Vypočúvanie Rudolfa Hessa vyšetrovateľom Norimberského súdneho tribunálu. V té době byl do Norimberka převezen také Rudolf Hess, jehož sem 8. října 1945 z Walesu dopravilo zvláštní letadlo. Spolu s ním byly letadlem přepraveny i materiály a deníky týkající se jeho uvěznění. (V současné době jsou deponovány ve Federal Records Center, Suitland, fond Office of the Chief of Counsel for War Crime, karton 113) Podle jeho slov s sebou vezl osobní příslušenství, které nashromáždil jako vězeň ve Skotsku, Anglii a Walesu poté, co v květnu 1941 nevyšla jeho dramatická mírová mise ve Velké Británii – rukopisy o socialismu, zdravotní dokumentace, materiály o atomové bombě, ekonomice a její obnově, texty rozhovorů s lordem Simonem a Beaverbrookem a spousta tajemných zapečetěných balíčků. Ty mu však byly i přes jeho protesty odebrány. Obsahovaly totiž důkazy, že mu Britové dávali drogy a jedy. Hessovi bylo nyní 52 let a tvrdil, že si krom svého jména téměř nic nepamatuje. Své jméno však našel na dveřích cely, do níž jej zavedli Andrusovi dozorci. Nový norimberský vězeň předstíral amnézii se vším, co k ní patří, ale na svůj první výslech u plukovníka Amena 9. října si nezapomněl obléci stejnokroj německého vojenského letectva. Oficiální fotograf pořídil zajímavé záběry: Hitlerův zástupce v kožešinou lemovaných leteckých botách se zipy až ke kolenům sedí pohodlně roztažen na židli. Rozhodl se odpovídat německy a získat tak pár cenných vteřin, aby si rozmyslel odpověď člověka se ztrátou paměti. Z doslovných záznamů vyšly ty nejvtipnější repliky, které kdy v procesu zazněly. Poznal své jméno, ale když se ho Amen zeptal: „Jakou jste naposled zastával funkci?” odpověděl: „To už bohužel patří do doby, na kterou se nepamatuji… Mnohdy ani nevím, co se stalo před deseti nebo čtrnácti dny.“ Plukovník se jej rozmrzele zeptal, na jakou dobu se nepamatuje. Hess odpověděl: „Na nic, co se stalo před více než čtrnácti dny. Často se mi přihodilo, že jsem se s někým seznámil, a když jsem ho potom potkal podruhé, tak jsem ho nepoznal. Je to hrozné! Včera mi řekl doktor, nebo to snad byl úředník, tam nahoře, že se někdy stane, že člověk zapomene i jméno a že by mi to vrátil snad jen šok.“ Patetickým tónem dodal: „Je to hrozné – s tím se mám hájit před soudem.” „Chcete říct, že si ani nepamatujete, jakou funkci jste naposledy zastával v Německu?” „Ne, nemám tušení. Je to jako mlha.” „Pamatujete si, že jste byl v Německu?” „No,“ přiznal Hess, „myslím, že je to jasné, každý mi to říká pořád dokola. Ale nevím, kde přesně jsem byl – ani v jakém domě. Všechno to zmizelo. Zmizelo!” Amen dostal nápad: „Jak víte, že bude nějaký soud, jak jste říkal?” Vůdcův zástupce tuto přihrávku odpálil přímo: „O tom soudu se pořád mluví. Četl jsem to v novinách… a ještě včera mi to říkali. A když mě sem vezli, řekli mi, že jedu na soud do Norimberku. Taková událost na mě samozřejmě zapůsobila, tak si ji pamatuju. Přemýšlím o tom celé noci.” „Ale vy nevíte, o čem soudní proces bude?” „Nemám tušení,” řekl Hess, ale neodpustil si narážku: „Vím, že je to politický proces… Snad mi i někdo řekl, z čeho jsem obžalován. Já už nevím.” „Pamatujete si, jak dlouho jste byl ve Velké Británii?” „Ne… když jsme odjížděli, říkali, že jsem tam byl dlouho.” Amen před Hesse přisunul knihu o nacistických zákonech a nařízeních, kterou Hess vydal v roce 1937, a zeptal se ho, zda ji už někdy viděl. Hess ukázal na podpis. „Tady to jsem já,” řekl a poté, co si na Amenovu žádost přečetl pár stránek, dodal: „Je to dobré, o tom není pochyb.” Že by to však sám napsal, na to si nevzpomínal. „Vy si nepamatujete, že byste měl co do činění se zaváděním zákonů v Německu?” zeptal se Amen. Hess se podivil: „Myslíte jako, že bych já… měl zavádět zákony?… O tom nemám ani potuchy. No podle toho tady,” řekl a ukázal prstem na stránky knihy, „jsem musel mít – no, jak bych to řekl – musel jsem mít velmi slušné postavení!” Plukovník Amen změnil téma. „Víte, kdo jsou Židi?” zeptal se. „Ano. Lidi – lidská rasa.” „Vy jste je neměl moc rád, že?” „Židy? Ne.” „Vydal jste nějaké zákony o Židech, že?” „No, když to říkáte,” odpověděl Hess. Rozhovor pokračoval tímto stylem dále a občas připomínal frašku. „Pamatujete se na vůdce?” zeptal se plukovník Amen. „Ano, tam,” odpověděl Hess a narážel na věznici ve Velké Británii, „jsem měl v místnosti jeho obraz,” řekl a dodal na vlastní riziko: „Pro každého Němce to byla osobnost číslo jedna.” Přiznal, že ví, že je mrtev, ale nemohl vysvětlit, jak to ví. „Myslíte, že jste s ním někdy mluvil?” „Podle tohohle,” řekl Hess a zamával před Amenem knihou, „asi ano. Jestliže někdo zavádí zákony jako vůdcův zástupce, tak s ním musí mluvit.” Amen poskočil na židli: „Vy si pamatujete, že jste byl vůdcův zástupce!” „Ne, já to tady vidím napsané.” Po chvilce se plukovník zeptal: „Co máte proti Židům?” „Neumím vám to vysvětlit, nic si nepamatuju. Jen vím, že je to hluboce ve mně.” Když Amen viděl, že takhle se nikam nedostane, zkusil jména: Ribbentrop Hessovi nic neříkal. Göring? „Göring… ano. To mi zní povědomě.” Amen se vítězně naklonil k Hessovi. „Je to napsané na dveřích,” řekl Hess s kamennou tváří. „Vím jen, že je tady a že je to nějaká osobnost. Kdyby sem teď někdo přišel,” pokračoval dobrovolně, „a vy jste mi řekl, že to je Göring, řekl bych mu ,Dobrý den, Göringu!’“ A tak to šlo dál. Goebbels, Lammers, Brauchtisch, Keitel, Jodl, vrchní velitelství – Hess si na nic nevzpomínal. Věděl, že je po válce, protože se to dočetl ve včerejších novinách. „Dává vám to, co čtete v novinách, smysl?” zkusil to Amen. Vypadalo to jako chyták a Hess se pojistil: „Částečně ano, částečně ne.“ „Měl jste rodinu?” zeptal se plukovník tónem, který zněl poněkud posměšně. Hessovi patrně přeběhl mráz po zádech. Celé čtyři roky mu Churchill upíral právo na návrat domů, které má každá mírová mise, jež překročí hranice tak jako Hess v roce 1941. A dalších […]