Posuďte sami. Do Nejvyšší rady prochází pět politických sil. Dvě z nich, Opoziční platformu - Pro život Medvedčuka - Bojka - Rabinoviče (druhé místo) a Evropskou solidaritu exprezidenta Petra Porošenka (třetí místo) lze okamžitě odhodit.

Mají jakoby nějaké programy, plány a strategie, ale v současné Radě je jim přidělena role destruktivní opozice. Prezident Zelenský, jehož strana Sluha národa zaujímá první místo s výsledkem přesahujícím 42%, uvedl, že s výše uvedenými stranami nebude vytvářet parlamentní koalici.

Ještě zde je Baťkivščina Julie Tymošenkové. Tato politická síla je dosti eklektická a nekonkrétní, ale po mnoha letech, které Tymošenková strávila v politice, voliči i ukrajinští politici i jejich zahraniční kolegové si dokonale její styl osvojili.

Program Tymošenkové, který lze stručně vyjádřit šesti slovy: "se všemi se domluvit, všechny podvést", se nikdy nevyznačovala ani originalitou, ani důsledností, ale Tymošenková vždy politicky tíhla k Západu a vždy se snažila v ekonomických otázkách spolupracovat s Ruskem, neboť pouze tato spolupráce poskytovala prostředky na udržování ukrajinské státnosti.

Během současné volební kampaně se však vůdkyně Baťkivščiny a členové její strany nijak nevyznačovali na obecném pozadí. Vznikal dojem, že se v zásadě nechystají bojovat o voliče v naději, že je zvolí ze setrvačnosti. Celkově se nemýlili, Baťkivščina prošla do parlamentu, ale nikdo neví, k čemu tam je potřebná.

Vůdce závodů strana Sluha národa se vůbec neobtěžovala se zpracováním nějakých perspektivních projektů. Voliči byli vybízeni, aby ji podpořili jednoduše proto, že prezident Zelenský potřeboval většinu v parlamentu, aby mohl jmenovat svou vládu (kvůli tomu se přece předčasné parlamentní volby konaly).

Je pravda, že Ústava Ukrajiny nepředpokládá, že by prezident měl kontrolovat vládu, spíš naopak, je to v ní uvedeno takovým způsobem, aby se hlava státu mohla soustředit na zahraniční a bezpečnostní politiku, a kabinet ministrů se sám skvěle vypořádá s ekonomikou.

Všichni prezidenti však usilovali o nastolení kontroly nad parlamentem i vládou odpovědnou parlamentu (právě před nově zvolenou Nejvyšší radou ministři vlády skládají své pravomoci).

Obecně voličovi vysvětlili, že Rada se musí "restartovat", aby tam Zelenský získal většinu nikoli v říjnu, ale již v červenci. Protože bez většiny v Radě nemůže jmenovat a odvolávat ministry, a to je hlavní překážkou všeobecného štěstí.

Je to divné, ale v mnoha zemích té Evropy, do níž Ukrajina tak obětavě směřuje, a také v USA, které jsou neméně obětavě patronem Ukrajiny, prezidenti roky pracují s opozičními parlamenty - a svět se nezboří.

Takže poté, co prezidentská strana získala většinu v Radě, již splnila své sliby voličovi - ostatní se musí stát samo.

Většina pro Zelenského, ostatní jsou pozadí

A konečně strana Hlas Svjatoslava Vakarčuka (který byl kdysi slavným zpěvákem na některých místech Ukrajiny), která uzavírá šťastnou pětici. Spojila lidi, kteří byli ideově blízcí Porošenkovi, ale kteří se rozhodli se distancovat od politika, který katastrofálně prohrál prezidentské volby. Všechny pokusy Vakarčuka vysvětlit, proč je jeho strana potřebná a co se chystá v Radě dělat, končily trapasem - nikdo prostě nemohl pochopit, co konkrétně chce říct. Slova jsou jako by známá, ale věty se z nich nedaří vytvořit

Přesto se pro stranu hlasovalo a do parlamentu se dostala, a Sluha národa ji dokonce považuje za hlavního partnera v koalici, což je bezpochyby důsledkem toho, že Vakarčuk nemá žádné politické ambice.

Obecně se volby konaly proto, aby prezident Zelenský mohl v Radě utvořit většinu. Tymošenková se také chce připojit k proprezidentské většině se svou Baťkivščinou, ale nedůvěřuje se jí, protože ji podezírají, že chce obsadit premiérský post. Z pohledu klasické politiky na tom není nic pobuřujícího, ale z pohledu ukrajinské politiky příliš samostatného předsedu vlády prezident nepotřebuje.

Porošenko vedl svou Evropskou solidaritu do Rady proto, aby nebyl uvězněn (za výsledky svého prezidentování), ale aby také nemusel platit za svobodu svými obchodními aktivy. To je jeho politický program.

Opoziční platforma Bojka - Medvedčuka by měla podle všeho nabídnout nějakou alternativu kurzu vlády (když je opoziční). Zatím celá alternativa spočívá v tom, že vůdci Platformy navrhují zahájit přímá jednání s Donbasem, aby ho přesvědčili "k návratu do struktury Ukrajiny".

Poté plánují vnutit Rusku jednání o návratu Krymu. Je samozřejmě dobré, že navrhují rozhovory s Donbasem a neostřelovat jeho města těžkým dělostřelectvem, ale co se stane, pokud Doněck s Luganskem nebudou souhlasit s jejich plánem nebo ukrajinští nacionalisti?

Je to rétorická otázka, protože Opoziční platforma si je dobře vědoma toho, že nikdo v Kyjevě se nechystá jejich plány realizovat, proto je lze vyhlašovat třeba osmkrát denně. Do vlády je nevezmou a přetrváváním v opozici nebudou moci nic z navrhovaného udělat.

Čili, většina stran, které přišly do Rady, žádné plány, kromě vstupu do Rady, neměla a nemá. Ti, kteří mají plány (Opoziční platforma), je stejně nemohou realizovat. A konečně ti, kteří mají plány a kteří je částečně dokážou realizovat (Porošenko a jeho Evropská solidarita), vidí Radu jako útočiště před možným politickým a ekonomickým pronásledováním - nic víc.

Celkově se však ukrajinská politická elita překvapivě klidně zachovala k právě uskutečněným volbám. Byli pro ni jasně mezistupněm. Soudě podle náznaků, které již zněly, většina politiků v Kyjevě očekává předčasné prezidentské volby (a poté parlamentní) asi za dva roky.

Právě na ně se připravují. Mimochodem, i když se tyto naděje splní, názvy stran a jména jejich vůdců se změní, ale podstata zůstane stejná - prorazit k moci, a pak už po nás potopa.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová