V naší historii se v různých obdobích s různou mírou úspěšnosti uchytily v principu tři systémy. Vyhraněné autokracie (tedy různé formy výhradně světské diktatury). Duálně teokratické (založené na paralelní moci světské a moci boží). Demokracie (respektive její různé formy od oligarchické po zcela liberální). Následující úvaha navazuje na spekulace, které se aktuálně vedou nad rozhodnutím ruského prezidenta Putina výrazně změnit ústavu RF v souvislosti s dobrovolným odstoupením ruské vlády o kterém nebyli předem informováni ani její ministři.

Zajímavý názor zveřejnil na parlamentních listech například pan Jaroslav Bašta zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Co-chysta-Putin-Zna-dejiny-Jaroslav-Basta-rozkryva-zmeny-v-Rusku-610316

Pan Bašta zde hovoří o snaze optimalizovat (ponížit) kompetence funkce prezidenta RF a tyto vložit do rukou ruského parlamentu, to v souvislosti s tím, že prezident Putin si je vědom, že nevychoval dostatečně kompetentního nástupce.

a) Historicky za nejstarší můžeme považovat diktaturu rodovou. Vůdce klanu (v pozdější době král) připravoval odmalička své potomky, aby zpravidla ten nejstarší syn převzal žezlo a spravedlivě území klanem kontrolované spravoval a dále rozvíjel, chránil, případně rozšiřoval. Výhodou je, že nastupující král měl celoživotní vzdělání jak zemi spravovat. Nevýhodou, že ne každý mladý se vyvedl (mohl také zahynout, pak nastoupil ten mladší, ne až tak na funkci vůdce připravený). Pak mohl „zlokrál“ celou zemi (království) svou neschopností potopit.

Obdobný model by připadal i v Rusku, pokud by Putin někoho, ne však svou krev, na jeho funkci připravil. Otázkou by pak mohlo být, nebylo-li by lepší parlament zcela zrušit, neb osvícený diktátor je zárukou prosperity. Ne každý diktátor je však osvícený.

Z dlouhodobého hlediska je model diktátorský těžko udržitelný. Zejména v momentě, kdy se společnost a poznání reálného světa stanou natolik složité, že řízení takto složité společenské soustavy vyžaduje na vrcholu jedince vskutku geniálního. To například Putin nepochybně je. Naproti tomu ale takový Hitler, který svého času Německo vyzdvihl z popela, následně svými „přešlapy“ uvrhl celý svět do válečné katastrofy doposud nepoznané.

Životnost takto řízené říše může být pro nekontrolovatelná chybná rozhodnutí nejvyššího diktátora jepičí. Z historického hlediska nejkratšího trvání měly například: Již zmíněná 3. říše, říše Alexandra Velikého Makedonského, ale i říše Římská, kdy první císař Augustus nastoupil na trůn někdy okolo roku 0 a poslední císař opírající svou moc výhradně o legie skončil okolo roku 300. Pak došlo k upgrade na princip viz níže add b).

Podobného typu jsou ale i absolutistické vojenské diktatury, případně diktatury jedné strany, která si přivlastnila absolutní kontrolu naprosto nad vším. Například brežněvovský socialismus aplikovaný u nás, kdy soudruzi rozhodovali i o tom, kolik má holič normativně šmiknout nůžkami, aby byl jeho kadeřnický výkon normativní, kdy odměna za výkon byla ze zákona shodná, ať bylo šmikáno hala-bala nebo naprosto profesionálně. Tyto modely řízení zpravidla nepřežili déle nežli byl život strůjce diktatury, např. příslušný generál (Franco, Pinochet, Tito). Absolutistické diktatury „vlády jedné strany“ přežily maximálně druhou generaci soudruhů. Tu, která byla při vzniku diktatury ještě v dětském věku a v době, kdy se systém již plně hroutil, dosahovala hlubokého gerontismu. Výjimkou jsou generálové – vůdci stran, kteří pro vůdčí funkci důsledně vychovali své potomky. Pak jakýkoli původní princip se mění na rodový (např. severokorejský klan Kimů, ale i syrský klan al-Asadů).

b) Systém dvojvládí světské a duchovní moci (teokracie). Klasický model byl ustanoven koncem antické Říše Římské (cca rok 300). Zde byla nahrazena císařská diktatura, postavená na síle římských legií a ochraně dvora v podobě tehdejších specnas – pretoriánů, principem ovládnutí duší lidu římského. Konkrétně prostřednictvím katolické církve a víry v Krista.

Prvním krokem bylo ustanovit a opanovat církev. Konkrétně Římsko-katolickou. Té předepsat svaté knihy jako výchozí duchovní předpisy, dle kterých se musí všichni „dobrovolně“ řídit (tedy i císařská rodina-rod) ve jménu vyššího principu, tj. boha všemohoucího. Následovalo rozdělení moci na světskou a boží. Ve světské platila zásada rozvoje na principu „neviditelné ruky trhu“. Tedy velice progresivní, založená na rodech (feudálech), které mezi sebou mohly libovolně soutěžit, pakliže neporušovaly principy božské.

Božské principy byly zakotveny konkrétně na 4 schválených evangeliích. Původně jich bylo více. Prameny hovoří o evangeliích dle Marie, ale třeba i dle Jidáše. Starý zákon byl v té době nepřípustný. Schválené boží principy pak církev šířila mezi všechen lid skrze soustavu kostelů instalovaných na celém území říše.

Pokud představitelé světského světa při své soutěži porušovali boží přikázání, následovala církví svolávaná křížová výprava. Světský svět své kádry proškoloval v rámci vládnoucích rodů, a ty vládly principem diktatury. Na vrcholu byl volený císař. Církev si své kádry doplňovala náborem talentovaných jedinců do jejich církevních škol, a to jak z řad nejnižší třídy, tak i z řad nejvyšších světských vrstev. Příslušníci církve nesměli mít své vlastní potomstvo. Od útlého věku se profesionalizovali výhradně ke službě bohu. Na vrcholu byl (doposud je) volený papež.

Nevýhodou tohoto systému byla obrovská těžkopádnost. Změně některý z božích principů, po konfrontaci s reálným pokrokem v poznání přírodních zákonitostí, muselo předcházet konsilium nejvyšších církevních hodnostářů. Jedině to mohlo nové poznatky (muselo pro neudržitelnost rozporu) účelným způsobem vkomponovat do původních svatých knih. Ne však vždy bylo nutnosti implementace změn výkladu slova božího ochotno naslouchat (Galileo, ale i Jan Hus).

Výhodou systému je jeho obrovská stabilita. Ten Římsko-katolický vydržel cca od roku 300 do roku 1917. Stejný princip lze odpozorovat i u současné Číny, kdy duchovní vedení je na jejich komunistické straně (v principu jde o materialistickou církev s implementovanými idealistickými principy dřívějších náboženských systémů – Konfucius, atd…), která však na rozdíl od modelu vlády jedné strany ala SSSR plně osvobodila svět světský. Zde nahradily feudály čínští oligarchové. I ti se však musí při své vzájemné soutěži řídit principy doktríny určované vládnoucí KS Číny.

Podobné principy řízení jsou v současnosti implementovány (a jsou plně funkční) například v Íránu, Saudské Arábii, ale i v Izraeli. Ve všech těchto případech určují základní hodnotový systém teokratické struktury. Světský svět těchto kultur, ať řízen určitou formou diktatury nebo demokracie, je v režimu volné soutěže. Její nejvyšší pravidla však pevně drží v rukou Imámové a Rabíni, kteří svůj lid vychovávají v duchu své víry a to i v komunitách, které žijí na jiných územích (v jiných kulturách) jako domestikovaní (případně nepřizpůsobivší se) příslušníci jiných států. Tito Imámové a Rabíni určují zejména, jak by se k sobě měli „soukmenovci“ chovat navzájem, ale i jak by se tito měli chovat ke svému „hostitelskému“ okolí.

c) Třetí model je model demokratický. V historii nikdy nefungoval dlouho a vždy skončil vnitřním rozvratem. V podobě liberální prakticky neexistoval v historii nikdy. Jeho nikoli liberální forma se v minulosti nejvíce uplatnila v antice. Zde existoval prakticky dvoukomorový model. Senát byl plně v rukou tehdejších oligarchických rodů a byl dědičný. Prostý lid mohl své požadavky diskutovat na fóru a oligarchy jmenovaní zástupci tohoto fóra následně požadavky lidu předkládali senátu k posouzení – případnému schválení způsobu jejich praktického naplnění.

Diskuse nad správou věcí veřejných ze strany oligarchických senátorů byla v principu kompetentní, neb šlo o zástupce rodů, kteří dbali na výchovu svých potomků pro převzetí rolí hlav svých rodinných klanů. Ačkoli byli tito senátoři více méně plně v obraze o tom, jak by se měla říše řídit, i přes to se takový senát pravidelně rozhádával natolik, že si pro řešení nastalé situace musel zvolit na určité období tři, dva, případně jediného diktátora. Tomu (těm) pak senátoři předali veškeré kompetence, aby mohli příslušnou krizi diktátorským principem vyřešit.

Takto nakonec ale vznikla situace, kdy jeden s těchto diktátorů již svou funkci nesložil a do své funkce následně jmenoval potomka. První náznak byl Julius Cesar. Ten však císařem ještě nebyl. To až jeho nástupce (synovec) Oktaviánus zvaný Augustus. Ten byl první, který svou moc senátu již nevrátil a jmenoval svého nástupce, tj. druhého římského císaře Tiberia (následovala jména vskutku veleznámá – Caligula, Claudius, Nero).

Zde je třeba ale též vzít v úvahu, že celý tento demokratický systém stál na armádě otroků, kteří neměli práva naprosto žádná. V podstatě byli bráni jako věc, která se po použití (při nefunkčnosti) vyhodí (zabije) a koupí nová.

Liberální model demokracie nikdy v historii neexistoval. Vyjma krátkých období převratů – revolucí (například francouzská revoluce pádu Bastily). Demokratické principy, pakliže v historii někdy fungovaly, tak jedině v případech, kdy byla zaručena kompetence jedinců sedících v těchto demokratických mocenských celcích.

Např. v Británii sněmovna lordů složená z místních oligarchů (zástupců nejvyšší šlechty), která kontrolovala (a doposud kontroluje) dědičný královský klan (viz. současnými demokraty velebená listina práv – Magna charta, která však platila pouze pro šlechtu). Až později byla ustanovena dolní komora.

Na území Rakousko-Uherska po reformě zasedal zase zemský sněm složený ze zástupců národů císařství a zároveň složený ze zástupců cechů (tj. průmyslových, zemědělských, vzdělávacích a dalších odborných odvětví).

Model České ústavy instalovaný po r. 1989 ze zahraničí s řídícími (zákonodárnými) celky parlament, senát, president a nad nimi ústavní soud složený ze jmenovaných soudců, měl v principu modelovat římský senát a fórum, lépe však britský dvoukomorový parlament. Záruka kompetence jedinců sedících v senátu byla nahrazena z principu – „zde smí sedět pouze největší čeští oligarchové, neb zde v ČR žijí a mají zde významné majetky, tedy mělo by být v jejich zájmu naši zemi kvalitně spravovat“, byl nahrazen minimálním věkem kandidátů 40 let (senátor smí být pouze osobnost již zralá). Toto však evidentně nefunguje.

Dolní komora, tj. parlament, není co do kompetence tam sedících jedinců chráněn nijak. Prakticky se tam může dostat jakýkoli blb a dle toho to také vypadá. Viz asi nejhorším příkladem můžou být kauzy poslanců Věcí Veřejných, Úsvitu a jiných. Co se týče oligarchů ve vedení státu je tlak zcela opačný nežli např. v Británii. Zde narážím na osobu předsedy vlády Babiše, kdy je vymýšleno cokoli, aby tam takový jedinec nebyl. Takto bychom mohli na úrovni EU (pokud by Británie již nebyla mimo) požadovat rozpuštění jejich Sněmovny lordů, neboť zde na principu dědičném sedí výhradně zástupci tamních oligarchických rodů.

Zde se otevírá navíc otázka, že pokud si oligarcha nějakého poslance, senátora, případně presidenta koupí (zaplatí mu kampaň), tak je vše OK. Pokud v parlamentu, potažmo ve vládě sedí osobně, je to nepřípustné. Zde je potom zásadní otázka. Kdo všechno si ty naše senátory a poslance kupuje?!? Je tristní, pokud jsou to oligarchové zahraniční, které zajímá pouze to, jak z našeho území generovat zisk. Kromě koupených „zástupců lidu“ zde přirozeně sedí výrazně mnoho nekompetentních jedinců bez vzdělání a bez životních zkušeností. Tito pak zde prosazují zákony neslučitelné s principy samotné přírody (LGBT je boží záměr a právo – asi na vymření. Uprchlíci vítejte – my vás všechny uživíme a příkladně se vám kdykoli přizpůsobíme. Kvóty feministicko menšinové – tím asi myslí zejména „více žen do dolů“, atd.). Jen čekám na situaci, kdy zde budou sedět zástupci zoofilů, pedofilů, práv poctivých zlodějů – jakožto řemesla, vrahů profesionálů jakožto registrované živnosti, práv pirátů silnic, práv absolventů pomocných škol podílet se na řídících procesech úřadu vlády a podobně.

Tedy k tématu článku pana Bašty. Putin jistě nemá zájem aby bylo v budoucnu Rusko řízeno na principu dědičného Carství. Nicméně přílišné kompetence parlamentu též nevěstí nic dobrého. „Církevní“ model ala Čína je v současnosti v Rusku dosti problematický. Nyní není možné zde ustanovit znovu vládu jedné strany, byť na principu – strana vede duši veškerého ruského lidu. Světský svět libovolně podniká, kdy ale strana zaručuje, to aby nebyly při tomto podnikání překročeny nepřekročitelné hranice (například získání absolutního monopolu, možnost beztrestně šidit své produkty, nedbat na udržení sociálního smíru, jiné zákony pro chudobu, jiné pro boháče, atd.). No uvidíme jak to s tím Ruskem bude. Upgrade je jistě nutný, jaký bude, toť otázka.