Ilustrační snímek

První rozdíl plyne asi z toho, že zatímco nacismus byl přímočaře brutální, komunismus se prosazoval mnohem rafinovaněji. Jen málokdo by asi byl ochoten hájit ideu nadřazenosti nějaké rasy, ale bojovat za práva chudých by chtěl kdekdo. Když se seznámíme s podmínkami v anglických továrnách poloviny 19. století, může nás napadnout, jestli na tom Marxovi přeci jen něco nebylo. Od toho už je jen krůček k tvrzení, že Marx byl výjimečný myslitel, ale jeho skvělá díla Lenin se Stalinem úplně překroutili. Základ byl ale dobrý, jen nějaké ty chyby se staly…

Zatímco nacismus byl ve své podstatě orientovaný jen na Němce, komunismus sliboval světlé zítřky všem. Díky tomu dokázal oslovit mnoho lidí po celém světě. Mnohem lépe než nacismus dokázal zakrývat vlastní podstatu. Propagandistické brožury hovořily medovým jazykem. Nabízely lákavou příležitost pro idealisty, kteří věřili, že jdou měnit svět. Přece kdo by nechtěl, aby světu vládl mír a prosperita?

Zatímco Hitler kolem sebe šířil strach, komunisté postupovali spíš jako Jezinky. Ačkoliv i SSSR vnímali mnozí jako hrozbu a „rudí“ byli rovněž považováni za extremisty, postupovali mnohem konspirativněji a své záměry halili hustou mlhou. O skutečném dění v Sovětském svazu bylo jen málo informací, které byly vyvažovány mohutnou pozitivní propagandou. Druhá světová válka se navíc postarala o to, že komunismus zazářil v jasném světle. Vděčnost k „osvoboditelům“ oslepila běžné občany i vrcholové politiky.

Na rozdíl od nacismu navíc prokázal komunismus určitou schopnost adaptace. Střídaly se v něm pravidelné vlny represe a uvolnění. Dokázal přežít dlouho, protože si dokázal osvojit schopnost vytvořit alespoň zdání normálnosti. Zatímco nacismus zanikl ve válečném rozvratu, komunismus se drolil zvolna, počáteční represe se postupně změnila v jakousi vleklou šedivou stagnaci.

Jeho vrcholovými představiteli přestali být divocí revolucionáři jako Fidel, stali se jimi nudní „strejci“ typu Milouše Jakeše, kteří místo úderných projevů blábolili cosi o Zagorové, což je sice hodná holka, ale… Copak tohle byl režim, který v 50. letech posílal své odpůrce kopat uran? Právě ono dlouhé umírání komunismu je příčinou, proč se nám ve srovnání jeví jako mírnější. Od „likvidace kulaků jako třídy“ už uplynulo mnoho let a málokdo si tu dobu ještě pamatuje.

Ideologie se nijak nevylepšila, ale už ji nikdo nebral doopravdy vážně. První generaci tvořili lidé, kteří byli přesvědčeni o tom, že stojí na prahu historické změny. A byli ochotni utopit svět v krvi, jen aby se jejich vize uskutečnila. Generaci revolucionářů ale postupně vystřídali nevýrazní pragmatičtí aparátčíci, kteří se spíš toužili utopit v šampaňském. Díky tomu si komunismus spojujeme spíš s těmi druhými, než s těmi prvními. Komunistické zřízení vidíme jako vyčerpané, jedoucí jen setrvačností až do téměř vytouženého kolapsu.

Opotřebení komunismu tudíž vzbuzuje dojem, že už z této strany žádné nebezpečí nehrozí. Místo volání po „očistě“ rýsujeme tlustou čáru. Byl tu s námi příliš dlouho, abychom se od něj mohli jednoduše odseparovat, proto je lepší na něj rychle zapomenout. Nač jitřit staré rány, že? Přece i za komunismu se dalo nějak žít a vše přece nebylo jen špatné…

Neměli bychom ale zapomínat na jedno – bojovníků za sociální spravedlnost a lepší svět bude vždy dost. Hluboké hospodářské krize přejí hlasům, že systém je špatný a je nezbytné jej radikálně přestavět. Komunismus v podobě, jak jsme ho znali, je mrtvý. To ale neznamená, že se nemohou objevit ideologie nové, které budou slibovat lepší svět, který je třeba vybudovat všemi prostředky. Že problém chudoby je třeba vyřešit násilným „přerozdělením“ majetku.

Jak se říká – kdo zapomene historii, ten je odsouzen si ji zopakovat.

Zdroj: ePortal.cz