Vzpomínaná metoda spočívala v tom, že obvykle ve sklepních prostorách budov byly zřízeny místnosti, v nichž se zaměstnanci mohli zbavit negativních emocí, získaných v průběhu práce. V těch místnostech totiž byly instalovány figuríny vedoucích manažerů, byly tam k dispozici basebalové pálky a těmi mohl dotyčný mlátit do figuríny, dokud ho vztek či jiná podobná emoce nepřešla. Vzpomněl jsem si na to právě při sledování posledních demonstrací Milionu proti….

Hlubinný motiv demonstrací

Necelý měsíc po volbách v roce 2017 parta studentů zveřejnila výzvu „Chvilka pro Andreje“, která mu připomínala jeho předvolební sliby. Akci organizoval Mikuláš Minář. Za nějakou dobu pak založili již všeobecně známý spolek Milion chvilek a přišli s první výzvou pro Andreje Babiše nazvanou „Chvilka pro rezignaci, což bylo ke konci února r. 2018. Asi je inspirovaly události v sousedním Slovensku, po vraždě Jána Kuciaka. Masové demonstrace ve SR vedly, jak víme k rezignaci premiéra Roberta Fica po polovině března. První česká demonstrace se stejným požadavkem přišla už v dubnu téhož roku. Od té doby jich bylo celkem 14, i s tou největší, předprázdninovou „Sletnou“, jak ji vtipně nazval jeden komentátor. Tolik reálně viditelná fakta.

Mne ovšem na demonstracích zajímá naprosto něco jiného. Stále jsem nevěděl, jaký byl a pořád je, sjednocující a tedy skutečný motiv stupňujících se protivládních festivalů. K němu se ale organizátoři přiznali až před tím posledním, podle nich prozatímním vyvrcholením jejich aktivit. Prozradil jej sám lídr demonstrací, když veřejnosti sdělil, proč nechtějí být politickou stranou. Lidé i podle Mináře na demonstrace chodí protestovat z různých důvodů. Z toho lze vyvodit, že nejde jen o Babiše, Benešovou, či jiný oficiálně vyhlášený konkrétní důvod demonstrace. Ten je pro velkou část demonstrantů zástěrkou. Možná až většina demonstrantů tam jde vyjádřit i nějakou svou soukromou nespokojenost. Jde tedy podle mne o srazy nespokojenců. Od lidí nespokojených s osobou prezidenta či premiéra přes ty, kdo jsou zklamáni polistopadovým vývojem, či mají neurčitý strach z budoucnosti až po ty, kdo se třeba rozešli se svým partnerem a jsou tím také frustrováni.

Frustrace, to je ten sjednocující motiv pro demonstrace

Nejhlouběji ukrytým motivem demonstrací je frustrace, v celé škále tohoto silně negativního pocitu ztracené šance, ba až úplného zmaru.

Některé příčiny frustrace samotných demonstrujících jsem zmínil na konci předešlé kapitolky. Ovšem ony jsou skoro až nekonečně rozličné, i když s vysokou pravděpodobností existuje několik hlavních motivů, které u demonstrantů převažují. Nevím však, že by se někdo pokusil o nějaký prozkum mezi demonstranty v tomto směru, takže nehodlám spekulovat, který jev je nejčetnější příčinou jejich frustrace.

Ovšem troufnu si tvrdit, že aktivní demonstranti nejsou většinově lidé pohodoví a vůbec, jak se dneska módně říká, „nabití pozitivní energií“. Jsou to v mých očích šiřitelé špatných emocí a nejen to, jak uvedu dále. Demonstrace pak obrovským polem negativních emocí.

Frustrace u podněcovatelů demonstrací, jejich sponzorů a samotných organizátorů mají naopak vesměs velmi přesné a zjevné příčiny.

Podle mnoha znalců jsou podněcovatelé demonstrací skryti v nejvyšších politických kruzích, jejichž představitelé po listopadu 1989 v naší zemi účinně sloužili cizím mocnostem a globálním korporacím, za což si vyzískali neobyčejně tučné prebendy, ale především šanci na svou trvalou politickou moc, čti, stálou obsluhu cizích zájmů. Ti totiž již víc jak deset let nevyhráli jediné volby, takže jejich frustrace je nejsilnější a doslova všehoschopná, viz i to, že do protivládních protestů svým žalobníčkováním zapojují i své zahraniční chlebodárce.

Jenom o málo menší je frustrace sponzorů demonstrací, myslím těch velkých, dobře utajovaných, nevykazovaných v účetnictví spolku vedeném transparentně pro ohlupování „sprostného lidu“. V nejvyšších funkcích politiky ČR se totiž objevili skutečně svobodní politici, kteří nemusí poslouchat zahraniční loutkovodiče, přesněji řečeno, poslouchají jinou vrchnost než tu, která vysávala bohatství naší země skoro celých dvacet let.

Nejtragičtější je frustrace samotných organizátorů demonstrací. Jsou to lidé, kteří v prvé řadě propadli iluzi nepolitické politiky, což mimo jiné znamená naivní víru, že demonstrace co nejpočetnějšího davu coby forma jakéhosi měkkého nátlaku, je oním pravým nástrojem, který mění dějiny. A ono se jim nic změnit nedaří. Považují se navíc za elitu, jejíž názory, o nichž s určitostí ví, že jsou menšinové, pokládají přesto za jediné správné a proto hodné celospolečenského prosazení, což se jim opět nikterak nedaří uskutečnit i přes spolupráci všech médií. Lze proto od nich očekávat i jiné akce, než pouze ty, které inzerovali na Sletné.

Frustrace na druhou

Žádný z iniciátorů, sponzorů ani vlastních organizátorů demonstrací jistě není tak naivní, aby předpokládal, že po skandování davů, nactiutrhačných výlevech héééreček, ba dokonce výzvách jejích „uměleckých“ kriegskolegů k útoku na Hrad, se Benešová, Babiš či dokonce Zeman rozbrečí a budou abdikovat. Předpokládám, že i většina demonstrantů si to od počátku nemyslela a teď už nemyslí prakticky vůbec nikdo. Jenže co dál? Přece nelze pořád, i když třeba ve stále se zvětšujícím množství, chodit na náměstí se vzrušovat, ukájet svou frustraci a…pořád nic. Sice nějaká americká socioložka, čti pseudovědkyně, vydedukovala, že k pádu vlády stačí, aby prý něco kolem pouhých 3,25 procent obyvatelstva vyšlo „spontánně“ do ulic a vláda musí padnout. Ovšem v diskusi pod jejím článkem lze číst pouhopouhý výsměch této tezi.

Dlouhodobé zkušenosti z akcí odporu hovoří totiž o něčem jiném. Pouliční protesty, to je jenom měkké násilí. Nejeden klasik politické teorie i praxe je hodnotí spíše jako palebnou přípravu k účinnějším metodám protestů. Měkké násilí s velkou pravděpodobností nepřináší očekávaný výsledek, takže musí přijít nějaká metoda tvrdého násilí. Proto nejeden ze zmíněných radikálů kdysi musel zvolat: „To chce krev“. A právě v tomto punktu vidím největší nebezpečí demonstrací vedených Milionem chvilek. Jsou příliš profesionálně organizované, ba dokonce celostátně, takže zoufale potřebují alespoň nějaký výsledek. Jejich sponzoři, ti opravdoví, patří k investorům, kteří nejsou zvyklí vyhazovat peníze pro zábavu, nadtož ještě k tomu ne svou. Takže se s vysokou pravděpodobností opravdu už čeká pouze na tu „krev“. Lze tedy oprávněně předpokládat nějakou provokaci, nebo promyšlené malé místní násilí, jež by vyprovokovalo jakýkoliv zásah policie. Ten se totiž dobrou propagandou dá vždycky lehce zneužít. Vždyť i onen posvátný Listopad je toho přece velkým příkladem.

Demonstrace jako měkká forma společenského násilí se ukázaly jako nedostatečný nátlak na Babišovu vládu se silnou podporou Zemana. Proto se již mnozí politologové ptají, co chtějí iniciátoři, sponzoři a samotní organizátoři demonstrací dělat dál. Neustálé demonstrace bez reálného výsledku jsou viditelně i v očích veřejnost čím dál tím zbytečnější.

Ty velké demonstrace pořádané profesionálně panem Minářem byli tři, a to ještě každá proti někomu či něčemu jinému. Předpokládám, že ta další už bude nezakrytě proti prezidentovi republiky. Tahanice kolem odstoupení ministra Staňka mohou být k tomu tou pověstnou poslední kapkou. Kupříkladu děkovný dopis Petra Pitharta shromážděným na poslední Sletné, je náznakem i jeho soukromé víry ve svou šanci. Už jednou prezidentem chtěl být, má tedy jasný motiv k frustraci, takže možná doufá, že třeba by mu to s pomoci davu napodruhé mohlo vyjít.

Motivem demonstrací je prakticky u všech aktérů frustrace. Prozatímní vývoj ji nikterak nesnižuje. Vytváří se tak v zemi obrovské negativní pole dvojnásobné frustrace. Oné osobní, zesílené neúspěšností samotného davového nátlaku.

Nesdílím optimismus pana Valenčíka, že velká účast na demonstracích svědčí o jakémsi probouzení občanskosti, jež vede lidi k veřejné aktivitě. To lze podle mne za prvé tvrdit o demonstracích vznikajících spontánně, ze zdola, což akce „Milionu chvilek…v žádném případě není. Ale především demonstrace občanské by měly za motiv problémy, které jsou pro občany zásadní v současné době. Třeba protesty proti válce, protesty proti tomu že jsme nájemníky ve vlastním státě, či nádeníky cizích korporací. Vedle těchto problémů jsou protesty proti Babišovi, či Benešové ubohou nicotností, nedůstojnou uvědomělého občanství.

I sociolog Hampl si všiml, cituji: „Když čtete výpovědi demonstrantů z posledních dnů pozorně, všimnete si, že hlavním tématem není Babiš, nýbrž vlastní ego. ´JÁ nesnesu, aby…pro MĚ je nepřijatelné… JÁ odmítám tolerovat, že…“, konec citace. Myslím, že jsem oprávněně přesvědčen, že sjednocujícím prvkem demonstrujících je jejich soukromý vztek a Sletná pak jakousi cimrou, kde mohou mlátit ty, koho nenávidí.

Nejrizikovější faktor demonstrací

Tvrdím, že demonstrace pořádané spolkem „Milion chvilek…“ v sobě skrývají největší polistopadové nebezpečí pro stabilitu naší země. Jeden z jejich prvků je v mých očích dokonce naprosto nepřípustným rizikovým faktorem. Za ten považuji vystupování herců na jakémsi seriálu davových, protivládních show.

Herecká profese je ze svého principu působením na emoce až temné pudy diváků. U vysokoškolsky vyškolených účinkujících jde dokonce o záměrnou manipulaci. V tomto případě tu nejhorší, protože je podněcován dav. Při tom dav je vždycky nebezpečnou smečkou, která, mimo jiné, nevykazuje ani jeden znak demokracie, přesněji naší Ústavou deklarované zastupitelské demokracie. Vystupování Mádla, Polívky, Basikové či Geislerové jsou v mých očích akty šířením nenávisti dokonce proti obrovským skupinám obyvatelstva. Dávno již proto měly konat orgány činné v trestním řízení. Jen pevně doufám, že veškerá činnost včetně financování aktivit Milionu chvilek…, je monitorováno a dokumentováno ze strany BIS.

V posledních třech velkých demonstracích proti vládě zaznělo tolik nenávisti, že lze oprávněně tvrdit, že třídní boj byl vedle toho rytířským střetnutím. Zdůrazňuji, že ti herci, jež jsou klubíčkem zmítaným emocemi, které předvádějí demonstrujícímu davu, jsou největším rizikem akcí Milionu chvilek… Osobně mně pak nejvíc vadí, jak malý počet kolegů z jejich branže se od prostořekosti až vulgarit veřejně distancuje. Lidová zkušenost říká, že mlčení je souhlas. Takže si oprávněně myslím, že zmíněná společenská vrstva, vesměs populárních celebrit, sdílí rovněž názor, že voliči Zemana a Babiše jsou všichni hloupí, zaostalí ba dokonce nehodni volebního práva a tedy pouze hodni jejich pohrdání!? Od vrstvy tak často veřejně hovořící o své pokoře jde minimálně o pokrytecké chování. Proti moru nenávisti je podle mého soudu povinen účinně bojovat každý veřejně aktivní člověk.

Co dál?

Na poslední Sletné Minář inzeroval, že další díl seriálu bude 21.srpna a ten hlavní pak 16.listopadu letošního roku, v sobotní předvečer třicetiletí posledního významného dějinného zlomu v naší zemi. Herci zase vyhrožovali, že venkovskému lidu v Čechách, ještě více pak na Moravě a ve Slezsku, budou jezdit nalévat své přesvědčení do jeho dutých hlav. Asi na to budou mít nějaký digitální „Norimberský trychtýř“.

Z uvedeného plyne, že si demonstranti vzali oddechový čas. I nestudující studenti asi ctí prázdniny. Není podle mne obav, že by na venkov přes prázdniny směřovaly spanilé jízdy studentů, jako tomu bylo v listopadu 1989, kdy se mohli „ulít“ z vyučování. Dnes totiž mají své digitální sítě, na jejichž vliv spoléhají a nic víc neumí, než se s jejich pomocí změnit ve řvoucí dav. A i kdyby se nakrásně někteří superiniciativní rozhodli otravovat lidem dovolenou, není zapotřebí si z toho dělat těžkou hlavu. Jako jednotlivci jsou totiž nicotní. Mají jen a pouze své vidění světa, nejsou schopni poslouchat jiné názory a především nemají reálné životní zkušenosti. Stačí si jejich aktivit nevšímat. Nic užitečného se od nich veřejnost stejně nedoví.

Apoštoly a apoštolky z herecké branže, jež by se přece jen odhodlali přijet na venkov s uvědomovacími projekty, jak je u nich módní nazývat svou činnost, by lidé selského rozumu měli rovněž ignorovat. Pokud by byli až příliš dotěrní, pak „lid“ má velice silnou protizbraň, jíž je humor. Nic tak neplatí na domýšlivou pýchu, jako to, když se ji podaří zesměšňovat.

Ignorovat, ignorovat a zase ignorovat a když to nejde, tak zesměšňovat. Oni jsou totiž na tom velice špatně. Vůbec neví co dál. Zoufale očekávají, že se k nim přidá snad celá zem, jako před třiceti lety. Jenže mimo jiné, současná vláda je první, která opravdu alespoň něco málo dělá pro významnou část dolní příjmové poloviny společnosti. Je to sice populistické, ale zatím účinné vůči aktivitám domýšlivých elit. Bude-li to potřebné, měla by většinová veřejnost bojkotovat veškeré a nejen politicky motivované aktivity elitářských skupin. Třeba výjezdní šňůry mnohých komediantů po celé naší zemi s jejich „uměleckými“ počiny.

Velmi důležité bude, aby ve zmíněném oddechovém čase společenství rozumu, až selského rozumu, se nenechalo v žádném případě vyvézt z míry a běžného života předpokládanými provokacemi. Sociální sítě nemusí sloužit jen elitářům k organizaci protivládních akcí, mohou a měly by také posloužit k účinnému zvyšování informovanosti a především soudržnosti oné, zatím mlčící většiny. Velmi účinně pak šířit informace při eventuálních mimořádných volbách, kterými se již vyhrožuje.

Většinová vřejnost si musí být pořád vědoma toho, že proti ní stojí zájmy mnohem vlivnějších, mocnějších a slouží jim ti nejschopnější ze všehoschopných. Podle mne je proto jejím nejvyšším úkolem dosáhnout stavu, aby budoucí demonstrace Milionu chvilek…nebyly nikdy víc než ventilem individuálního vzteku a nenávisti.