Konečně se objevují hospodářské údaje, podle kterých lze posoudit vývoj roku 2018. Nebylo to špatné, když si na chvíli odmyslíme neuvěřitelný odliv zdrojů v podobě dividend a nerovnoprávného postavení českých výrobců. A když chvíli přestaneme myslet na to, že nás čeká doba zásadních ekonomických převratů (elektromobilita je jen jeden z nich), které teprve teď začínáme brát na vědomí. Optimista pak může snadno vypadat jako ten, kdo skáče ze stopatrového mrakodrapu a někde u 10. patra si říká: Zatím je to dobrý.

Kdybychom se hrnuli do eurozóny, jsme vítáni. Očima makroekonomů nabízíme velmi dobrá čísla. Hospodaření sektoru vládních institucí, kam se počítá i sociální pojištění nebo regiony, skončilo za rok 2018 přebytkem ve výši 47,4 miliardy Kč (to je skoro jedno procento HDP). Prosincová předpověď MF a ČNB sice sice počítala s přebytkem o polovinu větším, ale podle maastrichtských kritérií bychom obstáli i s deficitem, pokud nepřesahuje 3 procenta HDP (tedy asi 150 miliard korun). Po vstupu do eurozóny už se toleruje jen strukturální schodek půl procenta (ta část schodku, která nezávisí na hospodářském cyklu). Ale i s tímto parametrem už se u nás běžné počítá.

Při přebytku veřejných financí klesá i míra veřejné zadluženosti, po roce 2018 činí jen 32,7 procenta HDP. Dlužíme tolik, kolik představuje produkce za čtyři měsíce jednoho roku, s tím se dá žít. Navíc to má pozitivní vývoj, před čtyřmi lety to bylo o měsíc horší.

Podstatné je, že za tuto cestu na špici pelotonu fiskálně úspěšných zemí neplatíme hospodářským růstem. Ten dosáhl 2,9 procenta, takže aktuální HDP ČR činí 5,3 bilionu korun. V dolarech při středečním kurzu je to 232 miliard. V korunách nám vychází na občana zhruba půl milionu. Netřeba nad tím omdlít, ale roku 2011 to bylo o 100 tisíc míň. V dolarech ve směnném kurzu jsme se přehoupli přes hranici 22 tisíc na hlavu. Američané jsou nad 50 tisíci, ale už se nám neztrácejí za horizontem. Samozřejmě, jsou to jen průměry...

V mezinárodních statistikách se často uvádí také údaj v kupní síle PPP, založený na teorii, že běžná košile v Americe je totéž jako běžná košile v Česku. Milovníci opatlaných karbanátků srovnávají HDP na hlavu dokonce v počtu hamburgrů, které si za to lze dovolit. Ale držme se přepočtu v PPP pro potřeby bloumání mezinárodními žebříčky. Oficiální číslo ještě není známé, ale dá se říci, že letos bude nad 28 tisíc takových univerzálních dolarů na hlavu.

Podstatné je, že za účasti několika faktorů – růstu, inflace a kurzu – se Američanům konečně přibližujeme. Roku 2015 byl HDP USA v běžných cenách ve směnném kurzu skoro stokrát větší než ten český, ale loni už to bylo méně než devadesátkrát. Ještě více se lze nadmout, že se přibližujeme k rychle rostoucí Číně. Ta byla roku 2015 v přepočtu na dolary 59krát výkonnější než česká ekonomika, ale loni už to bylo jen 54krát. Má na to vliv oslabující čínská měna. Absolutní poměr Číny a USA je proto téměř neměnný na hodnotě 0,6. Zato v PPP už Čína dva roky vede. Sluší se dodat, že před 50 lety, kdy čínské reformy začínaly, patřila Říše středu k nejchudším zemím světa.

Mimo tyto počty je fakt, že zhruba třetinu HDP mezitím odevzdáme různými formami do zahraničí. Dividendy, různé platby za „služby“ mateřským firmám a další formy vývozu zisku, nutnost subdodavatelů přijímat nabízenou cenu, dominance za vymeteném trhu. Částečně mohou přinést nápravu některá jednodušší opatření, jako je sektorová daň. Například větší zdanění bank. Tvrzení, že to pak spotřebitelé zaplatí ve vyšších cenách bankovních služeb, pocházejí ze socialistického dávnověku, kdy neexistovala konkurence.

Ale berme statistiky, jak jsou. Také další maastrichtská kritéria vypadají z takového neutrálního pohledu pro ČR příznivě. Čerstvá zpráva ČNB o inflaci uvádí, že celková inflace v roce 2018 dosáhla 2,1 procenta. Maastrichtské kritérium požaduje, aby nebyla víc jak 1,5 procentního bodu nad průměrem trojice zemí s eurem s nejnižší inflací. Roku 2017 jsme z tohoto pásma vypadli, nyní jsme zpátky, podle všeho dokonce s nepatrnou rezervou.

Je to však trochu zmatené kritérium, protože třeba roku 2016 byla taková vedoucí trojice dokonce v deflaci. V čem vedla? Měli tam pokles cen, což bývá signál, že se ekonomice nedaří. Asi by nebylo radno se takovému vývoji přizpůsobovat. Spory se o to vedou od počátku, ale teď je můžeme hodit za hlavu, není to momentálně náš problém.

Koruna je extrémně stálá, to je podle pravidel přijímání nových členů eurozóny příznivé, ale tohle je pro změnu problém pro nás. Koruna by měla výrazně posilovat. Jenže kurz je zablokován obrovskými devizovými rezervami za 3,2 bilionu korun, které spíše rostou, jak ukazují poslední dekádní bilance ČNB. Přičítá se k nim totiž výnos z finančních trhů. Přerostlé devizové rezervy brzdící vývoj koruny jsou teď největším blokem pro vstup do eurozóny, kam s kurzem 25,70 za euro nemá smysl lézt.

Okénko příležitosti je tedy zavaleno dědictvím kurzového závazku ČNB, který nás bude ještě dlouho strašit jako závazek k minulosti. Horší je, že toto okénko příležitosti je v pohybu, ekonomika může uváznout. Varovná je zpráva, že prodej aut byl v 1. čtvrtletí nižší o 12 procent než před rokem. Někteří komentátoři se tváří, že se nic neděje a připisují to změně pravidel měření emisí, kterým se musí automobilky přizpůsobit. Svůj vliv má také rozbíhající se obchodní válka vyhlašovaná USA vůči soupeřům (Čína) i partnerům (EU). Oba cíle útoků jsou naštěstí dost velké na to, aby se dokázaly bránit. A do toho leze ještě nekonečný Brexit.

Jenže pokles prodeje automobilů může hlásit taky to, že epocha soukromých aut, na které je česká ekonomika extrémně závislá, pomalu míjí. Prodej aut klesal i v USA, byť mnohem pomaleji. Na Patrii jsem našel příznačnou hlášku:

-------"Můžeme s jistotou říct, že prodej nových vozů je za svým vrcholem," uvedl manažer průmyslových analýz výzkumné firmy Edmunds.com Jeremy Acevedo.-------

Mění se toho víc najednou, avšak signály z automobilového průmyslu jsou prostě nepřehlédnutelné. Takže - zatím je to dobré. Teď jde o to, neprošustrovat výhodnou startovní pozici pro změnu. A ta změna může být dost zásadní.