Opozice tak zcela opomíjí základní skutečnost, kterou nezvážil ani Ústavní soud, že Listina základních práv a svobod platí pro živé, zatímco zesnulým je dokumentem platným doslova jako mrtvému zimník.

Neznamená to, že by člověk musel souhlasit a obhajovat všechna vládní opatření, nicméně jejich kritika je mimo působnost Ústavního soudu. Vláda je v bezprecedentně nekomfortní situaci, kdy od ní opozice žádá pěkně po starém způsobu nejlépe pětiletý plán boje proti kovidu, nota bene Ústavním soudem oprubovaný, aniž by kdokoliv z těch teoretiků byl ochoten (nebo schopen?) vzít v úvahu naprosto nepředpokládatelné chování viru. To s sebou nese i nutnost někdy až překotných reakcí exekutivy, z logiky často i mylných, neboť ani nejodbornější lékařská veřejnost není schopna se sjednotit na jedné protikovidové strategii, kterou by autoritativně poradila vládě.

Smutně komické je potom argumentování opozice i Ústavního soudu „nejistotou“, které se v této situaci dostává podnikatelům. Měli by si znovu přečíst základní politologická skripta, pokud je vůbec kdy četli, kde by se dozvěděli, že se svobodou se z definice pojí jak odpovědnost, tak i riziko. Kapitalistická společnost, po níž mnozí slovy tak touží, prý měla oproti „utažené“ a „proplánované“ společnosti socialistické zásadní přednost ve velké pružnosti, zejména díky volnému trhu, s níž se přizpůsobovala nejrůznějším situacím. Avšak ono pružné přizpůsobování se novým podmínkám bylo vyváženo mnoha bankroty, nesnázemi a nejistotami.

Ústavní soud tak svou aktivitou začíná připomínat obhajobu montypythonského pana Modřína, vyzvaného soudcem, zda si přeje něco říci, než vynese rozsudek: