Sprostý lhář a StBácky pěstovanej kretén

Nalejme si čistého vína, vše je zcela jinak; nenávist a zlo dává pravdě a lásce jasně na frak. Zbavme se iluze; narkomanie, alkoholismus, rasismus, xenofobie, antisemitismus, neonacismus, – to je obraz národního porozumění… V čem jsme nejlepší? V pití piva, v kouření marihuany, v antigerontickém chování ke starým lidem, nechali jsme si patentovat tunelování, špičkovou korupci, novodobé kmotry, justiční mafii i šmejdy a jiné světové vynálezy… Kdysi nám někdo tvrdil; komunisté vám budou lhát, že budete nezaměstnaní a na ulicích. Nevěřte jim – pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…

Brali jsme nadarmo slova osobností té doby; plukovník Zbyněk Čeřovský byl v době okupace Československa v srpnu 1968 náčelníkem štábu stíhacího bombardovacího leteckého pluku a zároveň zástupcem velitele letiště; odmítl podepsat prohlášení Souhlas s internacionální pomocí, krátce nato byl odvolán ze své funkce a z armády doslova bez jakýchkoliv nároků vyhozen. V roce 1976 a 1981 byl zatčen a uvězněn pro podezření ze špionáže, později odsouzen a umístěn do věznice v Ostrově nad Ohří a Borech. Po propuštění byl donucen po ztrátě majetku k vystěhování s celou rodinou do Spolkové republiky Německo. Po návratu do vlasti byl paradoxně tehdejším ministrem obrany Alexandrem Vondrou oceněn vysokým vojenským vyznamenáním – Křížem obrany státu.

Zbyněk Čeřovský napsal 9. listopadu 2005: „Dne 13. prosince 1989 došlo ve Valdštejnském paláci k jednání Havlových emisarů (Vedl je Alexandr Vondra, stal se zahraničně-politickým poradcem prezidenta pro mezinárodní otázky, aniž by uměl jeden cizí jazyk, snad kromě ruštiny, poté I. náměstek MZV a následně velvyslancem v USA!) se zástupci KSČ, které vedl Vasil Mohorita. Kromě jiného byly projednány tři základní a nejdůležitější otázky:

1) Zvolení Václava Havla prezidentem za předpokladu: – bude-li zachován status quo na ministerstvu vnitra, ministerstvu obrany a nebudou-li zahájeny žádné politické procesy.

2) Nebude podán žádný návrh na zrušení KSČ. O  jednání vydal tiskový tajemník KSČ Dr. Hora večer zprávu (jednání se také zúčastnil), ale tato zpráva byla vzápětí dementována. O jednání existuje magnetofonový záznam, který je dobře ukryt, má ho k dispozici i  skupina StB kolem Havlova oblíbeného ministerského předsedy Mariána Čalfy.

3) Dále bych rád upozornil na fakt, že autorem státního znaku na žádost Václava Havla byl agent StB Jožka Skalník, u kterého se Havel skrýval v době listopadových událostí.

To je stejné, jako když Petr Uhl psal a posílal zprávy mé ženě do Rádia RFE z bytu paní Borůvkové, jinak vdovy po bývalém min. zemědělství Borůvkovi, která byla aktivní agentkou StB. Petr Uhl měl u ní počítač, který dostal údajně z Francie a tak si STB mohla všechno v klidu přečíst dřív, než to Petr Uhl poslal. Jožka Skalník byl spolu se Srpem členem, tzv. Jazzové sekce a je hanba, že autorem státního znaku je agent StB. Měli bychom prosazovat jeho zrušení. Je to stejný případ jako v Plzni, kde byl autorem pomníku gen. G. Pattona agent StB… Později přišel od KGB na MZV dopis, který jsme dostali a dali ke zveřejnění, ve němž byly některé tyto důležité body zdůrazněny.

Dopis nebyl adresován ministrovi zahraničí Jiřímu Dienstbierovi, ale Luboši Dobrovskému (V době totality dopisovatel Rudého Práva v Moskvě, poté tiskový mluvčí MZV, když „padl“ Vacek, byl jmenován ministrem obrany, po volebním neúspěchu se stal poradcem prezidenta Václava Havla, na místo Ivana Medka, kterého „vypudila“ manželka prezidenta – podobně jako osobního tajemníka prezidenta pana Hanzala. Poté byl opět velvyslancem v Moskvě, odkud ho pro změnu odvolal agent KGB Jan Kavan!?). Zveřejněn byl v „Rudé Krávě“ a v knížce „Tak pravil Cibulka“. Lze si dobře představit vydíratelnost Václava Havla tímto zvukovým záznamem. Projeví veřejnoprávní média zájem o jeho zveřejnění?“ Tolik Čeřovský.

Dalším skutečným disidentem však byl i Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací “Analýza událostí 17. listopadu 1989”. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let… Zmiňuje se také o Pithartovi.

Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových –   Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Peripetie „sametu“ pro mě začaly v srpnu 1989, kdy Miloš Zeman, pracovník Prognostického ústavu, napsal pro Technický magazín článek „Prognostika a přestavba“. Byla to bomba, v naší hospůdce, kam chodili zásadně odpůrci komunistického režimu, zavládlo nadšení. „Téčko“ šlo z ruky do ruky, kdyby už tenkrát byla přímá volba prezidenta, Havel by neměl šanci. Zeman byl hvězda, přestože měl za sebou členství v KSČ. „Miloši, vše odpuštěno!“ halekali největší pravičáci. „Jsi pašák, jak jsi to těm bolševikům nandal…“ Nikdo ještě nevěděl, jak brzy vše s KSČ v ČSSR skončí, ale jejich entuziasmus byl převeliký. A ejhle, přišly oslavy čtvrt století od 17. listopadu a ti stejní adorátoři, co Zemana velebili, ho na Národní třídě v Praze vypískali, že tam nemá co dělat. Čalfa jim nevadil. Nyní další malý exkurz do dob před čtvrt stoletím.

Po příletu Havlovy delegace do Ostravy 3. ledna 1990 jsem se v hotelu Atom pohledem setkal v tlačenici s po dechu lapajícím Valtrem Komárkem, místopředsedou Havlovy vlády národního porozumění. Takové mačkanice bývaly jen v ostravských tramvajích, tentokrát šlo však o hotelové zařízení, kde měla zbrusu nová vláda oběd. „Jak vzpomínáte na Kubu“, zavolal jsem na něho tísněný mezi Havlovou ochrankou a recepčním. „Bylo to stejné jako u nás kdysi; Che Guevarova Kuba se velmi podobala Gottwaldovu Československu, ale neztrácejte čas se mnou, nejdůležitější je teď Havel…“ Byl to nejpracovitější den mého novinářského života.

V listopadu 1989 spolupracoval Komárek, zocelen svou „moskevskou sovětizací“ a znalý kubánského revolučního kvasu, s Občanským fórem. Byl členem komunistické strany, stejně jako Pithart, Dienstbier starší či Dlouhý, přesto si po listopadu 1989 nemalá část veřejnosti přála, aby se stal zrovna Komárek prezidentem nebo premiérem; vystudoval Ekonomický institut v Moskvě, v 60. letech 20. století působil ve Státní plánovací komisi i v ekonomické sekci politbyra ÚV KSČ. V letech 1964 až 1967 se stal na Kubě poradcem Ernesta Che Guevary. Nový impulz přišel v roce 1984, kdy dostal na starost Kabinet prognóz ČSAV. Z něj později vznikl Prognostický ústav, jehož byl Komárek ředitelem v letech 1986 až 1992. Do skupiny, kterou kolem sebe Komárek v ústavu soustředil, patřili například Václav Klaus, Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek či Miloslav Ransdorf.

Parta lidí, vyjmuta komunisty jako eventuální intelektuální rezerva… V liberálním prostředí Prognostického ústavu, který tehdejší komunistický režim toleroval, již několik let před revolucí hledali možné cesty ekonomického vývoje po pádu komunismu. Nikdy se však nezbavil přesvědčení, že komunismus je reformovatelný. Proto jezdil po mítincích OF a Dlouhý mu dělal překladatele pro zahraniční novináře. Štrougalova vize byla jasná: My vám dobře teď, vy nám dobře později, až přijde krizka na Matýska…

Před rokem 1989 byl Komárek více než čtyřicet roků členem komunistické strany a zastával řadu funkcí ve státní správě. A vůbec mu to nepokazilo jeho lidský charakter; nikomu neublížil, ani nikoho nenechal popravit. Z komunistické strany přesto vystoupil v lednu 1990. Do června téhož roku byl místopředsedou vlády Mariána Čalfy, která zemi dovedla ke svobodným volbám. Do roku 1992 působil jako poslanec Federálního shromáždění. V roce 1991 vstoupil do sociální demokracie, za kterou o devět let později neúspěšně kandidoval do Senátu; nicméně vyzval spolustraníky, aby na rozdíl od roku 2003 podpořili přímou prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.

Vladimír Dlouhý, kdysi předseda ZO KSČ na Prognosťáku, za sponzory zbrojaře odmítá a vládu opřenou o KSČM by ovšem jako prezident rovněž nejmenoval. Tento Mazlík či Barokní andílek, jak byl nazýván, přijal v roce 1976 “faustovskou nabídku”. Za členství v KSČ se sice styděl, ale nehodlá se za ně omlouvat, jako jeho konkurent ing. Jan Fischer. Do partaje vstoupil dobrovolně, aby po deseti soudružských letech “pochopil”, že je stvořen pro OF. A jeho Očekávání Funkce se mu naplnilo také díky tomu, že jako mladý komunista ještě stačil v letech 1978 až 1979 studovat na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. Asi jako pro Boží rozhřešení za svůj mrzký komunistický hřích… Zrob susedovi dobře, os.re ti plot… Že by se mu vrylo do paměti 14 měsíců v období let 1967-69, během kterých působila jeho rodina na Kubě…? Možná to mělo něco společného s jeho kolegou Valtrem Komárkem z Prognostického ústavu, jenž byl na Kubě několik let poradcem Fidela Castra a Che Guevary…?

V době mého interview se Zemanem se ještě nepsalo o tom, že také ing. Dlouhý, šilhá po Pražském hradu, takže o jeho komunistické minulosti vše doplním z životopisu, v němž však není nic o jeho vztahu k protiatomové energetice, ani o tom, jak se na konferenci v Ostravě dušoval, že polské uhlí do Česka nesmí jako splátky dluhu ani páchnout. Tvrdil mi to v rozhovoru, který mi počátkem 90. let poskytl v ostravském hotelu Atom. Ještě netušil, že nejen polské uhlí, ale že majitel OKD Bakala bude nakupovat celé polské doly. Nadurdil se, když jsem se zeptal, jestli bude podporovat stavbu atomové elektrárny v Blahutovicích na Novojičínsku… Nesmysl. Spíš ho motivoval Temelín a firma Westinghouse. Dnes jako člen Národní ekonomické rady vlády má vrásky z 300 miliard korun, které je třeba na dostavbu dvou nových bloků temelínské elektrárny; o projekt se ucházejí americký Westinghouse, francouzská Areva a česko-ruské konsorcium Škoda JS, Gidropress a Atomstrojexport…

„Komárek se stal idolem sametové revoluce, ale od Občanského fóra si udržoval záměrný odstup. Nakonec však ke sblížení došlo a vzpomínám, jak jsem 8. prosince 1989 večer přijel k němu domů, přemluvil ho, aby se opět převlékl do obleku, a odvezl jej k závěrečným jednáním o složení nové vlády, ze které on vzešel jako její místopředseda pro ekonomiku…“ vyprávěl Dlouhý.

Pak byla vytvořena vláda národního porozumění… Jmenování Martina Ulčáka do čela ÚV SSM i jeho albertovské angažmá při konfliktu s policií na Národní třídě v listopadu 1989 bylo součástí propracovaného scénáře. Do čela komunistické strany měl vynést Miroslava Štěpána a do vlády Vasila Mohoritu. Václav Havel však měl též svůj scénář a místo toho, aby nechal zrušit KSČ, zvolil si za svého přítele z nejvěrnějších – komunistu Mariána Čalfu.

On dopomohl Havlovi k prezidentskému křeslu, když komunistům ve Sněmovně vyhrožoval prozrazením jejich spolupráce s StB, pokud nezvednou pro Havla ruku, a na oplátku za to dostal křeslo premiéra Československa. Havel zase udělal svého kancléře z Karla Schwarzenberga, aby si tento vystudovaný aristokratický etiket mohl „vyřídit“ pomocí korupce restituování komunisty zabaveného aristokratického majetku. Kdo spí, ani chleba neptá. Prý jen prosil o restituování hloubky a pravdivosti své víry v peníze. Sametová konspirace zkrátka plná nečekaných zvratů a zvratků. Své o tom vědí také chlapci z partičky pražského Progrosťáku, udatných to záložáků… Dodnes se objevují spekulace, zda nebyl Prognostický ústav řízen tajnými službami, včetně těch sovětských. Je to nesmysl, relativně liberální ostrůvek v normalizovaném ČSSR prostě existoval díky odvaze Valtra Komárka, který loni ve věku 82 let zemřel.

Inu, to vše se odehrálo kolem 17. listopadu 1989, kdy byl na Národní třídě uskutečněn policií „masakr“, jenž je však ve srovnání s událostmi na Majdanu v Kyjevě, v americkém Fergusonu, při protestech zemědělců ve Francii či demonstrací v Bruselu a na jiných místech světa jen procházkou růžovým sadem a politickým úsilím o změnu režimu, s jediným mrtvým studentem Šmídem, který se nakonec ukázal živý a estébák Zifčák alias student Růžička… Ať žije pravda a láska; se Spojenými státy na věčné časy a nikdy jinak…

Zdroj: Blog autora