Podvod na účet sv. Františka z Assisi pokračuje

V církvi explodovala lež a za ní následují objektivní protikřesťanská hesla a symboly zakládající se údajně na samotné druhé Osobě Nejsvětější Trojice. Jedná se o logo, které ohlašuje příští cestu Bergoglia do Maroka, země s islámskou většinou, kde má navštívit Rabat a Casablanku.

Nebude to pouť ani apoštolská cesta, nýbrž cesta mezináboženská, která má být oslavou 800. výročí cesty vysloveně misijní, kterou vykonal sv. František z Assisi do Danietty. Záměr je jasný: upevnit falešnou spojitost mezi záměry svatého nositele stigmat a současným římským biskupem. Na logu vybraném z 50 návrhů je představen stylizovaný kříž a muslimský půlměsíc provedené barvami obou států: zelenou a červenou za Maroko, žlutou a bílou za Vatikán. Pod logem je nápis: Papež František - Služebník naděje Maroko 2019

V promluvě k diplomatům 7. ledna papež potvrdil, že se uskuteční jeho cesta do Spojených arabských emirátů (3.-5. února) a že v Maroku budou dvě důležité příležitosti pro rozvoj mezináboženského dialogu a vzájemného poznání mezi věřícími obou náboženství v 800. výročí historického setkání sv. Františka z Assisi a sultána al-Malik al-Kamila.

Postačí připomenout si dějiny, dávnější i méně dávné, že papež, který se setká s hlavou muslimů, se neinspiruje evangelizací sv. Františka z Assisi, nýbrž jen »duchem Assisi« z 27. října 1986, kdy z iniciativy papeže Jana Pavla II. se konalo světové mezináboženské setkání, kterého se účastnili všichni nejvyšší představitelé křesťanských církví a šedesát reprezentantů jiných náboženství. Papež Wojtyla více než dvacet let hlásal termín „duch Assisi“.

„Duch Assisi“ protiřečí také magisteriu  a je na hony vzdálen od nauky a přísného svědectví svatého Františka, který hlásal: »Ničemu se nesmí dávat přednost před spásou duší. Jednorozený Boží Syn neváhal pro spásu duší vystoupit na kříž. Odtud pramení jeho vytrvalost v modlitbě; to je třeba všude hlásat; v tom je třeba dávat příklad. A proto pokaždé, když ho kárali za jeho výjimečnou přísnost, odpovídal, že byl dán jako příklad pro ostatní(sv. Bonaventura z Bignoregio, Legenda maggiore, kap. IX § 1168).

Podívejme se, jak se projevil duch sv. Františka z Assisi v jeho misijních cestách mezi muslimy. Římská církev za pontifikátu Inocence III. se prohlásila za jedinou pravou Nevěstu Kristovu, která je jako taková svrchovaná a svatá, a díky zásahu sv. Dominika a sv. Františka poznala potřebu očišťování skrze chudobu, oběti a apoštolát a opravdovou evangelizaci proti katarské herezi, která pronikla do Evropy. Svatý František se setkal v Damietě v září 1219 s egyptským sultánem al-Malikem al-Kamilem a marně se snažil přinést do islámské země Krista.

Dorazil tam v srpnu 2019, když zde už dva roky probíhala pátá křížová výprava na osvobození Jeruzaléma, kam vtrhl Saladin. František spolu s bratrem Illuminátem obdržel od papežského legáta povolení vstoupit na islámskou půdu a setkat se se samotným sultánem, aby mu hlásal – přímo jemu – evangelium, aby ho obrátil, anebo dosáhl kapitulace. Ale pokus byl neúspěšný. V historické dokumentaci sv. Bonaventury z Bagnoregia čteme, že světec hlásal sultánovi pravdu o trojjediném Bohu a Ježíši, Spasiteli všech lidí s velkou pevností a zápalem ducha.

Životopisec Tomáš z Celana popisuje velmi dobře horoucí touhu sv. Františka nejen po evangelizaci, ale také nevýslovnou touhu po mučednictví: V šestém roce po svém obrácení v neuhasitelné touze po mučednictví se rozhodl odejít do Sýrie a hlásat zde saracénům víru a pokání, ale loď ztroskotala. Proto celých třináct let po obrácení (1205) si nedopřál klidu, dokud se nepokusí ještě odvážněji o uskutečnění svého snu. Odejel do Sýrie, a zatím co zde zuřily kruté boje mezi křesťany a pohany, neváhal objevit se se svým druhem před tváří sultána. Kdo by dokázal popsat jistotu a odvahu, s jakou před ním stanul a odpovídal těm, kteří tupili křesťanskou nauku? Dříve než dospěl k sultánovi, jeho strážci ho zastavili, nadávali mu, ale on se ničeho nebál: ani hrozby, ani mučení, ani smrti; i když byl častován hrubou nenávistí, byl nakonec přijat sultánem, a to s velkými poctami! Ten ho zahrnul královskými dary a pokoušel se ho získat bohatstvím světa. Ale když viděl, jak tím absolutně pohrdá, díval se na něho jako na člověka zcela jiného než všichni ostatní. Byl dojat jeho slovy a ochotně mu naslouchal.(T. da Celano, Vita prima, cap. XX, §§ 418-422).

Sultán obdivoval jeho zápal a pevnost ducha a žádal ho, aby u něho zůstal. František mu odpověděl: Jestliže ty a tvůj lid se chcete obrátit ke Kristu, rád zde zůstanu. Jestliže váháte opustit pro Krista zákon Mohameda, dej příkaz, aby zde rozdělali co největší oheň. Já a tvoji kněží vstoupíme do ohně, a tak alespoň poznáš, kterou víru je třeba pokládat za nejjistější a nejsvětější. (Viděl, jak jeden z jeho kněží, vážený a pokročilého věku, ihned zmizel, když uslyšel slova o této výzvě). (B. da Bagnoregio, op. cit., cap. IX, § 1174.)

Sultán nepřijal jeho výzvu, ale nabídl mu mnoho drahocenných darů, ale Boží muž jimi pohrdl jako blátem. (…) Když však viděl, že v obrácení tohoto lidu nemá úspěch a nemůže uskutečnit svůj sen, napomenut ve zjevení vrátil se do křesťanských krajin (tamtéž, § 1174-1175).

Ještě téhož roku 1219 organizoval bratr František misijní výpravu svých bratří mezi muslimy. K hlásání radostné zvěsti byli vybráni Bernard, Oton, Letr, Accursio, Adiuto, první tři byli kněží, ostatní bratři laici. Byli z prvních, kteří přijali řeholní život, ale také první mučedníci františkánského řádu. Jejich hlásání se uskutečnilo v mešitách v Sevile ve Španělsku.

Byli mučeni, týráni a přivedeni před sultána AlmohadeMuhammada al-Nasira, řečeného Miramolino. Pak byli dopraveni do Maroka se zákazem hlásat Krista. Přes tento zákaz dále hájili pravdu evangelia a byli znovu vězněni. Po několikerém bičování byli sťati v Mezzaluně 16.ledna 1220, jejich ostatky byly přeneseny do Coimbry.

Byl to Fernando Martins de Bulhoes, který předtím poznal mučedníky, když procházeli Portugalskem do Maroka, a rozhodl se stát se františkánem jako budoucí Antonín Paduánský. Řeči, že sv. František byl průkopníkem ekumenického dialogu, jsou pouhá bajka: Všechny historické prameny o sv. Františkovi bez ohledu na jejich původ mluví o tom, že bratr František se chtěl setkat s muslimy z touhy po mučednictví.

Také Dante píše v Božské komedii: ...z žízně po mučednictví v přítomnosti pyšného sultána hlásal Krista a jiní ho následovali (Ráj XI, 100-102 [1] ). Dramatičnost události, která nebyla žádnou vycházkou s nechutným tlacháním, ale misijní výpravou, je obdivuhodně zvěčněna jako „Zkouška ohněm“ od Giotta ve 28. scéně cyklu fresek v horní bazilice v Assisi.

Hlásání sv. Františka se týkalo vždy a ve všem trojjediného Boha, zjevených pravd spásy skrze obrácení, křtu a víry v Ježíše Krista. Jeho odvaha hovořit o tom byla přesná, pevná a jednoznačná.

Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana

Poznámka: Bergoglio již jednou hanebně zneužil sv. Františka, když použil jeho slova v názvu své zvrácené encykliky Laudato sii . 

Viz také

                                          [1]

Po mučednictví v touze věčně mladé

před sultánem kdy kázal víru Krista

i apoštolů, jenž šli za ním všade;

A stěží tvrdý lid ten že se chystá

ku pravé víře, práce že tu marná,

italské setby žeň jej láká jistá.