pozn. Článek vyšel před volbami v Sasku a Braniborsku, ale řada věcí je v něm stále aktuální.

U našich západních sousedů se pořád něco děje. Bavorský předseda vlády Söder, který ještě před nedávnem nemohl Zeleným přijít na jméno, objímá v přítomnosti fotografů stromy a v zoufalé snaze být zelenější než Zelení navrhuje zakotvit klimatické cíle vlády do ústavy. „Dokonale integrovaný“ černoch z Eritreje shodí ve Frankfurtu matku s dítětem na koleje před projíždějící rychlík. Na koupališti v Düsseldorfu, kde již několikrát řádili severoafričtí, patně poněkud hůře integrovaní migranti, budou instalovány videokamery a každý návštěvník bude muset mezi plavky a detektivku vložit občanský průkaz, protože bez něj ho tam nepustí. Předseda správní rady fotbalového klubu Schalke O4 Ferdinand Tönnies sdělil veřejnosti, že v Africe je třeba stavět elektrárny, protože jinak tamní obyvatelé nepřestanou kácet stromy a v noci, nemajíce světlo, „vyrábět“ děti, načež se v médiích a politice rozběhl další díl nekonečného seriálu na téma „rasismus všedního dne“.

Antirasistické kampaně, odpovídající fázi zostřeného třídního boje v někdejších komunistických státech a už dávno ztrativší jakoukoli vazbu k reálnému významu slov „rasa“ a „rasismus“, slouží primárně k periodické mobilizaci veřejnosti k „boji proti pravici“. Rasista či potenciální rasista je každý, kdo zprava kritizuje migrační, ekologickou, multikulturní či feministickou politiku vlády. Potenciální či skutečný rasista je také každý, kdo zastává menschenfeindliche, tedy tzv. „lidem nepřátelské“ postoje. A ty zastávají podle staronového zjištění „badatelů“ z univerzity v Bielefeldu všichni, kdož si myslí, že je v Německu mnoho cizinců, kdo prohlásí, že cizinci se liší od většinové společnosti, nebo kdo žádají, aby stát při posuzování žádostí o azyl postupoval přísněji, anebo si myslí, že migranti mají vyšší kriminalitu než rodilí Němci. Jinými slovy – potenciálně či reálně „rasistickou“ je výrazná většina německé společnosti, jež považuje migranty, zejména muslimské, za ohrožení německé národní identity či německé kultury. Ale klackem rasismu, resp. podpory „pravičácké“ AfD okamžitě zamávali bdělí strážci politické superkorektnosti i nad hlavou politika CDU Carstena Linnemanna, který řekl, že je nutno podporovat u dětí migrantů znalost němčiny a pokud není dostatečná, měl by se odložit nástup dítěte do školy. Jak napsal v reakci na Linnemannův případ jeden z mála rozumných německých novinářů Ulf Poschardt v deníku Die Welt, atmosféra v zemi je „absurdně rozdělená a otrávená“.

Nervozita vládnoucích elit jde do značné míry na vrub blížících se zemských voleb ve třech východoněmeckých zemích, které se uskuteční 1. září (Sasko a Braniborsko) a koncem října (Durynsko). Ve všech třech případech může totiž zvítězit Alternativa pro Německo, kterou podle posledních průzkumů hodlá ve všech třech zemích volit mezi 20 a 25 % občanů. Ani v jedné zemi nemá sice AfD šanci podílet se na vládě, protože stojí v opozici proti uzavřenému kartelu ostatních stran, ale symbolický význam případného vítězství „pravicových populistů a extrémistů“ by byl značný. Mimo jiné by opět připomněl trvající rozdělení SRN na „pokrokový“ Západ a „nahnědlý“ Východ, který ani po třiceti letech od sjednocení údajně nepochopil podstatu západní demokracie.

Německý establishment mezitím zintenzivňuje úsilí o diskreditaci a dehonestaci AfD. Má k němu posloužit i nedávné uvalení dohledu rozvědky na Identitární hnutí (IB), které vystupuje na obranu západní civilizace a kultury před islámem. Tato zásadně nenásilně vystupující skupina několika set převážně studentů a mladých mužů totiž napadá jádro dnešní západní politiky, jímž je multikulturalismus, a proto je elitami považovaná za fatální hrozbu a – slovy prezidenta německé rozvědky Haldenwanga – za „duchovní paliče“. Nechybí už ani jejich srovnávání s Hitlerovou mládeží! AfD sice oficiálně vyhlásila zákaz jakýchkoli kontaktů s IB, ale blízkost názorů obou formací je zjevná a mnoho členů AfD se soukromě netají sympatiemi k IB. Dohled uvalený na identitáře je proto zjevným „varováním“ i pro AfD.

Novou a vskutku děsivou kvalitu nabraly útoky proti AfD v souvislosti s vraždou hesenského regionálního politika Waltera Lübckeho, který byl počátkem června zastřelen ve svém domě údajně (již zatčeným) pravicovým radikálem. Lübcke obdržel v posledních letech řadu výhrůžek smrtí v souvislosti se svým výrokem v době vrcholící migrační katastrofy na podzim 2015. Dne 15. října Lübcke prohlásil na adresu vlastních spoluobčanů, kteří protestovali proti migrační politice vlády: „Tady se jedná o hodnoty. A kdo tyto hodnoty nezastává, může kdykoli odejít ze země, pokud s nimi nesouhlasí... To je právo každého Němce.“ Toto je nejnehoráznější výrok na adresu vlastních občanů, nemyslitelný kdekoli mimo merkelovské Německo. Oněmi hodnotami myslel Lübcke křesťanské hodnoty. Pokud pomineme fakt, že právě ty jsou od nástupu Merkelové v politice CDU mrtvé, pak si Lübcke dovolil skandálním způsobem zavazovat občany Spolkové republiky hodnotami jinými než sekulárními, na kterých spočívá německá ústava.

Ale ještě daleko horší je skutečnost, že německý politik, otevírající náruč masové nelegální islámské migraci, vyhání ze země vlastní občany, kteří si dovolují mít jiný názor než vláda. Jeho neuvěřitelný výrok mu v CDU prošel bez jakékoli sankce, takže se lze domnívat, že jej strana schválila a schvaluje. Z desítek tisíc Němců, kteří se každý rok stěhují z Německa pryč, patří nepochybně mnozí k těm, kteří z tohoto a podobných důvodů považují zemi řízenou dnešními levicově liberálními elitami za ztracenou.

Hanebná vražda Lübckeho poskytla elitám příležitost k frontálnímu útoku proti AfD, již média unisono označila za duchovního původce Lübckeho smrti. Nejdále zašel fanatický nohsled Merkelové Peter Tauber, který označil bývalou poslankyni CDU Eriku Steinbachovou, jež Lübckeho tvrdě kritizovala, za „spoluvinici“ na jeho smrti. A dále navrhl uplatnit článek 18 německé ústavy hovořící o odnětí základních práv těm, kteří ohrožují demokratický pořádek v SRN – to jest všem, kdo odmítají současnou politiku vlády. Podobných výroků zazněla celá řada. Např. deník FAZ vyzval k „netoleranci“ vůči AfD a soudnímu postupu proti jejím sympatizantům. Do takových obrátek se psychický teror proti všem, kdo smýšlejí kriticky o migrační a multikulturní politice vlády, dosud nedostal. Lze očekávat, že již tak zastrašené obyvatelstvo především v západních spolkových zemích se stáhne ještě hlouběji do vnitřní migrace a příští průzkum veřejného mínění přinese ještě více šokující čísla než poslední šetření Institutu pro demoskopii v Allensbachu, podle nějž se až tři čtvrtiny Němců obávají o celé řadě témat mluvit na veřejnosti...

Dalším výstřelem z kanónů politicko-mediálního kartelu proti AfD byl pokus saské volební komise zneplatnit podstatnou část její kandidátky před zemskými volbami. Záminkou se stala skutečnost, že se straně nepodařilo sestavit celou kandidátku na jediném zasedání. Všichni konkurenti AfD ve volební komisi tudíž odhlasovali, že AfD může postavit do voleb jen 18 z celkových 61 kandidátů. Saský ústavní soud však proti očekávání předsedkyně volební komise za CDU rozhodl o stížnosti AfD ještě před volbami a dal straně částečně zapravdu, takže nyní může na volební listiny zapsat 31 kandidátů. Postup volební komise byl v lepším případě právně pochybený, v horším zcela vadný. O jeho politickém pozadí nikdo v Německu nepochybuje a nikoho to už také po letech politických ústrků a neférového jednání vůči AfD nepřekvapuje.

Svým odpůrcům ale AfD poskytuje sama nemálo munice k dalšímu ostřelování, a to svou vnitřní rozpolceností na liberální a národně konzervativní křídlo. Její podstatnou příčinou je odlišná mentalita západních a východních Němců, i když národovecké křídlo Björna Höckeho má nemálo stoupenců i na západě. Konflikt s takto vymezenými póly probíhá v AfD od počátku její existence a vedl před několika lety k odchodu skupiny zakládajících liberálních ekonomů. Řadě lidí v AfD, pocházejících ze Saska či Durynska, se zdá, že jejich kolegové z Bavorska či Porýní podléhají „teroru ctnosti“ (T. Sarrazin), v němž vyrůstá a žije už druhá generace západních Němců. Především ve východních organizacích AfD se počátkem letošního roku zvedl odpor, když se v reakci na zesílený tlak ze strany rozvědky spolkové předsednictvo usneslo jmenovat komisi, která měla vypracovat soupis pojmů, jimž by se členové strany měli vyhýbat a nezavdávat tak zbytečně médiím příležitost ke skandalizaci AfD.

Klíčovými tématy vnitropolitické diskuse v Německu zůstává klima a migrace. V obou se vládnoucí elity pod tlakem zelených extremistů dramatickým způsobem radikalizují, jak ukazuje shora uvedený příklad bavorského ministerského předsedy Södera. Zbožnění švédské blouznivkyně, návrhy na uhlíkovou daň a vyšší zdanění masa jsou dalšími příklady z nekonečného příběhu hysterizace německých elit, takto zdatných obchodníků se strachem, jemuž Němci tak rádi podléhají. Vláda sice zdanění masa odmítla, ale to je starý známý rituál z posledních let německé politiky: Zelení něco navrhnou, CDU to naoko odmítne, ale současně v zákulisí začne chystat opatření, aby to později mohla přijmout.

V krajně levicovém tisku SRN, pro který jsou i Zelení málo fanatičtí, zaznívají ale i mnohem děsivější návrhy, např. na „radikální omezení svobod“ či zavedení „ekologického gulagu“. Je zjevné, že v závětří letitého boje proti pravici a pod částečnou záštitou SPD, Zelených a Levice vypučely v Německu síly, které se už netají snahou po likvidaci demokracie a nastolení tvrdého zeleného teroru.

Všichni tito rudozelení zběsilci jsou zároveň horlivými stoupenci dovozu černochů a muslimů do Spolkové republiky. Zde se jejich ikonou stala „kapitánka“ Racketeová, jejíž případ má minimálně dvě roviny: 1) Feministickou: Hle, žena velí lodi, další mužská bašta padla! A jsou to ženy a dívky, které musí ukázat cestu ze světa zničeného mužskou pýchou a agresivitou! 2) Politickou, neboť německé elity od krajně levičáckých plátků až po prezidenta Steinmeiera se opět shodly, že „morálka“ je výš než zákon. Fanatická obrana nezodpovědné „kapitánky“, která při riskantním manévru své lodi málem usmrtila několika italských policistů, je fundamentální výpovědí o beznadějném úpadku německé politiky. Specificky náboženský rozměr pak mají výroky některých německých biskupů, že Racketeová kráčí ve stopách Ježíše Krista, neboť prý zachránila lidské životy. Samozřejmě nemá smysl se ptát, proč při onom „zachraňování“ tito údajní Ježíšovi následovníci neotočí kormidlo k africkému břehu. Po patnácti letech devastující vlády Merkelové a skoro čtyři roky od migrační krize je možno zodpovědně prohlásit, že německé elity zachvátil nevyléčitelný sebevražedný amok. Jediná relevantní otázka tudíž zní: Budou schopny tuto politiku dovést až do hořkého konce za pasivního přihlížení, event. přitakávání většiny německých voličů?

Na východě Německa odpor sílí, i když výsledky AfD zatím nedostačují na zásadní obrat. Pokud jde o mnohem početnější a bohatší západ, zde je na místě velká skepse. Ani šokující frankfurtský případ, ani o pár dní starší stejně hrůzná vražda Němce, kterého před očima jeho malého syna migrantský podvodník ze „Sýrie“ rozsekal mečem, nepřivedly do Němce do ulic. Tím by se totiž ocitli na špatné straně barikády „boje proti pravici“, který se vede doslova všude a jehož dobře medializovaných obětí přibývá. Za členství, přímou i nepřímou podporu či veřejně projevené sympatie k AfD jsou lidé propouštěni z práce, vyhazováni z vedení sportovních svazů, přicházejí o badatelské granty či možnost uspořádat výstavu obrazů. Odpor proti těmto totalitním praktikám je nulový či mizivý.

Němci jsou po staletí poddanským nárůdkem, který má rád, když se o něj stát plně postará. Proto běží za mocí jako děcko za píšťalou hamelnského krysaře. A i když mnozí Němci jednají jako anarchisté, tak přece v hloubi srdce milují a uctívají své vůdce. V mnoha německých mozcích se nejlépe daří zkratkovitému kultu osobnosti od Maa po Merkelovou. A každý, kdo tuto hru kazí, kdo radostně nepochoduje s davem, je moralizující většinou urážen a vyštípán. Tak tomu bylo vždy. (Dirk Schümer, die Welt, 2018)

Institut VK

Aleš Valenta