Vzpomínám si, že ve druhé polovině šedesátých let mi s mými přáteli vadila výstavba přehrady kousek od Žlutic. Nejenže zmizel kus romantické krajiny, ale pár let byla voda v řece docela špinavá. Výstavbu tenkrát zdůvodňovali ochranou před povodněmi a nutností zajistit pitnou vodu, takže nakonec jsme si zvykli.

Od té doby uplynulo padesát let a svět se změnil k nepoznání. Jedním z průvodních jevů nové doby se stal odpor k jakémukoliv omezování a návrat k „přirozenosti“. Úplně ve všem, počínaje výchovou potomstva, svobodou pohybu a rušením hranic. Vrcholem tohoto úsilí byl boj za svobodu pro kůrovce, aby mohl sežrat šumavské nepřirozené smrkové lesy.

Neunikly tomu ani řeky. Přehrady, jezy a podobná zařízení nová doba šmahem označila za zvrhlé počiny „betonové lobby“ a jakékoli varovné hlasy, které v době povodní v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí připomínaly, že hrozbu budoucnosti představuje sucho, vlivná část odborné veřejnosti odsoudila jako nesmyslné. Stačí se podívat na debaty kolem kanálu Labe – Odra – Dunaj. Pak došlo ke klimatické změně, před kterou ti škarohlídové varovali. Je tepleji a začalo málo pršet, už čtyři roky.

Minulý víkend jsem se vypravil na výlet na horní tok Střely, abych si ověřil, zda ty končiny náhodou nebyly osídleny už před třemi tisíci lety, jak naznačily některé archeologické nálezy. Počítal jsem s tím, že budu muset asi dvakrát brodit řeku. Když jsem k ní přišel, zjistil jsem, že je úplně vyschlá, stejně jako všechny potoky, které do ní tečou. To znamená, že na ploše přes 200 km čtverečních zůstala voda jen v rybnících a přehradě. Střela nejvíce ze všeho připomíná širokou kamenitou cestu, vlastně wádí, které jsem viděl na pouštích.

Obávám se, že podzimní nebo zimní srážky ten děsivý deficit vody v krajině jen na chvíli zamaskují. Bude-li příští rok stejné počasí jako letos, začnou usychat lesy. A nám nezbyde, než se hodně rychle vrátit ke stavbě přehrad, rybníků, nádrží a jezů. Pokud tedy nechceme, aby se z naší země stala během relativně krátké doby polopoušť, která uživí jen zlomek současného obyvatelstva.

Prvním předpokladem pro překonání tohoto nového typu ekologické krize bude změna myšlení. Do staveb budoucích přehrad a záchrany lesů by nadále neměli mluvit aktivisté, jejichž nevyřčeným ideálem je divočina bez lidí. Za současné klimatické situace se dosavadní lhůty povolování staveb stávají překážkou, která bude doslova ohrožovat naší existenci. Zejména, když se letos tak názorně přesvědčujeme, že voda je nejdůležitější životní potřebou, končí komentář Jaroslav Bašta.