Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?

O odsunu se mluví, ale i nyní...

„Ale málo platné, akt odsunu zůstal živým tématem až do dnešní doby. Pamatuji si Jana Mlynárika, který toto téma vytáhl v roce 1968,  někdy v květnu, a také si pamatuji na to, že komunistický prezident a původně generální tajemník KSČ Klement Gottwald vysvětloval rozdílnou povahu  vztahu k německy mluvícímu obyvatelstvu předválečného Československa takovým zvláštním pojmem „není Němec jako Němec“. Tako na to se už zapomnělo.  Samozřejmě on tím myslel  antifašisty, kterým se podařilo přežít nacistický režim.

Ale prostě k té vámi zmíněné události došlo. Oficiálně bylo oznámeno ministrem vnitra, že skončil odsun, to znamená také, že skončil dozor Červeného kříže za přítomnosti vojenských expertů vítězných mocností a že od té doby se považuje suverenita Československé republiky nad těmito znovu osídlovanými  oblastmi, které byly odtrženy po Mnichovu od Československého státu, za nezvratné.

Zajímavé je, že dodnes je tato událost nejenom plná emocí, ale také naprosto cynicky zneužívaná nejrůznějšími politickými zájmovými skupinami. Z Čechů se dělají barbaři a počet odsunutých německy mluvících občanů jak Protektorátu, tak Československé republiky se dává do souvislosti s podobným odsunem nebo vyhnáním „říšských Němců“, vč. německy mluvících občanů předválečného Polska  z území v nových poválečných a válkou ustanovených hranicích, kterých bylo tuším  asi šest a půl milionu.

Ale to neustálé zkreslování tohoto aktu včetně toho, že se vlastně ani moc nezabýváme tím kam ti Němci odcházeli (zapomínáme na to, že někteří odcházeli do Rakouska, někteří do západní zóny Německa, ale hodně, a možná i většina,  odcházela z říšské provincie Deutsch-Böhmen do budoucí NDR. Hlavně také proto, že to bylo území, které bylo nejblíž a oni předpokládali, že se jednou, ti odsunovaní, budou moci vrátit pro svoje majetky. (Někteří se také hned vraceli, obchodovali s novými autoritami s barvou pásek, které museli nosit jako označení své příslušnosti k cílům odsunu a někteří v prvních měsících chaosu přecházeli nehlídané a neoznačené hranice snažili se odnášet nebo ukrývat své majetky na podle jejich mínění bezpečná místa.)" pokračuje Zdeněk Zbořil..

Náhrady za válečné škody, majetku....

„Ale to, co se potom odehrává, to co je dodnes vlastně politickým tématem v celé střední Evropě,  a týká se to samozřejmě i zrušení odsunu maďarsky mluvících občanů Československa v jižních oblastech Slovenska, tak je to zneužíváno k udržování ekonomického zájmu některých skupin obyvatel Spolkové republiky Německo, kteří dneska dokonce mluví o náhradách majetku a škod. A stejně tak jako se mezi občany České republiky rodí  nápad odškodnění válečných škod dnešní Spolkovou republikou.  Podle mého názoru je to nemožné a bylo to vyřešeno už  Pařížskými dohodami na podzim 1945 a pozdějšími dvoustrannými prohlášeními mezi SRN a ČSSR a ČR.. To že jsou tam teď nějaké malé odchylky to nehraje roli, ale z hlediska mezinárodního práva je to možné považovat za uzavřené a více nesporné, než podobné případné dohody mezi SRN a Polskem.

Nebezpečné je ale i to, když některý významný německý státní činitel, naposledy Helmut Kohl,  řekne, že Česko-německá deklarace není žádnou smlouvou a je jenom deklarací, vyjádřením zájmu mírové a oběma stranám prospěšné spolupráce,  a  že za touto proklamací není tečka, ale dvojtečka. To je nejednoznačné vyjádření, může si ho každý vykládat po svém, a dokonce jej považovat i za obmyslný.