Ve středu večer jsem slyšela nejlegračnější hlášku posledního týdne, které jsem se vydržela řehnit ještě dalších třicet minut. To když ve zprávách nová ministryně pro místní rozvoj s vážnou tváří upozornila, že pěkně prosím disponuje státnicí ze statistiky a tudíž musíme být všichni na pozoru, neb z toho plyne, že číslům vážně rozumí. Řeknu vám: V tu chvíli mě paní ministryně začala upřímně zajímat.

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Přiznám se vám, že fakt netuším, kolik mám státnic. Jen namátkově mě napadá statistika, matematika, angličtina, němčina, hospodářská politika, měnová politika, finanční analýza… a tak dál a dál, ale abych to počítala? K čemu? Ostatně podobně to má většina vysokoškoláků. Nikdy v životě mě nenapadlo ucházet se o jakýkoliv projekt, či prezentovat se při jakékoliv příležitosti, tím, že bych dávala k dobrému, kterou státnici zrovna mám. Když se podepisuji, podepisuji se automaticky bez titulu. Ve svém CV své dosažené vzdělání a certifikáty uvádím jen proto, že se to ode mne většinou žádá, jinak je to pro mne, s prominutím, opruz. Když na vstupním pohovoru přijímám nového kolegu, neptám se jej na dosažené vzdělání; ptám se jej, co umí a co dokázal. Protože uchází-li se o vysokou funkci, o vzdělání není třeba mluvit; vzdělání je samozřejmostí. Vysoké vzdělání mají samozřejmě všichni z uchazečů. Teprve to, co dokázali, či co umí, rozhodne, který z nich se kvalifikuje nad ostatní.

Čistě hypoteticky by vláda měla být top výběrem vzdělaných a zkušených lidí s manažerskými schopnostmi a určitým charismatem nezbytným pro vedení podřízených. Čistě hypoteticky by se ministři měli na svou funkci dlouho připravovat kupříkladu v rámci stínové vlády. Jejich názory a dosažené úspěchy by měly být známy voličům i kolegům-politikům. Pochopitelně potud teorie, které dneska už nevěří ani malý harant. Ale to neznamená, že není užitečné zachovávat určité dekorum. Když už někdo upoceně a upachtěně sehnal nějaký ten titul a uchází se o členství v některé vysoké funkci, která aspiruje na rozhodování o životních podmínkách pár milionů lidí, očekávám od něj jakous takous decentnost a nikoliv zdůrazňování, že svůj kupříkladu bakalářský titul vypotil s jazykem na vestě. Když je někdo jmenován ministrem, očekávám od něj, že vysokoškolský titul je takovou samozřejmostí, že ani nestojí za řeč – nečekám vysvětlování, že umí počítat.

O čem to všechno vlastně svědčí? O zoufalé myšlenkové vyčerpanosti dnešní veřejné sféry. Politické strany vznikající jako eseróčka by nedokázaly dát dohromady ani sedmnáct lidí pro sestavení vlády; upachtěně po volbách seženou zvenčí pár jedinců, kteří jsou tak lační funkce, že se rádi nechají politickými stranami najmout. (A dokonce tyhle lidi najímané zvenčí obvykle politická strana ani nemusí za tu službičku moc platit coby žoldáky, protože pocit moci jim často stačí sám o sobě.) Hlavně když se mohou vykázat nějakou tou bakalářkou, státnicí, či certifikátem, že. Hlavně se musí dát pozor, aby ta státnice nebyla třeba z plzeňských práv, přeci jenom tenhle titul už je tak trochu provařený…

Zdroj: Blog autorky