Neúprosně se blíží léto. V červenci v Bruselu bude Eurokomise řešit otázku prodloužení některých typů sankcí uvalených na Rusko. A, jakkoli se to může zdát zvláštní, vše, co se nyní děje v Evropě – od chaosu EXPO v Miláně po řádění fanoušků v polském městečku – se v naší blogosféře spojuje s oním rozhodnutím nebo nerozhodnutím, které Evropská komise přijme nebo nepřijme na vrcholu léta 2015.

Osobně si myslím, že to je přehnané. Historie sankcemi nezačala a sankcemi ani neskončí. A v EU i v Rusku si jsou moc dobře vědomi toho, že odstraněním některých technických omezení (a to jak personálních, tak i odvětvových) se ve skutečnosti na celkovém obrazu života nezmění nic. Personální sankce, jak ukázaly zkušenosti některých našich politiků, je možné snadno obejít a mechanismu tohoto „obejítí“ bylo využíváno dávno předtím, než se pod sankcemi ocitli ruští státní činitelé. A odvětvové sankce…

Předpokládejme realizaci varianty, kterou si nazveme „podmíněně optimistickou“: omezení zavedená koncem července 2014 (takzvaný „druhý balíček sankcí“) nebudou prodloužená. V praxi to bude znamenat, že řada našich velkých společností včetně dceřiných společností Rosněftu a Gazpromu a také Sberbanka Ruska, VTB, Rosselchozbank a další získají zpět možnost přilákat více či méně dlouhodobé financování na evropských i amerických trzích. Myslíte, že ve vedení všech těchto společností bez výjimky jsou idioti, kteří v tom případě budou spěcht plnou parou na požadované trhy umístit své euroobligace nebo zažádat o syndikované půjčky? Jo, to zrovna – zejména po těchto zkušenostech!

Jak komu, ale pro mě je očividné, že struktura portfolia půjčování našich státních korporací nepřinese zásadní změny, neboť se všichni na vlastní kůži přesvědčili, že sankce se mohou v kterémkoli okamžiku vrátit do původního stavu. Důvodů může být spousta. Někdo z ruské opozice onemocní a umře – je to zlovolná otrava, k smrti ho přivedla atmosféra nenávisti v Rusku. Někde spadne boeing – dostala ho ruka Ruska. Rozeženou v Moskvě nebo v Petrohradu mítink milovníků Ukrajiny, zakážou představení v nějakém regionálním divadle, Estonsko nebo Lotyšsko oznámí, že na jejich území jsou neviditelné, ale velmi nebezpečné tankové div ize – a voilà! V podstatě cokoli, co se váže k Ukrajině nebo Donbasu – opakuju důvodů je možno vymyslet vagón nebo malý kamión. A v takovém kontextu okamžitě nabírat zahraniční půjčky na evropských a amerických trzích naše státní korporace rozhodně nebudou. A i kdyby to jejich vedení chtělo udělat, nebude jim to dovoleno těmi, kdo drží ve svých rukou kontrolní balíčky akcií těchto korporací.

Druhá otázka – budou-li sankce zrušeny, bude zrušeno i známé potravinové embargo? Podle mého názoru je tu šance tak padesát na padesát, ale hlavně – i kdyby k takovému zrušení došlo, na struktuře dodávek zemědělské produkce na ruský trh to opět nebude mít žádný účinek. Jak ukázaly události dubna 2015, rubl se sotva držel zpátky ve svém vzestupu vůči dolaru a euro a při současném poměru rublu ke dvěma základním rezervním měnám konkurenceschopnost evropských výrobků je velkou otázkou. I struktura dodavatelů se v průběhu roku změnila, a aby se vrátila zpátky, trvalo by to opět minimálně rok a to ještě v př&iacut e;padě plamenné touhy to učinit. A takovou touhu, pokud mohu soudit, nepozoruju.

Tak proč všechen ten poprask kolem možného zrušení, přitom ne všech, ale jen druhého balíčku omezujících opatření? Risknu si předpokládat následující: Potože pro Evropu je to šance demonstrovat svoji suverenitu a svrchovanost a svou schopnost přijímat nezávislá rozhodnutí, bez ohledu na Washington a beze strachu z očekávání hrozného křiku ze strany Bidena nebo Kerryho. Problém je v tom, že za rok od zavedení prvních sankcí suverenita EU byla zpochybněna ani ne tak v Rusku, ale v dalších zemích světa.

Definice „Evropa – ekonomický gigant, ale geopolitický králík“ už není vnímána jen jako břitká fráze pronesená jedním z euroskeptiků, ale je čím dál víc vnímána jako diagnoza. Evropa není schopna nastolit pořádek na Ukrajině, není schopna zajistit provádění dohod z Minsku, nedokáže řešit problém imigrace, nedokáže vytáhnout Řecko z dluhů, není schopná nasadit uzdu původcům linie washingtonského Regionálního výboru ve svých znepřátelených řadách… Čeho je vlastně ještě schopná? Co třeba odmítnutí prodloužení druhého sankčního balíčku proti Rusku? I kdyby to bylo jen sym bolické gesto.

Ale ono to není vůbec jasné. Jsou tu totiž zneklidňující pochyby, že jsme svědky tak zanedbaného stavu politické impotence, že žádná politická Viagra, ať už to jsou stovky tisíc běženců z Blízkého východu nebo důsledky ztráty ruského trhu (mimochodem i ukrajinského), nepomůže.

Anastázie Skogoreva (ježci)

PS: Po dopsání článku jsem si přečetla zprávu o tom, že někteří představitelé slavné ruské opozice – pánové Milonov a Navalný – velmi sní o setkání s kancléřkou Německa Angelou Merkelovou. Mají totiž plán v soukromém setkání požádat o nerušení sankcí vůči Rusku, ba naopak je dokonce zpřísnit, protože sankce jsou nejlepším nástrojem ke změně moci v Rusku. Po přečtení této zprávy jsem prolila horké slzy dojetí. Nesmíme pronásledovat naši opozici, ale pečovat o ni a hýčkat ji: protože kdo kromě ní je schopen dostat německou kancléřku do idiotštější pozice? Možná jen nějaký McCain nebo Victoria Nuland…

Zdroj: http://politikus.ru/articles/49469-izlechima-li-politicheskaya-impotenciya.html