protože neziskovka natáhne ruku ke státnímu rozpočtu (a přitom ještě něco zbyde pro její zaměstnance).

Můj názor je ten, že neziskovky jen devalvují význam slova otrok. Skutečným otrokem se kdysi člověk obvykle stal po prohrané bitvě, nebo se tak narodil, anebo se předlužil. Jen v tom posledním případě se otrokem stal na základě svého chybného, dobrovolného rozhodnutí. A pak neměl (téměř) žádná práva, byl majetkem svého pána.

Ten, kdo se předluží dneska, má k takovému stavu notně daleko. Jen trouba si může myslet, že věřitel, který dodržuje zákony (jako třeba banka), může usilovat o to, aby dlužník byl v problémech a nesplácel. Naopak banka se snaží s klientem dohodnout. Nesplácení není v jejím zájmu. Banky „otroky“ nepotřebují a nechtějí. Je to pro ně nevýhodné. A když už někdo nesplácí, má to právní řešení. Existuje exekuce, oddlužení, osobní bankrot. Ano, je strašné se do takové situace dostat. Ale ani tahle strašná situace není „otroctvím“. I takový člověk má na rozdíl od otroka stále svá práva.

Zkrátka dlužník je dlužník a otrok je otrok. A předlužený dlužník je velmi nešťastný člověk, ale je to pořád člověk s určitými právy, ne otrok. (To už spíš si jako „otroci“ mohou připadat daňoví poplatníci, protože skoro půl roku z roku pracují na stát, aby z toho pak financovali neziskovky, které zase financují lidi, kteří mají nějaký škraloup a k tomu si vzali dluh větší, než dokázali splatit.)

Problém je s dětmi. Těm je třeba pomoci. Systém ale nestojí o finančně gramotné lidi. Ve školách se finanční gramotnost obvykle učí jen odčárkováním na papíře. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří ředitelé jsou tak zajetí ve starých kolejích, že než by uspořádali pro děti besedu třeba o platebních kartách, jdou raději do ZOO stejně jako posledních padesát let. Školy finanční gramotnost často flákají. Dokud ale děti nepochopí, že se na dluh nekupují věci, které nejsou potřebné, že konzumní život na dluh je nesmysl, budou dluhem pořád ohrožené.

Dluhem. Ne otroctvím. Nedevalvujme pojmy.

Markéta Šichtařová