„Dvacet minut je tak velmi dlouhá doba, že pokud bychom tento interval brali jako bernou minci, pak pacient nemá v podstatě žádnou šanci. Z tohoto pohledu je dojezd špatný.“ (Marek Obrtel)

V jaké kondici jsou nyní lékařské záchranné služby v České republice?

Marek Obrtel: Pokusím se doplnit. Pracoval jsem 26 let v Armádě ČR, kde jsem měl na starosti mimo jiné také urgentní medicínu. Potom jsem se stal lékařem převážně záchranné služby, a také urgentních příjmů. Momentálně působím jako primář okresu Kroměříž u záchranné služby Zlínského kraje s 27–28letou praxí u záchranné služby.

Co se týče kondice záchranných služeb, a tím se nechci nějak vychloubat či holedbat za nás záchranáře, myslím si, že záchranná služba je jedním z nejlépe fungujících segmentů našeho zdravotnictví, neboť dokáže zajistit nejen svou základní funkci, tedy přednemocniční neodkladnou péči, ale často také zabezpečujeme i tzv. odkladnou péči. To znamená, že jsme nahradili funkci spousty dalších segmentů jako jsou praktičtí lékaři, jako jsou pohotovosti, jako jsou třeba první linie specialistů a mnoho dalších. Přesto si myslím, že záchranná služba funguje stále tak, jak by fungovat měla. Dokonce podává ještě i tyto výkony navíc.

Přesto čtu titulek v Hospodářských novinách: „Kvůli rušení pohotovostí jsou zahlceny urgentní příjmy nemocnic i záchranky.“ To říká šéf lékařské komory. Prezident čs. lékařské komory je Milan Kubek. Toho se v článku ptala redaktorka Iva Bezděková dne 18.9.2019. Je to pak trochu matoucí. Pokud je na tom záchranná služba dobře, proč takové titulky v médiích?

Ve své podstatě to tak je. Zde musím dát „výtce“ za pravdu. Pohotovosti se ruší, pak extrémně narůstá počet pacientů, kteří jsou ošetřeni záchrannou službou, kteří dochází na urgentní příjmy. To tak je, tomu se nedá protiřečit. Ovšem pak je ale otázkou, jaký druh pohotovostních lékařských služeb je rušen.

Doba, kdy byly pohotovostní služby organizovány různými subjekty: ministerstvem, kraji, nemocnicemi…, je doba snad přežitá.  Měli bychom se spíše zabývat myšlenkou, proč u nás v republice nefunguje podobný systém jako třeba v Německu či sousedním Rakousku: praktik tam má jakousi povinnost se o své klienty starat 24 hodin denně. To zní dost drsně z pohledu praktických lékařů, ale není to až tak strašné, jak to vypadá. Tamní lékaři mají za svou činnost adekvátní odměny a mají i menší počet pacientů, než jak je to u nás. Zda to udělá sám, nebo se mezi sebou dohodne několik lékařů, resp. že si zřídí jakousi pohotovostní službu, již si organizují a financují, to už je na nich. Často k tomu využívají v těchto zemích (Rakousko, Německo, Velká Británie…) i české lékaře, kteří tam dojíždějí a tuhle pohotovostní službu tam za ně vykonávají a jsou za to poměrně dobře odměňováni.

Pokud by byl systém takto nastavený i u nás, věřím tomu, že by se ulevilo urgentům a záchranné službě. Systém by měl hlavu a patu. Pacienti by zůstávali v rukou těch, kdo se o ně mají starat, čímž by se odborná stránka věci daleko více zprůhlednila i zdokonalila. O přetíženosti záchranek a urgentních příjmů jsem přesvědčen. Denně vidím, jak se zdevastovalo spektrum pacientů, ke kterým záchranná služba vyjíždí (zbytečné výjezdy, pozn. autora)…

Jaká je doba dojezdu záchranek v ČR?

Různá. Řeknu vám příklad ze sousedního Slovenska, když tehdejší ministr, tuším, Zajac, udělal pověstné kružnice v rámci Slovenska. Dojezd záchranných vozů neměl přesáhnout 15 minut. U nás se šlo trošku opačnou cestou, tedy v některých regionech. Ze zákona se dojezd prodloužil z 15 na 20 minut. Dojezdové časy plníme, ale každému je jasné, že za takovéhoto stavu, kdy jde o akutní ohrožení, nebo už dokonce o porušení vitálních (životních) funkcí, je 20 minut tak velmi dlouhá doba, že pokud bychom tento interval brali jako bernou minci, pak pacient nemá v podstatě žádnou šanci.

Z tohoto pohledu je dojezd špatný. Jiná situace bude v Praze, jiná na Šumavě či kdekoli jinde v horských terénech. Jsou i lokality v Olomouckém či Zlínském kraji, které jsou hustě osídleny, přesto dojezd záchranné služby je dnes 15-18 minut.  Region není schopen to nijak změnit, protože finančně je to takto nastaveno. Jde s tím těžko něco udělat.

Větším problémem je nedostatek kapacit nebo technický stav vozidel, že to trvá 20 minut? V čem je největší svízel?

Problémy dominují v personálních záležitostech – nedostatečný počet lékařů, dále se to týká středně zdravotnického personálu. Záchranné služby takové kádrové problémy nemají, o práci se sem hlásí dost lidí. Vozový park se také liší kraj od kraje. Některé kraje jsou bohaté, jsou ale i takzvaně „chudé“. Některé krajské rozpočty nestačí pokrývat celoplošně svůj rajón. Musí se odrážet od toho, co jsou ochotni za peníze do systému nalít. V bohatých krajích je situace několikanásobně lepší. Je tam více posádek, více výjezdových stanovišť. To se pak projevuje logicky i na oné dojezdové době. Dominujícím problémem je nedostatek lékařů. Nedostatek financí v některých regionech, dále schopnost a ochota krajských zastupitelstev. Záchranky zřizují kraje. To je asi chyba. Viděl bych jiné systémové uspořádání záchranné služby. Ale momentálně je to takhle.

Jaký typ výjezdu převažuje. Co se nejvíce řeší v rámci záchranné služby?

Záchranná služba patří do segmentu přednemocniční neodkladné péče, pak je to urgentní příjem – nemocniční prahová neodkladná péče. Ani jedno, ani druhé ten svůj statut nenaplňuje. My řešíme, řeknu-li to přímo, my řešíme úplně všechno. Záchranná služba se posílá „ke všemu“. Od nakopnutého palce až po resuscitaci dospělých nebo dětí. Do dotyčného spektra samozřejmě patří těžké úrazy. Jsme zahlcováni tisícem a tisícem výjezdů, výjezdů naprosto nesmyslných, které nikdy do spektra práce záchranné služby nepatřily. Je to proto, že nedokonale fungují ostatní segmenty, o nichž jsme hovořili na začátku. Bohužel pracujeme za ně. Takže řešíme všechno. Pokud jsou posádky vytíženy nesmysly, logicky čas od času chybí tam, kde by měly být. Neošetří stavy, které zase bytostně spadají do náplně záchranné služby.

Pokud sanitka může jet až dvacet minut, má smysl, aby lidé investovali třeba do defibrilátorů? Aby si v první chvíli případně pomohli sami?

Smysl to má. Je otázka, zda si každý takový přístroj může dovolit. Takový aparát, aby byl na úrovni, může stát od 30–70 tisíc… To jsou poměrně sofistikované mašinky, které dokážou nejen ošetřit základní poruchu rytmu, pro kterou jsou určeny. Dokážou také zobrazit rytmus. Mají i další funkce. 30 tisíc pro jednotlivce však může být dost velká částka. V rámci obce, kde bydlím, usiluji o to, aby takový přístroj k dispozici byl. Dnešní dopravní situace a enormní vytížení posádek záchranné služby – to vše znamená, že sanitka nemusí přijet ani za 20 minut. V dané chvíli může operovat někde docela jinde. Pak se to řeší posláním sanity z jiné lokality. Případně jiného kraje. Doba dojezdu se dále protahuje. Jinými slovy, někam poslat sanitu nestačí. Musí také přijet včas. Dlouhý výjezd k pacientovi život člověku nevrátí. Jsem pro to, aby na obcích byly externí automatické defibrilátory. Pokud si takovýto defibrilátor někdo koupí přímo domů, je to jeho obrovské plus.

Děkujeme za rozhovor.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce