Byť od smrti černošského chlapce Michaela Browna uběhlo už téměř půl roku, v Americe je to stále velmi živé téma. A nikoliv jen obrazně. Celá kauza, poslední měsíce spíše jen zlověstně probublávající pod povrchem, ožila opět s osvobozením policisty Darrena Wilsona. Ve Fergusonu znovu propukly nepokoje a někteří protestující usoudili, že proti rozhodnutí poroty se nejlépe demonstruje rabováním obchodů s elektronikou. Otázek je stále více, než odpovědí.

Lucie A. Sulovská

Michael Brown

Stačilo by prostě říct, že Michael Brown byl zloděj – byla by to pravda. Nebo by stačilo říct, že to byl neozbrojený mladík – taky by to byla pravda. Začněme však od začátku, možná to někomu připadá nudné, ale já osobně to považuji za velmi zajímavé a rozhodně to pomáhá komplexnějšímu náhledu na celý případ. A věnovala-li jsem se podrobněji životu všech, o nichž jsem psala v souvislosti s jejich popravou, zaslouží si taky Brown svoje řádky.

Michael Brown se narodil 20. května 1996 nezletilým rodičům Lesley McSpaddenové a Michaelu Brownovi staršímu. Případ je o to zajímavější, že ačkoliv by člověk předpokládal, že z problémového prostředí bude pocházet spíše zloděj Brown než policista Wilson, není to vůbec tak jednoznačné. Americká média hojně prezentují Wilsona jako chlapce z nefunkční rodiny, jehož několikrát rozvedená matka byla dokonce i trestána, surovce, oproti „něžnému obrovi“ (ano, toto slovní spojení opravdu používají) Brownovi pohybujícím se pouze v harmonickém prostředí, kde se zločin naprosto nevyskytoval. Dokonce se dostaly na veřejnost i průpovídky o tom, kterak Brown odmítal hrát fotbal, jen „aby někoho nezranil.“ O tom se vzhledem ke způsobu, jakým odstrčil prodavače snažícího se mu zabránit v útěku s ukradenými věcmi, dá úspěšně pochybovat, ale nepředbíhejme.

Obrovský skandál způsobil New York Times, když si ve svém vydání z 24. srpna dovolil podotknout, že „Brown nebyl anděl.“ Také jeho rodiče se brzy rozvedli, Brown žil střídavě se svou matkou a nevlastním otcem a u babičky. Pral se, fušoval do alkoholu a lehčích drog, občas kouřil trávu, skládal vulgární a násilný rap, stýkal se s lidmi s kriminální minulostí (včetně Doriana Johnsona, se kterým později vykradl obchod a který byl přítomen jeho smrti), školu nejprve nedokončil.

Nebyl ale ani ďábel – minimálně v poslední době to vypadalo, že se snaží. Absolvoval úspěšně program alternativního vzdělávání a plánoval nastoupit ke studiu na vysoké škole. Toužil se stát inženýrem. Podle učitelů s ním v té době nebyly téměř žádné potíže. Začal se také víc zajímat o náboženství, vážně mluvil o Bohu, četl Bibli a občas zašel do kostela.

Darren Wilson

Darren Wilson se narodil 14. května 1986 v texaském Fort Worthu rodičům Tonyi a Johnu Wilsonovým. Tonya byla devatenáctiletá recepční v YMCA a John dvaatřicetiletý učitel a trenér na státní škole. Rozvedli se už v Darrenových třech letech, matka se záhy znovu provdala a s novým manželem přestěhovala do St. Louis v Missouri. Společně měli jednoho syna a v roce 1998 se také rozvedli a Tonya se provdala potřetí. V květnu 2000 byla obviněna z krádeže kreditní karty a padělání šeku na 9000 dolarů. K obojímu se přiznala, peníze vrátila, a tak byla odsouzena jen k pětileté podmínce. V roce 2002 potom zemřela na ucpání tepen.

Darren v té době žil s nevlastním bratrem a nevlastním otcem Tylerem Harrisem, který se stal jeho poručníkem. Absolvoval St. Charles West High School, ve škole hrál hokej. Hned potom nastoupil k policii – nejprve na okrsek v Jennings. Tam pracoval dva roky, než přešel k policii ve Fergusonu. Byl tichý, klidný a spolehlivý. Nenápadný, kolegové z Jennings si na něj po letech nemohli obvykle ani vzpomenout. U policie ve Fergusonu se stal Wilson důstojníkem a získal jedno ocenění za vynikající službu.

Osudný den

Jak trávil svůj poslední den Michael Brown víme – společně se svým přítelem Dorianem Johnsonem se vydal „nakupovat“ do místního obchodu – bez placení. Brown v obchodě „znárodnil“ krabici doutníků, předal ji Dorianovi Johnsonovi a bez návštěvy pokladny mířili k východu. Po celou dobu se pohybovali velmi suverénně, jako kdyby to byla běžná, každodenní aktivita. Když se je prodavač drobného vzrůstu pokusil zastavit, Brown, vysoký 193 centimetrů a vážící 132 kilogramů, jej jen odstrčil a obchod opustil.

V té době se jeho cesta měla nevyhnutelně protnout s cestou Darrena Wilsona. Ten byl v té době zhruba v polovině své dvanáctihodinové služby. Browna zastavil, když kráčel prostředkem ulice. Nejprve se s ním snažil mluvit z vozu, ale Brown se mu smál a nadával mu. Také se po něm dvakrát ohnal pěstí. Wilson vypověděl, že přemýšlel, že použije dávivý plyn nebo svítilnu, měl ale dojem, že nic z toho by nemuselo fungovat vzhledem k Brownově tělesné konstituci. Vytáhl zbraň, Brown ji ale popadl a kroutil s ní, dokud se Wilsonovi nezaryla do boku. Wilson Brownovi řekl, aby ustoupil zpět, nebo ho zastřelí. Brown se však měl začít a smát a posmívat se Wilsonovi: „Ty jsi moc velká sračka na to, abys mě zastřelil.“

Wilson pak vystřelil a Brown ustoupil, poté se však Brown vrhnul znovu vpřed. Wilson vystřelil znovu a Brown se dal do běhu, Wilson vystoupil z auta a začal jej honit. Brown se zastavil a obrátil se čelem k Wilsonovi. Až zde (!) se začínají verze rozcházet! Podle části svědků se Brown vzdával v okamžiku, kdy jej zasáhl projektil, dával ruce nahoru, Wilson naopak tvrdil, že se Brown začal opět přibližovat, neuposlechl jeho pokyn, aby si lehl na zem a on věděl, že „udělá ještě pár kroků a zabije ho.“ Dále vypověděl, že se Browna bál a „připadal si před ním jako pětileté dítě.“ Wilson vystřelil na Browna 12krát, až poslední rána jej však zasáhla do temene.

Osvobození Wilsona

Porota dvanácti bezúhonných občanů – složená ze tří černochů a devíti bělochů – Darrena Wilsona osvobodila. Nenašla žádný důvod pro jeho obvinění. Výpovědi svědků byly protichůdné, řada přiznala, že incident vůbec neviděla, nebo že byli přímo zastrašováni a bylo jim vyhrožováno v případě, že by svědčili v prospěch Wilsona. Jejich nepromyšlené, roztěkané a naprosto nerealistické výpovědi však nakonec v prospěch Wilsona svědčily lépe, než cokoliv jiného.

Wilson nebyl defacto nikdy z ničeho obviněn, a tak mu dle zákonů státu Missouri stále hrozí, že by mohl být jeho proces obnoven jiným prokurátorem. Prokurátor Bob McCulloch dal však jasně najevo, že Wilsona považuje za nevinného a rovněž guvernér státu Missouri Jay Nixon prohlásil prostřednictvím svého mluvčího, že nehodlá jmenovat jakéhokoliv zvláštního prokurátora pro další stíhání. Prozatím je tedy v bezpečí – alespoň právním. Jinak se však stále skrývá ze strachu o život. Demonstranti ve Fergusonu během následného protestu zapálili přinejmenším deset budov, demolovali auta, rabovali obchody a házeli cihly do restaurací. Ulicemi se rozléhala střelba z automatických zbraní, policie zatkla za jedinou noc přes šedesát osob.

Černošští lídři to berou za špatný konec

Opravdu je „I am Michael Brown“ nejlepší cestou k rasové harmonii?

Černošský chlapec Jaron Holliday z Tulsy v Oklahomě byl nejstarším synem zbožné křesťanské rodiny s devíti dětmi. Až do svých sedmnácti let byl vzděláván doma svými rodiči v rámci programu Christian Home Educators Fellowship. Jaron byl dítětem štěstěny a odmala se mu dařilo vše, na co sáhl – dobře se učil, ministroval v kostele, hrál výborně basketbal a úspěšně se věnoval hře na klavír. V patnácti letech se po událostech z 11. září 2001 rozhodl vstoupit do armády, v devatenácti letech byl pak přijat k 25. pěší divizi se sídlem na Aljašce. O rok později absolvoval svoji první – a také poslední – misi v Iráku. Tam ve věku 21 let zemřel poté, co vozidlo, v němž seděl, najelo na výbušninu.

Jaron byl pohřben s vojenskými poctami a v rodné Tulse se za jeho rakví vydal truchlivý průvod. Přestože byl Jaron hotovým ztělesním hodnot, v něž Amerika vždy věřila a dodnes z velké části věří – rodiny, víry v Boha, služby vlasti – černošští lídři nevydali jedinou hlásku. Za Jaronovou rakví kráčeli v tichosti a modlitbě nejen rodiče, sourozenci a kamarádi, ale také všichni příslušníci místní komunity, bílí i černí. Nikdo nevyřvával hesla, nikdo neburcoval k rabování, nikdo nezapaloval auta. A budoucí prezident Barack Obama netvrdil, že „kdyby měl syna, byl by jako Jaron.“

To přišlo až o pár let později, když byl „bělochem“ (ve skutečnosti hispáncem s černošskými předky) Georgem Zimmermanem zabit mladý černoch Trayvon Martin. Byl to vlastně velmi podobný příběh: Martin sice nebyl nikdy předtím závažněji trestán, přesto toho na svých sedmnáct let „zvládl“ dost. Třikrát byl vyloučen ze školy, kouřil i prodával marihuanu, na školní zeď stříkal graffiti, přičemž když byl přistižen a byl mu prohledán batoh, našel se v něm mj. velký šroubovák a několik šperků (včetně dvou snubních prstenů), které Martinovi nepatřily, ale o jejich původu se odmítl s policisty bavit. Kromě toho vlastnil Martin i nelegálně drženou zbraň, se kterou si kromě jiného dělal působivé fotografie, namísto kterých však média zveřejňovala stále pouze jednu fotku, na které měl Martin – v době incidentu téměř dvoumetrový pořízek – pouhých dvanáct let.

Zimmerman, zvolený člen občanské hlídky v problémové čtvrti, Martina sledoval cestou domů, protože mu připadal podezřelý. Pak mezi nimi došlo ke slovní konfrontaci, načež Martin Zimmermana napadl údery pěstí do obličeje, čímž mu způsobil oboustranný monokl a zlomený nos, pak jej srazil k zemi, přičemž se Zimmerman odřel na zádech, a Martin mu otloukal hlavu o chodník, čímž způsobil dvě tržné rány na zátylku. Na Martinově těle se naopak nenašlo žádné zranění, samozřejmě s výjimkou zásahu projektilem. A pak už bylo vlastně všechno stejné: velká porota, složená z počestných občanů, žen a matek, mezi nimiž byly zastoupeny také Afroameričanky, rozhodla, že Zimmerman jednal v souladu se zákony státu Florida, když se bránil útoku Trayvona Martina.

Pro další podobný případ nemusíme chodit vůbec daleko. Obrazně řečeno, protože je přímo z Fergusonu. Afroameričanka Natalie DuBoseová byla vždycky jen úplně obyčejnou ženou z chudé černošské rodiny, svobodnou matkou dvou dětí, která ničím nevynikala – tedy až na jednu výjimku, pekla skvělé koláče a dorty. Protože byla nezaměstnaná, prodávala svoje výrobky na trhu. Šly tak rychle na odbyt, že Natalie začala přemýšlet o otevření vlastního obchůdku. Jenže i do malého podnikání musí přijít alespoň na začátku nějaký vklad, který Natalie samozřejmě neměla. Přesto se rozhodla riskovat, vypůjčila si a v létě otevřela vlastní cukrářství – pekařství ve Fergusonu.

Splněný sen se změnil v peklo během nepokojů, které ve Fergusonu vypukly po zabití Michaela Browna i následném osvobození Darrena Wilsona. Přesně v intenci hesla „I am Michael Brown“, protestující, hojně rabující, vymlátili okna Nataliina obchodu a poničili stroj na pečení. Zoufalé dělnické mámě pomocnou ruku nabídli nejprve její sousedé, kterým se povedlo případ zmedializovat. Následně vznikly nezávisle na sobě hned dva fondy na podporu Natalie na webu GoFundMe. Během několika hodin se vysbíralo více, než  76.000 dolarů. David Swingle, který odstartoval jeden z fondů, napsal později na svém profilu: „Hej, Jacksone, Sharptone (černošští lídři Jesse Jackson a Al Sharpton, pozn. aut.), gratuluju, to vy jste od začátku podněcovali tyhle plameny, pomůžete Natalii?“

Nepomohli.

Na pomníčku Trayvona Martina je napsáno: „Kdo klečí před Bohem, může stát před kýmkoliv.“ Budiž jemu i Michaelu Brownovi přán pokoj. A černým Američanům více Hollidayů a DuBoseových, méně Martinů a Brownů, a vůbec ze všeho nejméně Jacksonů a Sharptonů.

Zdroj: Blog autorky