U nás v Čechách k tomu ještě přistupuje odvěká zkušenost s tím, že se dějiny neodehrávají průběžně, ale mají podobu vln, které po obdobích klidu bouřlivě narážejí do života naší země a jejích obyvatel. Neklamným znamením, že se něco takového může zase přihodit, představuje osmička na konci letopočtu. Jen ve dvacátém století jsme to mohli pozorovat v roce 1918, 1938, 1948, 1968, pouze ten osmdesátý devátý se trochu oproti tradici opozdil.

Ve snaze tyto záhady vysvětlit, se publicisté občas uchylují k obratu o kruhovém pohybu kola dějin. Optimisté si domnívají, že se pohybuje po spirále neustále směřující vzhůru k lepším zítřkům, realisté vědí, že občas zamíří směrem dolů. Nejčastěji v dobách, kdy se sejde několik krizových momentů, což bývá skoro vždy spojeno s klimatickými změnami, po nichž následovala ekonomická a politická nestabilita, která vyústila ve války, revoluce a migraci.

Bohužel, přesně v těchto obdobích plných změn a nejistoty se jako doprovodný jev probíhajících krizí opakovaně objevují iracionální hnutí. Ta se snaží jednoduše vysvětlit nepochopitelné složitosti světa tím, že pojmenují viníky všeho zla. Ve středověku to bylo snadné, protože všichni věřili v existenci Ďábla, takže stačilo pojmenovat jeho pomocníky. Obvykle za ně považovali osoby nebo sociální skupiny, které se odlišovali od majoritní populace. Ti pak byli označeni za čarodějnice nebo čaroděje, a když je obvinili, tak je také odsoudili. Jejich obhajobě nemohl nikdo uvěřit, vždyť to byli ďáblovi agenti.

Moderní doba sice zavrhla Ďábla, ale nahradila ho množinou nepřátel stejného charakteru. Definovaly je různé příznaky – jednou to byl původ a náboženství (nejpropracovanější to měl antisemitismus), podruhé politické názory. V bipolárním světě v dobách iracionality probíhaly soudní procesy s agenty (imperialismu, komunismu, buržoazního nacionalismu atp.), které ve své východní podobě měly několik zásad: tak jako před staletími v čarodějnických procesech, o vině obžalovaných bylo rozhodnuto předem, takže jejich pokusy se hájit, buď nebyly připuštěny vůbec, nebo v očích soudců i veřejnosti potvrzovaly jejich vinu. Obvinění proto mohla být nesmyslná či vágní a jediné, co se opravdu od obžalovaných očekávalo, bylo přiznání a sebekritika. Dokonce i v případech, že proběhlo formálně korektní vyšetřování, i jeho negativní výsledek potvrzoval vinu obžalovaných, protože představoval důkaz jejich rafinovanosti.

Po „odsouzení“ pak všechny provinilce rituálně vymazali z dobových dokumentů, zejména pak fotografií a filmů. Zavržení neušli ani lidé dávno zemřelí. Moje generace zažila závěr tohoto kolektivního šílenství, pak jeho odhalení a zavržení. Až do letošního roku jsem žil v domnění, že jedna historická lekce oběma stranám bipolárního světa bude stačit již navěky. Omyl.

Aniž jsem si všiml, jak k tomu došlo, náhle jsem se ocitl ve světě, kde o výsledcích voleb i v té nejmocnější zemi světa nerozhodují voliči, ale ruští hackeři a trollové šířící dezinformace tak rafinovaně, že jim to nejde dokázat. Nesvéprávní lidé podvědomě naslouchají našeptávání ďábla, který nesídlí v pekle, ale Kremlu a klidně zvolili jeho chráněnce jménem Donald Trump místo andělské Hillary. Nejen v USA, nýbrž také u nás vyrašily jako houby po dešti dezinformační prokremelské weby, které matou hlavu našim občanům a nutí je pochybovat o Evropské unii, liberální demokracii, našich spojeneckých vazbách a vůbec o euroatlantických hodnotách.

Jak toho ti agenti ruského imperialismu dosahují, nám zatím nikdo neřekl. Zato nám dnes a denně vysvětlují, co nemáme číst a sledovat, co si nemáme myslet. Několik nestátních neziskových organizací si udělalo docela výnosný kšeft z toho, že své jinak smýšlející spoluobčany bez důkazů označuje za lháře a agenty nepřátelské moci. Nikdo se nad tím nepozastavil, takže nepochybně bude ještě hůř.

Valí se na nás další pohroma, která se jmenuje „Me too“. Ta nás vrátila do nejhoršího právního marazmu padesátých let, ne-li rovnou do 16. století do dob honu na čarodějnice. Každý, kdo je obviněn ze sexuálního násilí (byť se měl dopustit před desítkami let), je automaticky vinen. Bývalý sovětský prokurátor Vyšinskij se vlastně dočkal rehabilitace. Jeho zásadu, že k odsouzení stačí obvinění a přiznání, hnutí Me too dovedlo k úplné dokonalosti. Obhajoba se nepřipouští, ani přiznání není nutné, takže odsouzeni mohou být i lidé již zemřelí, jako Elie Wiesel. Provinilci se vymazávají z filmů, zbavují se vyznamenání a čestných titulů. Jsem docela zvědav, odeberou-li některým násilníkům i Nobelovu cenu za literaturu. Nepřekvapilo by mě to.

To, že zatím nejsou přeplněná vězení a nehoří hranice s obviněnými, že kromě sebevražd  ta kampaň ještě nezabíjí, mě neuklidňuje. Popření jedné z nejstarších zásad práva, že slyšeny by měly být obě strany sporu a vina prokázána, otvírá cestu k tomu nejhoršímu iracionálnímu běsnění. Stejně jako v Evropě v šestnáctém století nebo v období stalinských procesů, ideologické šílenství má svoji vnitřní logiku, která ve svých důsledcích vede ke zlatým časům pro mrchožrouty.
   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)