Ty víš, že to jentak neskončí. Tušíš, že celá ta záležitost sotva začala. Celou dobu to víš. Špatně se ti o tom mluví, protože není snadné najít slova popisující podlahu života, ale cítíš to. Někde uvnitř. Na místě, jenž není jednoduché přesně určit. Tady leží poznání, že návrat do normálu se nikdy konat nebude. Možná to není uvnitř, ale venku. Teď nevíš, i když vlastně víš. Víš, že se do normálu vlastně vracet nechceš, i když se možná bojíš si to přiznat. Děsí tě to nevědění, ta nejistota. Přestože nová normalita, jak tomu říkají, ti taky způsobuje rozporuplné pocity. „Na život v roušce se dá zvyknout,“ říkal ti kamarád, co zvládne deset hodin operovat na sále. Víš, že to zvládneš, ale nevíš, jestli se ti chce žít na operačním sále. Anebo v laboratoři. Ve jménu zdraví svého i všech ve svém okolí sleduj své medicínské hodnoty: teplotu, tlak, barvu moči a poměr minerálů v ní, srážlivost krve, bělost bělma. Indikátorem přicházejících problémů může být červený pupínek i netradiční zápach vycházející z podpaždí. Neboj, už existuje technologie, co umí zabezpečit nejen sběr dat, ale i jejich vyhodnocení a následné rozposlání smsek s informacemi, co máš dělat. Neboj, v našem státě bude trvat roky, než něco takového začne fungovat, nežiješ na Ostrově (USA 2005, režie: Michael Bay). Neboj, svět nabízí bohatší dobro družství než tak zvaná normalita. Víš, že přišel čas vidět, co tvé společensky unavené oči neviděly.

Víš, že společnost se rozpadá. Víš, že stát to tentokrát nevyřeší. Nemaj na to. Víš, že to není jejich chyba, ani jejich neschopnost. Chápeš, že technologické postupy vynalezené mezi 17. a 19. stoletím bude dřív nebo později kvůli jejich nefunkčnosti potřeba aktualizovat. Nejenže na to nemají, oni sami jsou tou společností, co se rozpadá. Ono dřív nebo později se odehrává právě teď. Je to teď trvající sotva rok. Ještě pár let nebo desetiletí trvat bude. Víš to. Vždy jsi věděla, že ses narodil právě kvůli tomuhle příběhu. To předtím byla jen příprava, jen rozestavování figurek. Možná jsi si v hlavě vytvářela plán, jak se bude tvá hra na šachovnici vyvíjet, ale ten už neplatí. Když se hýbe podlaha života, sypou se nejen zdi, stropy a střechy, ale taky představy, sny a plány. Víš, že ti s nima teď nikdo nepomůže. Ani stát, ani maminka s tatínkem. Je to úplně na tobě.

Víš, že tohle je jenom první kolo, úvodní level. Že tenhle virus je hodně hodnej, že po něm se nejspíš objeví něco mnohem vražednějšího. Víš, že všechno podstatný vlastně ještě funguje, jak jsi zvyklá. Jídlo, pití, voda, světlo, teplo. Víš, že jednou to tak nebude. Řekla bys radši, že víš, že jednou to tak nemusí být, ale to bys lhal sám sobě. Protože víš, že tohle je teprve začátek. Příliv sotva začal. Jo, můžeš být vděčný, že je to takhle v pohodě a rozčilovat se kvůli nefunkčnímu očkovacímu systému a jiným podružnostem, ale víš moc dobře, že stávající stav společnosti a světa není v právě probíhajícím století možné udržet. Protože podlaha života už sebou citelně třese a tebe stojí spoustu energie a sebezapírání, aby ses udržela s nohama na zemi. Vlastně víš, že bys nemusel. Ale bojíš se pustit a zařídit si pád a sednutí na vlastní zadek. Neboj, nemusíš je zařizovat, stanou se ti, i když neuděláš vůbec nic.

Víš, že přijde den, kdy zažiješ zahlcenou nemocnici. Možná budeš tou, kterou doktoři nevyberou. Budeš ležet na chodbě a budeš se snažit lapit dech. Nakonec to vzdáš a vydechneš naposledy. V tom oka mžiku pochopíš, že se nic hrozného nedělo a neděje. Žádná předčasná smrt neexistuje. Ani jedna. Každý zemře přesně na konci svého života. Nikdy jindy. Budeš tam sedět a popadat svůj dech. A nakonec ho pustíš. Rozleje se po podlaze nemocnice, v níž nebude nikdo, kdo by měl čas tvůj definitivně rozlitej dech setřít a uklidit. To je ta příjemnější představa. Mnohem bolestivější a nepříjemnější to je, když neumíráš ty, ale někdo, koho miluješ. Jen tam stojíš a nemůžeš nic dělat. Ani dýchání z úst do úst nezabírá, protože člověk není ventilátor. Pak se ten dech, cos miloval, rozlije a ani ty nebudeš mít chuť a sílu ho setřít a uklidit, zvedneš se a odejdeš do světa.

Ty víš, že to vdechneš a prožiješ. Projde to tebou skrz naskrz. Stále víc a víc je ti jasné, že mračnům vznikajícím při vyprašování koberce života se nedá úplně rozumět. Není ani jasné, jestli s nimi lze souhlasit či nesouhlasit. Nelze je mít ani pod kontrolou a dokonce si nelze ani vytvořit iluzi, že aspoň do jisté míry to pod kontrolou máš. Dnešní doba není úkolem pro mysl a rozum, děje se tělu a duši. Svět s tebou souhlasí, ať si o něm myslíš či nemyslíš cokoli. Když se s tebou chvěje podlaha života, skutečnost se přestavuje do nových krajin. Můžeš před tím zavírat očí, ale brzo ti dojde, že je vždycky zase musíš otevřít. Dělej to klidně dál. Nemusíš nic měnit. Není potřeba podnikat žádná velká gesta. Když se mění svět, změní se ti život, i když neděláš nic a jen jsi. A dýcháš. Při otužování ve skutečnosti nejde o teplo a chlad, ale o všímání si vlastního dechu. V zimní vodě se tvé tělo stává řekou, rybníkem či jezerem a tvá duše prožívá klid pevně zamrzlé hladiny.

Špatně se ti o tom mluví, jelikož není snadné najít slova popisující podlahu života, ale cítíš to. Vlastně o tom ani moc mluvit nepotřebuješ, stačí ti udělat si na břehu fotku s ručníkem přes rameno. Když tam stojíš a sníh ti zalézá mezi prsty, nacházíš se někde uvnitř. Na místě, jenž není jednoduché přesně určit, protože pozoruješ, že tvůj dech se rozlévá do posledních zákoutí tvého těla. Je to směs chladu a tepla. Objevuješ, že na podlaze života čas vůbec neutíká, ale neustále se vrací. Jako nádech a výdech. Jako nádech a výdech světa.

Ty víš, že se neděje nic než výdech společnosti, kterou jsi stejně neměla moc ráda a která neměla moc ráda tebe. Byla vynalezená a krásně se rozvíjela mezi 16. - 20. stoletím, ale nevydýchává svou aktualizaci. Možná její poslední výdech přijde už letos a možná jich prožiješ ještě víc než tisíc. Narodili jsme se, abychom viděli, jak přestane dýchat. Její dech se už vylévá na podlahu. Stojíš tam bosá a dlaždičky té nemocniční chodby tě studí. Ale stojíš tam dál. Neděje se ti to poprvé, v dějinách světa už jsi se rozloučila s milióny společenství. Víš, že je to na tobě, abys to setřela a uklidila. Nadechneš se. Jsi ten, kdo o sobě ví, že má spoustu síly se nadechnout a udělat to. I díky lidem jako jsi ty může stará normalita klidně odejít do propadliště dějin.

Ty víš, že ten, kdo dýchá, když se nadechuješ a vydechuješ, nejsi ty. Ten, kdo v tobě dýchá, nenosí tvoje jméno a tvoje šaty, nevěnuje se tvé práci, nemá tvoje peníze a neučil se dýchat u ledového muže. Nejsi to ty, kdo pohybuje tvými plícemi, kdo v oceánu tvého dechu způsobuje příliv a odliv, nejsi to ty, kdo rozváží kyslík po cévách tvého těla. Je to svět. Tvůj dech je dechem světa. Ať se děje cokoli, můžeš klidně dýchat klidně, neboť svět už nadýchal miliardy let a jen tak něco ho nerozhodí. Svět je mocnější než společnost. Přišlas na svět, aby ses stala součástí světa, ne členem společnosti. Vždycky jsi to věděl. Každá zamrzlá hladina na jaře roztaje. Ta rozléhající se kolem tebe roztaje vřelostí tvého dechu. Srdce nemůže přestat být. Jaro nemůže nepřijít. Dech nemůže nepřejít do větru. Vítr nemůže neroznášet semínka nových světů. Jedním z nich jsi ty. Hezký nový den.

Jan Kršňák