Na hospodářskou politiku eurozóny se vlastně můžeme dívat jako na klasický systém pyramidové hry. To je hra, která funguje tak dlouho, dokud se do ní zapojuje stále víc hráčů, respektive je do ní pumpováno stále víc peněz.

Na hospodářskou politiku eurozóny se vlastně můžeme dívat jako na klasický systém pyramidové hry. To je hra, která funguje tak dlouho, dokud se do ní zapojuje stále víc hráčů, respektive je do ní pumpováno stále víc peněz.

Definičním znakem pyramidové hry, že její základna se nemůže rozšiřovat donekonečna a v určitý okamžik narazí. Buď na omezené množství populace, nebo omezený objem peněz v oběhu, nebo jednoduše je narušena důvěra subjektů, které by se dál mohly zapojovat.









Systém, ve kterém eurozóna pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, je typickou pyramidovou hrou. Všimněme si – veřejný dluh je financován penězi, které jsou kryté vykoupeným veřejným dluhem. Neboli ztratila se hmatatelná hodnota.

V tom je nebetyčný rozdíl proti USA. USA jsou také enormně zadluženou ekonomikou. V tomto smyslu se jedná o riskantní zónu a dolar je do jisté míry ohroženou měnou. ALE dolar má mnohem lepší krytí než euro.

Celý eurový monetární systém je jen chimérou, krytí nemá naprosto žádnou s výjimkou důvěry subjektů – a tato důvěra je podporována takovými kroky jako odsouhlasení Fondu obnovy. Veřejnost, která je v monetárních otázkách dezorientována, chápe Fond obnovy jako záchranu a obnovu. Neuvědomuje si, že se jedná jen o formu přerozdělení a snížení konkurenceschopnosti, aniž by tento projekt poskytoval eurovému monetárnímu systému jakékoliv krytí hodnotou.

USA na rozdíl od eurozóny mají lépe krytý dolar. Požívají vyšší důvěru v dolar – i kdyby jen takovými symboly jako zlatý poklad a jiné, což sice nemá valný monetární význam, ale důvěru subjektů v dolarový monetární systém to významně zvyšuje ve srovnání s eurozónou.

Jejich veřejný dluh v podobě státních dluhopisů nakupují dobrovolně cizí subjekty, protože tyto subjekty věří, že bude splacen. Veřejný dluh eurozóny kupuje vynuceně ECB právě proto, že ví, že jinak by byly nesplatitelné.

USA mají mnohem menší podíl zombie firem, což je dáno dlouhodobě zdravější úrokovou politikou.

A v neposlední řadě USA mají dlouhou historii dolaru, což hraje zásadní roli pro důvěru v monetární systém.

Naproti tomu eurozóna vytvořila monetární pyramidový systém, kdy veřejný dluh samofinancuje tiskem peněz, které jsou kryté takto financovaným veřejným dluhem. Nemá historii, tedy ani důvěru. Má dvouciferný podíl zombie firem. Dobrovolně si podrývá svou konkurenceschopnost zelenou politikou, sociální politikou, rostoucím přerozdělováním.

Eurozóna se dostala do bodu, kdy se nemůže vymanit z politiky ničivých záporných úrokových sazeb, protože by tím způsobila kolaps velké části ekonomických subjektů a hlavně celých jižních států.

Tento pyramidový systém z podstaty věci musí narazit. Protože ale nikdy v historii nebyl vyzkoušen v tomto rozsahu a v této podobě, tedy skrze kvantitativní uvolňování v monetární politice, nemáme precedens, abychom mohli říct, jak dlouho může vydržet funkční.

Nemáme dokonce ani precedens, abychom mohli říct, jak tento náraz bude vypadat. Kdyby se jednalo o klasický tisk peněz a monetizaci veřejného dluhu, důsledek by byl jasný: spotřebitelská hyperinflace. Kvantitativní uvolňování ale má důsledky jiné: prozatím se projevuje finanční a realitní inflací.

Můžeme jen odhadovat, že možnou podobou tohoto nárazu nemusí být klasicky státní bankrot celé zóny (to je dokonce u obrovské eurozóny vysoce nepravděpodobné!), ale daleko spíš může tento náraz mít podobu velmi dlouhodobé, chronické ztráty konkurenceschopnosti po vzoru východního sovětského bloku. EU se bude pomalu transformovat do RVHP verze 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).