Podobně se chovají také  političtí komentátoři , kteří většinou s ohledem na svůj obdiv k některé politické straně a jejím představitelům, často i za vlčí halíř, předsudečně opakují to, o čem si myslí, že tomu  konzumenti jejich sdělení budou věřit. Zvláštní skupinu pak tvoří „ustanovení“ politologové, kteří často soutěží se žurnalistikou nejen obsahově, ale i formálně. Snad je to tím, že rezignovali na obsah a metodologii svých studií a uvěřili tomu, že jsou autoritami, které analyzují výpovědi hříšníků, soudí je a dávají rozhřešení. Zlatým řezem jejich zejména verbálních výkonů je pak věštba, jakési ego projektované do budoucnosti, primitivněji řečeno, snaha věštit a vysvětlovat to, co se ještě nestalo a možná se ani nestane.

Snad si můžeme dovolit konstatovat, že jde o krajní, extrémní až extremistické názory, které vycházejí z interpretace politiky jako technologie politické moci a dobrého vládnutí. Když si položíme otázku, která není v současném politickém diskursu populární, že stav věcí může být jiný, dokonce právě opačný a  tuto tezi popírající, asi se nesetkáme s velkými sympatiemi. Co když je ale  spolupráce prezidenta a premiéra jen veřejně šířenou iluzí? Nemyslíme si, že mezi nimi jde o boj o moc  na život a na smrt,  ale předpokládejme, že Andrej Babiš a Miloš Zeman  zastupují zájmy různých  skupin, brutálně řečeno „nevolených elit“, a že jejich shoda je nanejvýše dočasná a podmíněná nám dosud neznámými skutečnostmi?.

Jen na této události si lze ověřit do jaké míry postrádáme realitě odpovídající hodnocení těchto dvou vybraných osobností. Pomluv, urážek a vulgarity při jejich hodnocení a souzení se nám dostává až nadbytečně, ale jak to vlastně je doopravdy?.

Kdo bude srovnávat tento stav  trvalého napětí v mezích zákona s dobou  Zemanových předchůdců,  najde jistě řadu různých paralel.  Dokonce tomu tak bylo i v letech po roce  1918 a po  skončení druhé světové války. Jedním z příkladů za všechny je podoba tandemu Edvard Beneš - Klement Gottwald a objem moci, o který se tito dva typově krajně rozdílní politici přeli. Pro jednoho to skončilo  Vítězným únorem, pro druhého rezignací, jak tvrdili dalších  čtyřicet let ti, které Beneš varoval, aby se nepřepočítali.

To, že je současná opozice tak různobarevná,  konfusní a chová se k sobě nepřátelsky, není důležité. V politice se obtížně hledají přátelé  i mezi těmi nejbližšími. Ale i ti největší oponenti obvykle hledají a nacházejí shodu alespoň na úrovni, na které se jedná o dobré vládnutí. Kuloárové rozhovory mají význam jen tehdy, vedou-li je partneři, kteří umějí zapomenout na zklamání z volebního neúspěchu a umějí něco nabídnout, aby mohli něco dostat. I to vyžaduje schopnost dohodnout se a „nepřepočítat se“.

Ani dnes nestačí vědět kolik má která strana v Poslanecké sněmovně poslanců, ale také to, jak jsou přesvědčeni o své schopnosti dělat kompromisy a dosáhnout dobrého v zájmu svých voličů. To znamená i nespoléhat se na genialitu volebních programů politických stran, ale na schopnosti tyto programy dávat do souladu s těmi, s kterými je možné se na vládě podílet. A když to nepůjde, tak alespoň poslanecké lavice opustit a vydat se na cestu ověřování si své nové legitimity třeba i u starých voličů. Zatím, po týdnu vyjednávaní, se zdá, že některé strany mají s povolební aritmetikou problémy.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)